Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1596/2011

28

Cdo 1596/2011

ROZSUDEK

B. S.

, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem, 602 00 Brno, Radnická 11, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2007, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (žalobců:

a) B. S.

,

b) T. K.

, a

c) F. K.

, zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr., Esq., New York, 14 Penn Plazza, 225 West 34th Street, Suite 1816, N. Y. 10122 /USA/, a dalších účastníků řízení:

1. B. S.

, zastoupené JUDr. Filipem Horákem, advokátem, 602 00 Brno, Radnická 11,

2. Statutárního města Brna

, IČ 4499 2785, 600 00 Brno, Dominikánské náměstí č. 1,

3. Ministerstva vnitra

, 170 00 Praha 7, Nad Štolou 3, a 4. Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví pozemků), takto:

I. Dovolání

se zamítá

.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:

O žalobě žalobců B. S., T. K. a F. K., podané u soudu 16. 5. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 26. 1. 2007, č. j. -72. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 18. 4. 2006, č. j. 3239/92/43-RBD, RN, bylo nahrazeno rozhodnutím soudu, jímž by bylo určeno, že B. S. B. S., T. K.a F. K. byli spoluvlastníky (každý z jedné ideální čtvrtiny) části zemědělských pozemků, zapsaných v pozemkové knize pro katastrální území B., parc. č. 276 (o výměře 402 m2), dále zapsaných v pozemkové knize pro katastrální území L. jako parc. č. 2286 (o výměře 951 m2) a jako parc. č. 2293/1 (o výměře 457 m2). Žalobcům bylo uloženo zaplatit účastnici řízení B. S. na náhradu nákladů řízení 5.890,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a Ministerstvem zemědělství ČR, Pozemkovým fondem ČR, Statutárním městem Brnem, Ministerstvem vnitra ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 25. 10. 2007, sp. zn. . Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 26. 1. 2007, č. j. -72, změněn (ve výroku o věci samé, označeném I.) tak, že bylo určeno, že B. S., B. S., T. K. a F. K. jsou spoluvlastníky (každý z nich z jedné ideální čtvrtiny) pozemků (jak jsou vedeny v katastru nemovitostí) parc. č. 1197 (o výměře 273 m2) a parc. č. 1197/64 (o výměře 129 m2) v katastrálním území B., dále pozemku parc. č. 2565/5 (o výměře 951 m2) v katastrálním území L. a pozemku parc. č. 2565/6 (o výměře 957 m2) v katastrálním území B. Také v dalších výrocích (označených II. a III.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci ani žádný jiný účastník řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Bylo také vysloveno, že „tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 18. 4. 2006, č. j. 3239/92/43-RBD, RN. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žalobci, ani jiný účastník tohoto řízení nemají právo na náhradu těchto nákladů.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v mezích, ve kterých se žalobci tohoto přezkoumání domáhali, změnil podle ustanovení rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě žalobců vyhověl (jak to ve výroku o věci samé vyslovil), a to proto, že odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně v otázce posouzení toho, zda jsou žalobci (společně s B. S.) oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení (ve znění ).

Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Brno, který rozhodnutím z 18. 4. 2006, č. j. 3239/92/43-RBD, RN, rozhodl, že vlastníky částí pozemků (jak byly označeny v pozemkových knihách) parc. č. (PK) 276 v katastrálním území B. a parc. č. (PK) 2286 a 2293/1 v katastrálním území L. jsou žalobci a B. S. (každý z jedné ideální čtvrtiny). Pozemkový úřadu byl toho názoru, že na daný případ je třeba aplikovat ustanovení zákonů č. 243/192 Sb. a č. , když v řízení bylo zjištěno, že majetek původního vlastníka uvedených pozemků P. K. byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., ale P. K. se neprovinil ve válečném a okupačním období proti Československému státu a nabyl zpět československé státní občanství na základě dekretu č. 33/1945 Sb.; měl proto pozemkový úřad za to, že původní vlastník P. K. byl oprávněnou osobou podle ustanovení a po jeho smrti v roce 1951 se stali oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení uvedeného zákona B. S. (manželka P. K.) a B. S., T. K. a F. K. (děti původního vlastníka P. K.).

Soud prvního stupně se ztotožnil s právními závěry pozemkového úřadu, ale byl toho názoru, že lhůta pro uplatnění restitučního nároku (která byla dána ustanovení ) tu uplynula dnem 15. 7. 1996. Podle názoru soudu prvního stupně „v této lhůtě uplatnila pouze Berta Schmidtová svůj nárok, takže jedinou oprávněnou osobou, která svůj nárok uplatnila správně a včas, je tady jen B. S.“.

Odvolací soud naproti tomu argumentoval tím, že „stanovilo-li ustanovení (ve znění ) lhůtu pro uplatnění nároku oprávněnými osobami podle nového ustanovení do 30. června 2001, pak je třeba výzvu k vydání nemovitostí původního vlastníka Pavla Kohna, podanou žalobci dne 8. 8. 1946 považovat za podanou včas“. Odvolací soud měl za to, že „do skončení zákonem stanovené nejzazší lhůty, ve které bylo možno uplatnit restituční nárok podle (ve znění ), tj. do 30. 6. 2001, splnili žalobci všechny zákonné požadavky pro oprávněné osoby podle “. Odvolací soud tu dále argumentoval tím, že „použití právního předpisu, který obsahuje speciální restituční titul, tedy , má přednost před zákonem obecnější povahy, kterým je tu (zákon o půdě)“. Odvolací soud ještě dodával, že v tomto soudním řízení nebylo zpochybněno „zjištění správního orgánu (pozemkového úřadu) o tom, kdo je v dané věci povinnou osobou, když předmětné pozemky byly původně ve vlastnictví P. K., v době nacistické okupace Československé republiky byl v pozemkového knize zapsán zábor tohoto majetku státní policií a následně byla vyznačena konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb., třebaže se tu jednalo o dosud nevrácený židovský majetek (tedy spadající nyní pod ustanovení ). Odvolací soud dospěl tedy k jinému právnímu závěru, že totiž žalobci jsou oprávněnými osobami společně s B. S., a proto změnil podle ustanovení odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že ke sporným pozemkům určil vlastnictví účastnice řízení B. S., ale i žalobců B. S., T. K. a F. K., a to u každého z těchto oprávněných osob k jedné ideální čtvrtině.

O nákladech řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení a .

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 28. 11. 2007 doručen advokátu, který účastnici řízení Bertu Schmidtovou před soudy obou stupňů v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 19. 12. 2007 podáno u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v .

Dovolatelka B. S. ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 25. 10. 2007 a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení v této právní věci. Dovolatelka poukazovala na to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení ; z obsahu tohoto dovolání vyplývalo, že dovolatelka jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatelka je toho názoru, že v tomto případě, v němž byl majetek původního vlastníka pozemků Pavla Kohna zkonfiskován podle ustanovení § 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a šlo o zemědělský majetek (přičemž u původního vlastníka nebyla připuštěna výjimka ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb.) ke konfiskaci majetku tu došlo ex lege. Proto je tu nutné přihlédnout ke lhůtám upraveným k uplatnění nároku podle novelizace zákona o půdě ( ) ( ve spojení s ustanovením ). V důsledku toho u žalobců B. S., T. K. a F. K. skončila lhůta k uplatnění nároku dnem 15. 7. 1996; jednalo se tu o lhůtu propadnou (prekluzívní); nebyl-li nárok do tohoto dne uplatněn, právo žalobců zaniklo. Proto, podle názoru dovolatelky, nelze považovat za správný názor odvolacího soudu, opřený jen o (kterým byl novelizován dřívější ); podle tohoto názoru odvolací soud měl nesprávně (podle dovolatelky) za to, že lhůta pro uplatnění nároku oprávněným osobám v daném případě trvala až do 30. 6. 2001 a nikoliv do 15. 7. 1996.

Dovolatelka měla dále za to, že odvolací soud nerespektoval, že v ustanovení stanovené kumulativní podmínky musí být všechny splněny; není-li byť i jen jedna z těchto podmínek splněna, není fyzická osoba oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení (ve znění ). Zejména podle názoru dovolatelky v daném případě nevznikl původnímu vlastníku pozemků majetkový nárok ani podle dekretu č. 5/1945 Sb., ani podle zákona č. 128/1946 Sb.; dovolatelka tu poukazovala jmenovitě na to, že po ukončení doby nesvobody (trvající do roku 1945) nedošlo k žádnému zrušení a změně tzv. záborového nařízení podle vládního nařízení č. 110/1946 Sb. (ustanovení § 5 odst. 2 tohoto vládního nařízení umožňovalo totiž v případech, kdy byl majetek za nacistické okupace zabrán Německou říši záborovým nařízením, aby toto záborové nařízení bylo zrušeno, ovšem vyhláškou, vyhlášenou v Ústředním listě, k čemuž ovšem už v následném období nedošlo). Dovolatelka z toho zejména dovozovala, že z tohoto důvodu původnímu vlastníku pozemků nevznikl a ani nemohl vzniknout majetkový nárok ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., ale ani podle dekretu č. 5/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobod a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících).

Ve vyjádření účastníka řízení Statutárního města Brna k dovolání dovolatelky Berty Schmidtové bylo pouze zdůrazněno, že v odvolacím řízení bylo v daném případě základními otázkami posouzení této právní věci, pokud šlo o dodržení lhůty k uplatnění nároku ze strany žalobců a splnění podmínky státního občanství ČSR u žalobce F. K.

Ve vyjádření žalobců k dovolání dovolatelky B. S. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Nejde tu o vydání či nevydání nemovitého majetku, ale šlo tu jen o potvrzení toho, že již restituovaný majetek zůstane rozdělen mezi čtyři pozůstalé rodinné příslušníky původního vlastníka P. K. Žalobci pokládají za potřebné zdůraznit k argumentaci dovolatelky některé právní závěry, zpochybňující správnost této argumentace: je třeba mít především na zřeteli, že „restituční zákony specifikují pouze konečný časový limit k uplatnění výzvy k vydání věcí, ale nestanoví začátek lhůty k uplatnění výzvy k vydání věci“; k řádnému uplatnění této výzvy může dojít i před účinností zákona (tedy i ); ostatně v daném případě bylo třeba mít na zřeteli, že „nárokovaná lhůta byla prodloužena zněním pozdějších zákonů a k žádné prekluzi tudíž dojít nemohlo“. Žalobci ve svém vyjádření dále zdůrazňovali to, že rozhodující skutečností je tu „arizovaný a po válce nikdy nevrácený majetek rodiny původního vlastníka P. K.“; Pavel Kohn (a jeho rodina) byl oběti holocaustu, byl vlastníkem osvědčení o české státní příslušnosti, jeho syn bojoval za války se zbraní v ruce proti nacistické okupaci, P. K. se spolu se svým synem ohradil proti uplatnění dekretu č. 12/1945 Sb. na jeho osobu „pod záštitou restitučních článků zákona č. 128/1946 Sb.“. Žalobci mají za to, že na tento případ dopadá (ve znění pozdějších zákonů č. a č. ), k jehož změnám došlo v průběhu restitučního řízení. Podle názoru žalobců není pravdou, že tu „zřejmě nikdy nedošlo ke skutečnému přechodu vlastnického práva Pavla Kohna k majetku na třetí osobu“; P. K. i F. K. podali totiž celou sérii návrhů na zrušení arizačních přechodů rodinného majetku rodiny K., jak to předepisoval zákon č. 128/1946 Sb. (žalobci poukazovali ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky např. na obsah spisu bývalého Okresního soudu civilního v Brně sp. zn. ; v této právní věci došlo k zamítnutí restitučního návrhu týkajícího se majetku rodiny K.); žalobci mají za to, že v tomto případě je třeba se zastat dědiců obětí holocaustu.

Dovolání dovolatelky B. S. je v daném případě přípustné podle ustanovení , podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolatelka jako dovolací důvod uplatňovala, že jejím dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávním právním posouzení věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení , 2 a 3 (ve znění ), kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v souvislosti s ustanoveními dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa.

Podle ustanovení je účelem tohoto zákona zmírnění následků některých dalších majetkových křivd, vzniklých v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky a stanovení působnosti orgánů České republiky při provádění některých ustanovení

Podle ustanovení je oprávněnou osobou státní občan České a Slovenské Federativní republiky, trvale žijící na území České republiky, který ztratil majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a o Fondech národní obnovy, neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., o státním občanství osob maďarské národnosti, zákona č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání československého státního občanství, nebo , jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské a jejichž majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem přešel na stát.

Podle ustanovení zemřela-li osoba uvedená v před uplynutím lhůty uvedené v , nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČSFR a trvale žijí v České republice, fyzické osoby v pořadí uvedeném pod písm. a) až c). Pro osobu, která splňovala podmínky oprávněné osoby k 29. květnu 1992, stanovil lhůtu k uplatnění nároku podle tohoto zákona do 31. prosince 1992.

Nálezem Ústavního soudu ČR ze 13. 12. 1995, vyhlášeným pod č. 29/1996 Sb., byla jako protiústavní zrušena mimo jiné i podmínka trvalého pobytu oprávněné osoby na území České republiky, stanovená v zákoně č. i v zákoně č. V návaznosti na to byla (který nabyl účinnosti 9. 2. 1996) stanovena lhůta k uplatnění nároku na vydání nemovitostí pro ty osoby, které nebyly oprávněnými osobami jen proto, že nesplňovaly podmínky trvalého pobytu. V případě bylo tu v článku I. stanovena lhůta šesti měsíců ode dne, kdy mohlo být právo na vydání uplatněno poprvé ( ve znění ). tj. do šesti měsíců od účinnosti tedy do 9. 8. 1996; v případě byla článkem II. pak stanovena lhůta do 15. 7. 1996 ( zákona ve znění ); v obou případech tak bylo stanoveno s tím, že neuplatněním práva v této lhůtě právo zanikne.

Podle ustanovení (vloženého do ) oprávněnou osobou je dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem (srov. ) v období od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna být měla, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv, uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce.

Ustanovení bylo doplněno o odstavec 3 ( ), podle něhož osoba oprávněná podle může uplatnit právo na vydání nemovitostí podle tohoto zákona nejpozději do 30. června 2001.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 11. 12. 1997, (uveřejněném pod č. 161 ve svazku 9 Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že je třeba nároky podle považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. – Opačný názor nelze dovozovat, podle názoru dovolacího soudu, ani ohledně nároků podle

V nálezu Ústavního soudu ČR z 12. 10. 1995, (uveřejněném pod č. 60 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byly zaujaty tyto právní závěry: Úmysl zákonodárce, vyjádřený v , se vztahuje na zmírnění některých dalších majetkových křivd v důsledku platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě jiných důvodů na území České republiky. se vztahuje na občany České republiky, kteří pozbyli státní občanství v poválečném období a nabyli je zpět osvědčením o národní spolehlivosti. Na dotčené osoby je třeba pohlížet tak, že účinností dekretu č. 33/1945 Sb. pozbyli státní občanství a po určitou dobu státními občany nebyli a poté na základě úředního rozhodnutí toto občanství zpět nabyli. Kontinuita státního občanství je tu tedy zachována a pro účely restitucí ve smyslu jsou tyto osoby osobami oprávněnými.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 13. 12. 1994, (uveřejněném pod č. 24 /usnesení/ ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že jen jestliže u původního vlastníka nemovitosti nebyla splněna základní restituční podmínky uvedená v , totiž státní občanství ČR, nelze nedostatek splnění této podmínky zhojit tím, že státní občanství bylo oprávněnou osobou nabyto zpětně.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 5. 2001, (uveřejněném pod č. 82 ve svazku 22 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo zdůrazněno, že otázku, zda v konkrétním případě byl či nebyl dán zákonný důvod konfiskace majetku podle dekretu č. 121945 Sb., bylo třeba zjišťovat v příslušném správním řízení.

Co do výkladu nabytí účinnosti zákona č, , ve znění odvolací soud v daném případě ve svém rozsudku z 25. 10. 2007 (sp. zn. Krajského soudu v Brně) správně vycházel z toho, že „dosavadní odstavec 2 ustanovení byl označen napříště jako odstavec 3 uvedeného ustanovení a ustanovení bylo doplněno o odstavec 3, podle něhož osoba oprávněná podle může uplatnit právo na vydání nemovitosti podle tohoto zákona nejpozději do 30. června 2001“.

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud v tomto případě vycházel, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 10. 2007, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky B. S., posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si použitý právní předpis při posouzení této právní věci nesprávně vyložil, když totiž odvolací soud rovněž z těchto uvedených právních předpisů vycházel při svém rozhodování a ani při jejich výkladu se neodchyloval od publikovaných právních závěrů, shora uvedených, vyplývajících z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR. Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by dovoláním dovolatelky napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci a že by tedy přípustné dovolání dovolatelky bylo také dovoláním důvodným.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení a odst. 6 k zamítnutí dovolání dovolatelky.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení odst. 5 a ustanovením téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náklady takto vynaložených nákladů řízení žalobcům nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatelky rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobci uplatněno v řízení před soudem obou stupňů. Zbývajícím dalším účastníkům řízení v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 15. července 2011

JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.

předseda senátu