Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 156/2014

U S N E S E N Í

R. F.

Ing. A. H.

, zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Praha 1 – Staré Město, Konviktská 297/12, o zaplacení částky 228.141,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2012, č. j. -292, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se změněnou (o částku 108.485,- Kč s příslušenstvím rozšířenou) žalobou domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 228.141,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení) z titulu dlužného nájemného za leta 2004 a 2005 a za období od 1. ledna 2006 do 31. října 2006 (dále jen „žalované období“) z pronajatých nemovitostí –

„budovy postavené na pozemku parc. č. 2169 (zastavěná plocha) a pozemků parc. č. 2169 a 2170/1 v katastrálním území B., zapsaných na LV 1263 “

(dále jen „budova“, resp. „předmětné nemovitosti“). Na požadované (dlužné) nájemné uplatnila žalovaná (formou procesní obrany) k započtení své pohledávky za žalobkyní (mimo jiných i pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení

„za opravu elektroinstalace“

a

„za práce na soklu“

a na náhradu škody v podobě ušlého zisku z podnájmu předmětných nemovitostí), a to

„ve výši, ve které se vzájemně kryjí“

.

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. -240, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 228.141,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu.

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. prosince 2012, č. j. -292, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správné pokládal rovněž právní závěry, které na jeho základě přijal soud prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně tak především dovodil, že nájemní smlouva ze dne 8. června 2001 (dále jen „Nájemní smlouva“), na jejímž základě žalobkyně pronajala žalované předmětné nemovitosti jako (souborný) celek, podléhá režimu a násl. , , ve znění účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy (dále jen „obč. zák.“). Poté dovodil, že uvedená úprava (obecného) nájmu nevyžaduje, aby v nájemní smlouvě byl uveden účel užívání pronajaté věci (zde především budovy); okolnost, že budova byla stavebně určena (kolaudována) k jinému účelu (k bydlení), než k jakému byla pronajata (ke kancelářským účelům), tudíž nečiní Nájemní smlouvu neplatnou. Uzavřel, že žalovaná byla tedy povinna hradit žalobkyni za užívání předmětných nemovitostí dohodnuté nájemné a jelikož ho řádně a včas neplatila, dluží žalobkyni z tohoto titulu za žalované období částku 228.141,- Kč. Poté se zabýval oprávněností pohledávek, které žalovaná v rámci obrany ve sporu uplatnila k započtení na zmíněnou pohledávku žalobkyně na úhradu dlužného nájemného. V této souvislosti mimo jiné dovodil, že projevila-li vůli směřující k započtení vzájemných pohledávek teprve ve svém vyjádření podaném v této věci dne 15. září 2009 (dále jen „vyjádření ze dne 15. září 2009“), učinila tak ohledně svých pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení „za opravu elektroinstalace“ a „za práce na soklu“ až po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby podle obč. zák.; v důsledku námitky promlčení vznesené žalobkyní proto započtení těchto vzájemných pohledávek nepřiznal právní účinky. Ve vztahu k uplatněné pohledávce na náhradu škody (v podobě ušlého zisku z podnájmu předmětných nemovitostí ve smyslu obč. zák.) pak dovodil, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně porušila smluvní nebo zákonnou povinnost (vyplývající pro ni z nájemního poměru k předmětným nemovitostem), jež by byla v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou. Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť – stejně jako soud prvního stupně – nepokládal za oprávněné ani ostatní pohledávky, které žalovaná uplatnila v řízení kompenzační námitkou.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. prosince 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „”).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v ustanoveních a c/ (ustanovení bylo sice zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. , avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ). Dovolání není přípustné podle , neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci. Z následujících důvodů pak nemůže být přípustné ani podle Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle se nepřihlíží (srov. větu za středníkem ).

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudků z 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněného pod č. 46 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, a usnesení ze 7. října 2004, sp. zn. ). Uvedený závěr lze vztáhnout i na zjišťování obsahu jednostranného právního úkonu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2007, sp. zn. ). Skutkovou (a proto v daném případě nepřípustnou) je tedy i dovolatelkou nastolená otázka, zda vůli směřující k započtení vzájemných pohledávek projevila již ve svých dřívějších podáních předcházejících jejímu vyjádření ze dne 15. září 2009. Nad rámec uvedeného však dovolací soud dodává, že pouhá zmínka dovolatelky o tom, že má vůči žalobkyni určité pohledávky, v sobě bez dalšího nezahrnuje projev vůle směřující k započtení vzájemných pohledávek (srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod C 6840 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Dovolatelka uplatnila i dovolací důvod podle , a to dovolacími námitkami, že postupem obou soudů jí bylo „odňato právo na spravedlivý proces z důvodu nezachování jednotnosti rozhodovací praxe v obdobné věci a porušení práva na předvídatelnost rozhodnutí soudu“ a že „odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně pouze povrchně a své rozhodnutí řádně neodůvodnil“. Přípustnost dovolání pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále např. nález Ústavního soudu České republiky z 28. července 2010, sp. zn. ). Uvedené dovolací námitky však k výkladu procesního předpisu nesměřovaly, a už proto jimi nelze přípustnost dovolání založit. Navíc šlo přinejmenším zčásti o námitky obecné, z nichž – právě pro jejich obecnost – nelze usuzovat na porušení konkrétního procesního předpisu.

Z pohledu dovolacích námitek podřaditelných pod (způsobilý) dovolací důvod podle dovolací soud posuzoval otázku vzniku nájemního poměru účastnic k předmětným nemovitostem podle dosavadních právních předpisů ( věta první za středníkem , ).

Nejprve je zapotřebí předeslat, že odvolací soud pokládal Nájemní smlouvu za smlouvu uzavřenou v režimu obecného nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.) a nikoli za smlouvu „uzavřenou dle zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor“, jak na ni mylně nahlíží dovolatelka. Odvolací soud se však v tomto ohledu neodchýlil od ustálené soudní praxe, která se již v minulosti ustálila v názoru, že je-li nemovitost pronajata jako celek (jako tomu bylo v projednávaném případě, kdy byla pronajata budova a dva pozemky a nikoli snad jednotlivé byty), režim nájemního vztahu je podřízen § 663 a násl. obč. zák. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73 v sešitě č. 10 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z 30. listopadu 1999, sp. zn. , uveřejněný v příloze I/2000 časopisu Soudní judikatura). Předmětem Nájemní smlouvy tedy nebyl jednotlivý byt (či více bytů), jak se snad dovolatelka snaží v dovolání podsouvat. Pro úplnost lze dodat, že i kdyby tomu tak – čistě teoreticky – bylo, pak vzhledem ke zjištěnému (ničím nezpochybněnému) skutkovému stavu nelze ztratit ze zřetele právní názor, že jde-li o místnosti, které jsou prokazatelně po desetiletí s vědomím a souhlasem stavebního úřadu užívány jako obytné, může soud posuzující charakter domu vycházet z toho, že jde o obytné místnosti, i když kolaudační rozhodnutí takové určení neobsahuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu např. z 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněné pod C 1720 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 19. července 2010, sp. zn. ); tento názor lze nepochybně aplikovat i na opačnou situaci, která nastala v posuzované věci. Úprava (obecného) nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.) pak neobsahuje ustanovení korespondující veřejnoprávnímu pravidlu, že stavby (tj. i budovy) lze užívat jen k účelu vymezenému zejména v kolaudačním rozhodnutí (případně v jiných právních aktech určených stavebním zákonem). Norma veřejného práva (obsažená v době uzavření Nájemní smlouvy v ustanovení tehdy účinného , o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/) nemá proto bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nelze spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nejde (srov. mutatis mutandis důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. , a ze dne 18. září 2013, sp. zn. ). Jestliže tedy odvolací soud posuzoval otázku platnosti Nájemní smlouvy výhradně z hlediska obecných ustanovení o nájmu ( a násl. obč. zák.), přičemž v režimu citovaných ustanovení ji nepovažoval za neplatnou jen proto, že dovolatelce byla snad budova pronajata k jinému účelu, než ke kterému byla původně stavebně určena, neodchýlil se od citované judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

K námitce dovolatelky týkající se promlčecí doby ohledně jejího práva (pohledávky) na náhradu škody (v podobě ušlého zisku z podnájmu předmětných nemovitostí) je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení lze přezkoumat pouze správnost právních závěrů, které odvolací soud přijal; „neexistující“ právní závěry nelze přezkoumávat. Uvedené v plném rozsahu platí ve vztahu k této dovolací námitce. Odvolací soud totiž žádný závěr ohledně promlčecí doby, resp. promlčení práva dovolatelky na náhradu škody neučinil a dovolací soud dodává, že ani učinit nemohl, neboť dospěl-li k závěru, že zmíněné právo dovolatelce nesvědčí, scházel mu pro takové posouzení jakýkoli podklad.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. února 2014

JUDr. Miroslav F e r á k předseda senátu