Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3885/2013

28

Cdo 3885/2013

ROZSUDEK

Ing.

M. S.,

, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27, proti žalovaným

1)

České republice – Státnímu pozemkovému úřadu

, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a,

2) městu Kadaň,

se

sídlem v Kadani,

Mírové náměstí 1

a

3) ČEZ Teplárenská, a. s.,

se sídlem v Chomutově, Školní 1051/30, zastoupené Kateřinou Astlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Washingtova 1760/3, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Chomutov ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ/190/2008/Ba/Re1/1226/2000/3, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2013, č. j. -232, takto:

Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2013, č. j. -232, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 10. 2011, č. j. -199.

Věc se vrací Okresnímu soudu v Chomutově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Chomutově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 10. 2011, č. j. -199, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí blíže popsaných ve výroku rozsudku.

Učinil tak v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala přezkumu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Pozemkového úřadu v Chomutově ze dne 24. 1. 2008, č. j. PÚ/190/2008/Ba/Re1/1226/2000/3, kterým správní orgán rozhodoval o žalobkyní uplatněném nároku na vydání pozemků, jejichž vlastníky byli rodinní příslušníci, přičemž rozhodnutím správního orgánu bylo určeno, že žalobkyně není vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť není oprávněnou osobou podle

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 5. 2013, č. j. -232, shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí byli v pozemkových knihách zapsáni H. U., K. I. U. a A. I. U. Vzal za prokázané, že kupní smlouvou ze dne 15. 12. 1942 byly předmětné nemovitosti převedeny na město Kadaň. Dále zjistil, že H. U. a A. U. byli prohlášeni za mrtvé dnem 17. 9. 1942 a K. U. byl prohlášen za mrtvého dnem 6. 3. 1944. E. V. jako švagrová H. U. a teta synovců K. U. a A. U. zahájila restituční řízení ohledně majetku rodiny U. podle zákona č. 128/1946 Sb. a toto restituční řízení nebylo skončeno. Vzal též za prokázané, že žalobkyně je dcerou E. V. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle , 2, 3

Podle odvolacího soudu předmětem odvolacího přezkumu zůstala (jako předběžná) otázka, zda žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyni nelze přisvědčit, pokud tvrdila, že jí svědčí postavení oprávněné osoby ve smyslu Vyslovil, že matka žalobkyně E. V. sice zemřela v době před uplynutím lhůty uvedené v , avšak aby se žalobkyně stala oprávněnou osobou podle , pak by předmětné nemovitosti musela pozbýt (ztratit) přímo matka žalobkyně a současně jí vznikl majetkový (restituční) nárok. Podle odvolacího soudu matka žalobkyně by musela být v době uzavření trhové smlouvy dne 15. 12. 1942 sama výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí a současně jí musel (následně) svědčit nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů.

Dospěl k závěru, že matka žalobkyně E. V. vlastnicí pozemků v době jejich převodu v prosinci 1942 nebyla, což ostatně ani netvrdila a vlastnicí předmětných pozemků ani být nemohla. Odvolací soud dále uvedl, že v době převodu byli již někteří ze spoluvlastníků prohlášeni za mrtvé a další ze spoluvlastníků K. U. byl prohlášen za mrtvého až následně dnem 6. 3. 1944. Uzavřel, že nárok žalobkyně tedy není důvodný, a to bez ohledu na skutečnost, že (zda) nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. E. V. skutečně uplatnila a s jakým výsledkem.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání (do všech výroků), jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Pokud jde o důvody dovolání, uplatnila dovolatelka dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle Vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil právní otázku, zda je žalobkyně v dané věci oprávněnou osobou podle , a zda matka žalobkyně byla oprávněnou osobou podle V dovolání odkazovala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Podle dovolatelky pokud jde o předmětné nemovitosti, ač bylo ohledně nich restituční řízení podle zákona č. 128/46 Sb. zahájeno, což plyne z dědických spisů, nikdy nebylo úspěšně ukončeno. Tvrdila, že pozůstalostními spisy bylo prokázáno, že matka žalobkyně byla oprávněnou dědičkou po H. U., A. U. a K. U., přičemž uplatnila nárok na restituci zkonfiskovaného majetku rodiny. Tvrdila, že matka dovolalatelky se tedy již smrtí zůstavitelů H. U. a A. U. stala vlastnicí předmětných nemovitostí. Namítala, že rozhodnutí, kterým mělo být matce dovolatelky potvrzeno nabytí dědictví, má pouze deklaratorní charakter. Dovozovala, že bez ohledu na skutečnost, že rozhodnutí o nabytí dědictví vydáno nebylo, stala se její matka vlastnicí předmětných nemovitostí. Pokud byla následně vyhotovena trhová smlouva, stalo se tak v době, kdy její matka byla vlastnicí předmětných nemovitostí a byla to tedy ona, kdo předmětný majetek neplatnou trhovou smlouvou pozbyl. Podle dovolatelky jsou tedy splněny všechny podmínky, aby matku dovolatelky bylo možno považovat za osobu oprávněnou podle s tím, že ona a ani zesnulí rodinní příslušníci rodiny U. nebyli osobami státně nespolehlivými. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle ve znění dotčeném novelou provedenou , účinnou od 1. 1. 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud předně při posuzování přípustnosti dovolání v této věci bral do úvahy důsledky plynoucí z vázanosti obecných soudů nálezy Ústavního soudu, jak plynou již z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 12. 1996, sp. zn. (uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5/1996 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, a pro informaci obecných soudů otištěném i v ročníku 1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 149-151 /259-261/) bylo vyloženo: „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení y ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, a y ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu rovněž podle ustanovení “.

Aplikováno na posuzovanou věc, nutno dospět k závěru předně o přípustnosti podaného dovolání. Podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu jsou tak splněny a dovolání je třeba považovat rovněž za opodstatněné.

Ze spisu plyne, že E. V. jako švagrová H. U. a teta synovců K. U. a A. U. zahájila restituční řízení ohledně majetku rodiny U. podle zákona č. 128/1946 Sb., avšak restituční řízení nikdy nebylo úspěšně ukončeno. V dané věci tedy nebylo prokázáno, zda a jak bylo o uplatněném restitučním nároku rozhodnuto.

Dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 19. 8. 1999, sp. zn. vychází z právního názoru, že pokud byla podána žádost o restituci majetku podle zák. č. 128/1948 Sb., nelze však zjistit, zda a jak o této žádosti soud rozhodl, je třeba v případě, že nebudou zjištěny zákonné překážky, které bránily restituci majetku, vycházet z toho, že této žádosti bylo vyhověno. Účinky restituce pak nastaly ex tunc, tedy k okamžiku přechodu majetku na Německou říši (viz též R 525/1948 Sbírky rozhodnutí). Pokud totiž v důsledku závažných nedostatků v práci státních orgánů po roce 1948, kdy zde byly jen omezené možnosti sjednání nápravy, nelze vůbec zjistit, zda a jak bylo o řádně uplatněném zákonném nároku rozhodnuto, nemůže jít tato skutečnost k tíži občana, který nárok uplatnil.

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. vyslovil, že nebyla-li zjednána náprava ve smyslu in fine , a žalobkyně nemůže být oprávněnou osobou podle tohoto odstavce proto, že majetek v době od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 pozbyla nikoli ona, ale její právní předchůdce, pak je z hlediska citovaného zákona žalobkyně oprávněnou osobou k vydání předmětných nemovitostí (či k jinému způsobu kompenzace restitučních nároků ve smyslu ) jako právní nástupkyně svého otce, v příslušném rozsahu vlastnického podílu, podle Mohl-li dovolací soud z dosavadního rozhodování nižších instancí posoudit, pak ostatní podmínky restituce se jeví ve věci jako splněné.

Nejvyšší soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 24. 9. 2004, sp. zn. zaujal názor, že „za neuspokojení nároku z důvodu politické či jiné perzekuce lze mít nejen výsledek řízení, jímž je meritorní rozhodnutí soudu či správního orgánu obsahující odůvodnění, z něhož jasně vyplývá diskriminační povaha těchto rozhodnutí, ale i jiný způsob ukončení poválečného restitučního řízení motivovaný diskriminací nárokovatele.“(srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. , publikovaném v Právních rozhledech 6/2000

V nálezu Ústavního soud ČR ze dne 16. 12. 2004,sp. zn. , byl uveden právní závěr, že náprava křivd, ke kterým došlo v letech 1948 až 1989 (nikoliv křivd jiných) je jasně vymezena restitučními zákony a jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony vymezeném je náprava přípustná. Restituční zákonodárství, vydávané po roce 1989, si nekladlo za cíl odstranit všechny majetkové křivdy, ke kterým v poválečné době (od května 1945 do 25. 2. 1948) mohlo docházet. Právní jistota vyžaduje, aby pravomocná rozhodnutí soudů či správních orgánů, na jejichž základě určitá osoba v poválečném období pozbyla nebo nabyla vlastnictví věci, zásadně byla nezpochybnitelnou právní skutečností; ostatní tvrzené křivdy nastálé před rozhodným obdobím, nemohou být napravitelné dnešními právními prostředky. Restituční zákon omezil přezkoumání převodů majetku, odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však na jiné formy perzekuce např. z důvodů národnostních.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1999 z 2. 2. 1999, (uveřejněném pod č. 18 ve svazku 13 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl vyjádřen kupř. názor, že nelze oprávněné osobě přičítat k tíži došlo-li z její strany např. k zpětvzetí návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb.( srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. ).

V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 24. 2. 2009, (uveřejněném pod č. 33 ve svazku 52 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: ,,Ke splnění účelu a cíle restitucí je nutné interpretovat zákonem stanovené okolnosti v jejichž důsledku došlo k přechodu majetku na stát, včetně oprávnění i povinnosti soudu přezkoumat, zda rozhodnutí příslušného orgánu z období po 25. 2. 1948 bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, a tedy za všech okolností zkoumat, zda to konkrétní právní situaci ovlivňovalo nebo neovlivňovalo. Opomene-li či odmítá-li soud, zabývající se restitucí, přezkoumat, zda rozhodnutí příslušného orgánu bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce anebo postupu poručujícího základní lidská práva a svobody, nedostojí tak své povinnosti chránit základní práva a svobody podle článků 4 y ČR a zasáhne i do práva na spravedlivý proces podle článků 36 odst. 1 d.“

Podle názoru dovolacího soudu, který koresponduje se shora uvedenými nálezy Ústavního soudu České republiky, rozsudek odvolacího soudu dovozující, že žalobkyně není oprávněnou osobou podle , spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení

Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve smyslu Protože důvody, pro které došlo ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, platí rovněž na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O nákladech tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí odvolacího soudu ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 27. února 2014 JUDr. Josef R a k o v s k ý předseda senátu