Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2124/2017

32 Cdo 2124/2017-647

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, identifikační číslo osoby 70099618, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, proti žalovaným 1)Š. SPEDITION s. r. o., se sídlem v Sedlci 49, identifikační číslo osoby 26024641 a 2) V. Š., oběma zastoupeným Mgr. Janem Úlehlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zaplacení částky 922 401 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 1. 2017, č. j. -610, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 907 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 45 301,50 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, vyjma rozhodnutí o lhůtě k plnění částky 877 099,50 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení, kterou změnil tak, že tyto částky jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni rukou společnou a nerozdílnou do třiceti dnů od právní moci rozhodnutí, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům) podali žalovaní dovolání, v němž co do přípustnosti uvádějí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a dále na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud zamítl a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „ “).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatelé mají za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena „otázka odpovědnosti resp. postavení žalovaného č. 2) jako vlastníka škodícího vozidla vůči pohledávce žalobce dle /8 “, a vytýkají odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil pasivní legitimaci vlastníka vozidla. Z jejich argumentace je zřejmé, že nezpochybňují závěr odvolacího soudu, podle něhož z ustanovení , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění ke dni dopravní nehody (31. 12. 2005), plyne, že vlastník vozidla odlišný od jeho provozovatele je solidárním dlužníkem ve vztahu k regresnímu nároku žalobkyně. Jádrem jejich námitek je tvrzení, že pokud ustanovení , v rozhodném znění, označuje společně s provozovatelem jako solidárně odpovědnou osobu i vlastníka vozidla, jde o legislativní chybu.

Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že v souladu s účelem právní úpravy již před novelou provedenou je takový výklad ustanovení , podle něhož vlastník nepojištěného vozidla, jímž byla způsobena škoda, je pasivně legitimován ve věci regresního nároku České kanceláře pojistitelů. Regresní nárok České kanceláře pojistitelů na náhradu částek, které plnila ze škodné události namísto pojišťovny, s níž měl mít vlastník vozidla smlouvu uzavřenu, je nikoliv klasickým sekundárním nárokem na náhradu škody ve smyslu obecných ustanovení , ( ), případně plynoucím ze zvláštní odpovědnosti z provozu vozidla ( ), nýbrž originárním nárokem majícím původ v příslušných ustanoveních zvláštního zákona ( ), a to vůči tomu, kdo její povinnost plnit z garančního fondu vyvolal. Touto osobou je přitom jednoznačně vlastník vozidla. Pokud by totiž svou zákonnou povinnost splnil, nevznikl by nárok poškozeného vůči České kanceláři pojistitelů, ani následný regresní nárok; povinnost k plnění by nesla třetí osoba - příslušná pojišťovna (srov. nález ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. , jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. , jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Z textu právní úpravy ve znění před novelou provedenou závěr o odpovědnosti vlastníka za škodu, a tedy i o jeho povinnosti plnění explicitně nevyplýval. Tento formulační nedostatek byl postupnou novelizací zcela odstraněn (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. ). Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 18/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 18/2015“, k této problematice uvedl, že zákonodárce novelou ustanovení , provedenou , upřesnil dikci zákonného ustanovení za účelem odstranění případných výkladových nejasností, neboť postavil najisto okruh pasivně legitimovaných subjektů mj. výslovným uvedením osoby vlastníka škodícího vozidla v případě, že tento je odlišný od osoby provozovatele vozidla. Shodně Ústavní soud zdůraznil, že , kterým byl novelizován ke dni 29. 9. 2005, jednoznačně vymezil okruh subjektů pasivně legitimovaných ve věci regresního nároku České kanceláře pojistitelů, protože explicitně stanovil solidární odpovědnost vlastníka vozidla, jímž byla způsobena škoda (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. , či ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. ). Nejvyšší soud i Ústavní soud novelu ustanovení , provedenou , shodně nepovažovali za legislativní chybu, ale za zpřesnění zákonného ustanovení za účelem odstranění výkladových nejasností. Závěr odvolacího soudu o pasivní legitimaci žalovaného 2) jakožto vlastníka vozidla je tak v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Podle názoru dovolatelů v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena ani „otázka oprávněnosti platby žalobce zdravotní pojišťovně na jí uhrazené náklady za zdravotní pojištění“. Namítají neexistenci regresního práva žalobkyně na náhradu částek vyplacených zdravotní pojišťovně a citují různá znění ustanovení a , přičemž z předložené argumentace není zřejmé, které z těchto znění by podle jejich názoru mělo být v projednávané věci aplikováno.

Dovolatelé se mýlí, mají-li za to, že jimi formulovaná „otázka“ dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v ustanovení , o veřejném zdravotním pojištění, ve znění účinném do 31. 5. 2008, je upraveno právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Zdravotní pojišťovně, která z titulu zdravotního pojištění zaplatila náklady zdravotní péče zdravotnickému zařízení za svého pojištěnce, tím nepochybně vznikla majetková újma, která je odškodnitelná za splnění předpokladů stanovených ve zvláštním předpise. Takový nárok, byť byl nazýván náhradou škody, je svou povahou postižním (regresním) nárokem spočívajícím v tom, že pojišťovna uhradila náklady na léčení svého pojištěnce v příčinné souvislosti s tím, že mu zaviněné protiprávní jednání třetí osoby poškodilo zdraví. Takto chápaný nárok je vykládán jako náhrada škody (nárok poškozeného) i ve smyslu ustanovení , ve znění účinném do 31. 5. 2008 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. , na který správně odkázal odvolací soud). Podle ustanovení poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle u příslušného pojistitele nebo u České kanceláře pojistitelů, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle . Postižní právo Kanceláře vůči osobě odpovědné za škodu má povahu originárního nároku, byť je odvozeno od právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem - nemá povahu nároku na náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ). Napadené rozhodnutí je s citovanou judikaturou v souladu.

Dovolatelé odvolacímu soudu dále vytýkají, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „míry spoluviny poškozeného“, přičemž konkrétně odkazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. , a argumentují ve prospěch názoru, že v projednávané věci je míra spoluviny poškozeného minimálně 80 %. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud založil závěr o tom, že není dáno spoluzavinění druhého účastníka silničního provozu na dopravní nehodě, na skutkovém zjištění, podle něhož výlučnou příčinou škody byl způsob jízdy dovolatele v této jiné věci a nijak se na ní nepodílely okolnosti mající původ v provozu vozidla druhého účastníka silničního provozu, přičemž zdůraznil, že učinily-li soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování právě takový skutkový závěr, úvahy o vynaložení veškerého úsilí k zabránění škody ze strany provozovatele vozidla nemají místo.

Vyšel-li odvolací soud v projednávané věci při úvaze o míře zavinění poškozeného ze závěrů znaleckého posudku zpracovaného Českým vysokým učením technickým v Praze, neodchýlil se od citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu a dovolatelé svou argumentací tak nečiní nic jiného, než že zpochybňují skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel. Pomíjejí, že ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení , námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. ).

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. K podání dovolání proti té části výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 45 301,50 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil, nejsou dovolatelé subjektivně oprávněni, neboť z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší nebo změní. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla dovolatelům způsobena žádná újma na jejich právech, neboť jim v tomto rozsahu nebyla uložena žádná povinnost.

Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelé v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl z části jako nepřípustné a z části pro vady.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 7. 3. 2018

JUDr. Hana Gajdziokovápředsedkyně senátu