Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 2800/2007

25

Cdo 2800/2007

U S N E S E N Í

a) J. H.

,

b) J. H.

, obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému

U. „P. T.“

,

za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované

P. (P. z. u, s. a.)

, zastoupeného Č. k. p., o zaplacení 3.684.021,- Kč, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 27. 10. 2006, č.j. -295, takto:

I. Dovolání seodmítá.

II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali na žalovaném náhrady škody, která jim vznikla v souvislosti s dopravní nehodou, při níž dne 21. 9. 1999 žalobce a) jako cyklista narazil do stojícího nákladního automobilu provozovaného žalovaným a utrpěl vážné poškození zdraví, žalobkyně b) pak utrpěla škodu tím, že musela vynakládat zvýšené náklady na výpomoc v domácnosti.

Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č.j. -230, žalobu na zaplacení částky 3.557.871,- Kč žalobci a) a 116.550,- Kč žalobkyni b) zamítl, zastavil řízení ohledně požadavku žalobkyně b) na zaplacení další částky 9.600,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 21. 9. 1999 po 14. hodině došlo na silnici I/3 v T. k dopravní nehodě způsobené tím, že žalobce při jízdě na kole pod vlivem zhoršených povětrnostních podmínek (vítr, déšť) si stáhl čepici přes oči, sklonil hlavu a v tomto „bezhlavém“ stylu jízdy narazil do zadní části stojícího nákladního vozidla (kamionu) žalovaného, jehož řidič zastavil, aby se zeptal na cestu. Rozhodnutím P. ČR byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle a , jenž spočíval v tom, že žalobce se plně nevěnoval řízení jízdního kola, narazil do stojícího nákladního vozidla a způsobil si těžké zranění s trvalými následky. Soud prvního stupně poukázal na svou vázanost uvedeným rozhodnutím o přestupku dle a dovodil, že řidič kamionu neporušil žádnou povinnost, že škoda sice byla vyvolána zvláštní povahou provozu nákladního automobilu ve smyslu obč. zák., že však nebyla způsobena okolností mající původ v provozu tohoto automobilu dle obč. zák., že výlučnou příčinou nehody byl způsob jízdy žalobce, a že žalovaný proto za škodu vzniklou žalobcům neodpovídá.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 27. 10. 2006, č.j. -295, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a námitky vznášené žalobci neshledal opodstatněnými.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení , odst. 3 (dále jen „ “) a uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle Dovolatelé odvolacímu soudu (i soudu prvního stupně) vytýkají nesprávný výklad a aplikaci a a obč. zák. Konkrétně žalobci namítají, že vázanost soudu rozhodnutím o přestupku dle znamená pouze, že se žalobce dopustil přestupku, nikoli však, že se přestupku nedopustil také druhý účastník silničního provozu a že je žalobce za vzniklou škodu odpovědný výlučně sám. V daném případě po nedostatečném vyšetřování na místě bez účasti zraněného žalobce uzavřely orgány policie nehodu v neprospěch žalobce. V řízení o náhradu škody se tedy soud měl zabývat otázkou zproštění se odpovědnosti žalovaným a spoluzaviněním poškozeného žalobce. Dovolatelé mají za to, že soudy obou stupňů konstatovaly, že se žalovaný odpovědnosti zprostil, aniž by splnění této podmínky zkoumaly. Podle jejich názoru způsob jízdy či jiné chování poškozeného nemůže být důvodem úplného zproštění provozovatele. Tím může být jen vynaložení veškerého úsilí, které lze na provozovateli požadovat, přičemž důkazní břemeno leží na něm. Dovolatelé poukazují na „Rozhodnutí R 3/84“ v němž se uvádí, že je-li protiprávní úkon poškozeného jen jednou z příčin škody vyvolané zvláštní povahou provozu a bylo-li třeba hledat další příčinu na straně provozovatele, potom může poškozený nést škodu jen poměrně. Dovolatelé jsou rovněž přesvědčeni, že pokud řidič zastavil za snížené viditelnosti vozidlo bez vážné příčiny za (byť mírnou) zatáčkou, pravděpodobně v připojovacím pruhu či na jeho hranici, na frekventovaném místě, pak nejen že nevynaložil veškeré úsilí k zabránění nehody, ale naopak vytvořil podmínky pro vznik nehody. Dovolatelé nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že žalovaný (správně řidič) neporušil žádnou povinnost. Mají za to, že nešlo o zastavení ve smyslu (správně bodu 33) , jehož důvodem je neprodlené nastoupení či vystoupení osob nebo naložení či složení nákladu, nýbrž že šlo spíše o nouzové stání ve smyslu cit. vyhlášky, při němž byl řidič povinen užít výstražného trojúhelníku, jestliže vozidlo tvořilo překážku silničního provozu. Jelikož znalec ing. D. uvedl, že nákladní automobil zasahoval cca 2,2 m do jízdního pruhu, šlo o překážku silničního provozu. Znalec rovněž uvedl, že užití trojúhelníku by zřejmě zabránilo nárazu cyklisty do kamionu, nebo by alespoň nedošlo k tak fatálním následkům. Řidič kamionu tak dle dovolatelů neučinil vše, co mohl, aby nehodě zabránil. Dovolatelé uzavírají, že se žalovaný nemohl odpovědnosti za škodu zcela zprostit a že za těchto okolností nepřichází v úvahu aplikace obč. zák. (věty za středníkem) o výlučném zavinění žalobce. Proto měly soudy rozhodnout ve smyslu obč. zák. (věty před středníkem), jakou měrou ponese poškozený škodu, která byla způsobena také jeho zaviněním. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ( a 4 ), směřuje však proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen prvý ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle nebo b) ]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem ( ).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením , je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro řešení obdobných případů).

Dovolatelé odvolacímu soudu, případně též soudu prvního stupně, vytýkají, že nesprávně posoudily odpovědnost žalovaného za škodu a spoluzavinění žalobce, jakož i vázanost soudu rozhodnutím o přestupku.

Pokud dovolatelé zpochybňují skutková zjištění odvolacího soudu, předkládajíce na základě vlastního hodnocení důkazů svou verzi průběhu dopravní nehody (například, zda kamion stál v připojovacím pruhu), uplatňují tak skutkové námitky uplatnitelné pouze v rámci dovolacího důvodu podle , jejž však lze užít pouze v případě dovolání přípustného podle a b) ( ). Při zvažované přípustnosti dovolání podle nelze správnost skutkových závěrů úspěšně zpochybnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).

Napadené rozhodnutí nelze považovat za rozporné s ustanovením a jeho výkladem zastávaným ustálenou soudní praxí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod č. 22), neboť respektuje tam vyslovený právní názor, že pokud okolnosti případu nasvědčují, že na vzniku škody se kromě pachatele přestupku mohla podílet svým jednáním i další osoba, není soud při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této další osoby výrokem o vině pachatele přestupku podle vázán, že pravomocné postižení určité osoby pro přestupek nepřináší automaticky závěr, že škoda byla způsobena výlučně jejím zaviněním ( věta za středníkem obč. zák.), a nezbavuje soud povinnosti zabývat se tím, nakolik se na vzniku škody podílelo i jednání další osoby. Soudy obou stupňů z uvedeného právního názoru vycházely a otázkou, zda se na způsobení dopravní nehody podílely i jiné okolnosti, se zabývaly. Stejně tak nelze napadené rozhodnutí považovat za rozporné s právním názorem vyjádřeným v „R 3/84“ (tj. hodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1984, pod poř. č. 3), v němž se vskutku uvádí, že je-li zaviněný protiprávní úkon poškozeného jen jednou z příčin škody vyvolané zvláštní povahou provozu dopravního prostředku a bylo-li třeba hledat další příčinu na straně provozovatele, potom nese poškozený škodu jen poměrně; současně je však tamtéž uvedeno, že bylo-li zavinění poškozeného výlučnou příčinou škody vyvolané zvláštní povahou provozu dopravního prostředku, provozovatel se zcela zprostí odpovědnosti a škodu v plném rozsahu nese sám poškozený. Z těchto závěrů vychází i současná soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. , nebo ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. ). V daném případě pak dovolatelé nesouhlasí právě se skutkovým závěrem, že výlučnou příčinou škody byl způsob jízdy žalobce a nijak se na ní nepodílely okolnosti mající původ v provozu žalovaným provozovaného motorového vozidla, včetně jednání jeho řidiče. Pokud soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily právě takový skutkový závěr (který nepodléhá dovolacímu přezkumu), úvahy o vynaložení veškerého úsilí k zabránění škody ze strany provozovatele zde nemají místo.

Lexikální i normativní rozlišení pojmů „zastavení“ a „stání“ je natolik zřetelné, že zásadní právní význam nelze přiznat ani dovolateli zpochybňovanému právnímu závěru, že situace, kdy řidič zastaví vozidlo, aby se zeptal na cestu, je obdobná zastavení ve smyslu bodu 33 , tj. uvedení vozidla do klidu na dobu nezbytně nutnou k neprodlenému nastoupení nebo vystoupení přepravovaných osob anebo k neprodlenému naložení nebo složení nákladu; nejde tedy o nouzové stání (tj. přerušení jízdy pro závadu na vozidle nebo nákladu, v důsledku dopravní nehody, pro náhlou nevolnost apod.), při němž je řidič, vytvoří-li tak překážku silničního provozu, povinen užít výstražného trojúhelníku ( ).

Jelikož ze shora uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení , odst. 3 , Nejvyšší soud dovolání podle věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, odst. l a , neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů právo a žalovanému ani vedlejšímu účastníkovi náklady v tomto stádiu řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu