Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2806/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Cashdirect, a.s., se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 28 97 10 86, zastoupené Mgr. Marošem Tomko, advokátem se sídlem v Praze 5, Bozděchova 1840/7, proti žalovaným 1) ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45 80 53 69, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, 2) M. Z., a 3) P. S., o zaplacení částky 290.005,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2013, č. j. -194, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. října 2009, č. j. -98, uložil žalovaným 2) a 3) zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 262.809,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu proti žalované 1) zamítl (výrok II.), a zamítl ji i v části, v níž se domáhala po žalovaných 2) a 3) zaplacení částky 27.196,- Kč s úrokem z prodlení (výrok III.) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.).

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. tak, že žalované 1) uložil zaplatit žalobkyni částku 290.005,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, jinak jej v tomto výroku potvrdil s tím, že tuto částku je žalovaná 1) povinna zaplatit společně a nerozdílně se žalovanými 2) a 3), jimž byla tato povinnost uložena výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně a dále výrokem II. téhož rozsudku (první výrok), dále jej změnil v zamítavém výroku III. tak, žalovaným 2) a 3) uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 27.196,- Kč s úrokem z prodlení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).

Proti části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k žalované 1) [posuzováno podle obsahu - (dále jen „“)] podala žalovaná 1) dovolání, v němž označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil její pasivní legitimaci v řízení, neboť z ustanovení , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, dále jen „“), v rozhodném znění (tj. k datu 15. července 2005, kdy došlo k dopravní nehodě), vůbec nevyplývá solidární odpovědnost vlastníka vozidla za škodu způsobenou poškozenému, a dovolatelka tedy za škodu, kterou nezpůsobila a za kterou bylo poškozenému poskytnuto plnění, neodpovídá. Tento její názor je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, avšak o ústavní stížnosti podané žalobkyní proti předcházejícímu rozsudku odvolacího soudu v projednávané věci ze dne 16. prosince 2010, č. j. -147, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ní, rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. , jinak, a to, že dovolatelka jako vlastník vozidla za škodu odpovídá. Dovolatelka se se závěry Ústavního soudu neztotožňuje a považuje jeho nález za neoprávněný zásah do rozhodovací pravomoci obecných soudů.

Dovolatelka dále uvádí, že v řízení namítala i další okolnosti vylučující její odpovědnost za škodu, těmi se však odvolací soud nezabýval s odůvodněním, že jde o nová tvrzení, která před soudem prvního stupně uplatněna nebyla, a v odvolacím řízení proto ve smyslu ustanovení nejsou přípustná. Přičemž okolnost, proč je neuplatnila, není významná. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud se těmito námitkami zabývat měl, neboť tyto nijak nemění skutkový základ rozhodnutí, jen upřesňují a rozvíjí její dosavadní tvrzení o daných skutečnostech, aniž by bylo třeba uvažovat o aplikaci jiné právní normy při posouzení nároku. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání v této věci není přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z dovolání zřejmé, v kterých rozhodnutích byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , ze dne 25. září 2013, sp. zn. , a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Z obsahu dovolání je zjistitelné, o kterou otázku hmotného práva jde, nikoliv však, od které judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil, resp. v kterých rozhodnutích Nejvyšší soud předestřenou otázku řešil rozdílně. Přitom podle ustanovení v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.

Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nesprávně posoudil její tvrzení o dalších okolnostech vylučujících odpovědnost za škodu, jako za tvrzení uplatněná v rozporu se zásadou neúplné apelace vyjádřenou v ustanovení , pak ve vztahu k této procesní otázce nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení Dovolatelka v této části dovolání pouze obsáhle polemizuje se závěrem odvolacího soudu s odkazem na ustanovení a obč. zák. a na konkrétní ustanovení o tom, že je subjektem odpovědným za škodu.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl jako nepřípustné.

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že rozhodl-li v projednávané věci Ústavní soud nálezem ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. , je odvolací soud (i dovolací soud v případě, kdyby bylo dovolání přípustné) vázán tímto nálezem, byť by se v tomto individuálním případě musel odchýlit od své rozhodovací praxe, aby byl dán průchod závaznosti nálezu Ústavního soudu v otázce, že vlastník nepojištěného vozidla, jímž byla způsobena škoda, je pasivně legitimován ve věci regresního nároku podle ustanovení , ve znění před novelou provedenou , účinným od 1. září 2005 (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. , in www.nsoud.cz).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 5. března 2014

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu