Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2843/2013

28 Cdo 2843/2013

U S N E S E N Í

a) B. Č.

, M., a

b) V. Č.

, P., obou zastoupených JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, za účasti

České republiky – Ministerstva vnitra

se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný na území Podkarpatské Rusi, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. -58, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. června 2012, č. j. -31, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se každý z žalobců domáhá vůči státu poskytnutí peněžité náhrady v částce 1.575.220,- Kč za majetek zanechaný jejich předchůdci na území Podkarpatské Rusi; v tomto smyslu žalobci požadují (v řízení podle části páté ), aby byla nahrazena rozhodnutí Ministerstva vnitra – odboru správy majetku ze dne 22. srpna 2011, č. j. MV-84202-5/OSM-2011 a ministra vnitra ze dne 11. listopadu 2011, č. j. MV-98376-4/VS-2011.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci coby vnuci původních oprávněných osob, A. Č. (zemř. r. 1961) a A. Č. (zemř. r. 1952), kteří v rozhodné zanechali majetek na území Podkarpatské Rusi, nejsou oprávněnými osobami k poskytnutí náhrady podle , kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, kteří zanechali na území Podkarpatské Rusi v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik, ve znění (dále jen „ “). Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, poukázal na ustanovení cit. zákona, dle něhož v případě úmrtí původní oprávněné osoby jsou oprávněnými osobami – při splnění dalších zákonem stanovených podmínek – toliko její manžel a děti. Též s odkazem na důvody uvedené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. neshledal cit. ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem a nevyhověl tudíž ani návrhu žalobců na přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu podle (dále jen „ “).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Pokládají je za přípustné podle ustanovení uváděje, že „napadené rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a (současně) má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Co do důvodů mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rekapitulují okolnosti týkající se ztráty majetku vlastněného jejich předchůdci, prarodiči A. a A. Č., jakož i postup při uplatňování náhrad za tento majetek, jejich předchůdci nuceně zanechaný na území Podkarpatské Rusi. Výklad ustanovení a 3 o okruhu oprávněných osob, na němž odvolací soud zakládá své rozhodnutí, pokládají za nepřípustně zužující. Dovozují, že jde o výklad odporující mezinárodní smlouvě (smlouva mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině, publikovaná pod č. 186/1946 Sb.), kterou byla přislíbena občanům ČSR adekvátní náhrada za zanechaný majetek. Tuto smlouvu – dle názoru žalobců – později vydané předpisy, včetně toliko provádějí a nejde tudíž o předpisy restituční ve vztahu k újmě způsobené zanecháním majetku na daném území. Křivdu pociťují oprávněné osoby i jejich potomci v tom, že jim dosud nebyla za majetek poskytnuta náhrada, jak stanoví označená mezistátní smlouva, jež má podle názoru žalobců aplikační přednost před vnitrostátní úpravou. Žalobci setrvávají na své argumentaci, že ustanovení a zákona č. je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky; odvolacímu soudu vytýkají, že rezignoval na postup podle Tvrdí, že ústavností označených ustanovení se Ústavní soud dosud nezabýval a odkaz odvolacího soudu na nález sp. zn. pokládají za nepřípadný. Závěrem žalobci poukazují na to, že ani dříve vydané předpisy (nařízení vlády č. 8/1947 Sb., a vyhl. č. ) nevylučují poskytnutí náhrady dědicům původní oprávněné osoby. Uzavírají, že v tomto smyslu je třeba interpretovat i , jenž – dle jejich názoru – na předchozí úpravu do jisté míry navazuje. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a podané žalobě vyhověl, eventuelně aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil.

Česká republika – Ministerstvo vnitra coby účastnice řízení pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) v řízení o dovolání postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Dovolateteli označené právní otázky, na nichž závisí napadený rozsudek, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované (k hlediskům přípustnosti dovolaní srov. ).

K povaze mezistátní smlouvy mezi ČSR a SSSR o Zakarpatské Ukrajině (publikované pod č. 186/1946 Sb.) ve vztahu k později vydaným předpisům se Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 14. září 2009, sp. zn. Sb. (spolu s ostatními rozhodnutím veřejnosti dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz), uzavíraje, že „ze Smlouvy nevyplývá její přímá vnitrostátní aplikovatelnost, ale jen požadavek na transformaci v ní stanovených pravidel do vnitrostátního práva. Smlouva ponechává smluvním stranám relativní volnost v určení, v jakém rozsahu se odškodnění provede. Nejde tu o obecnou povinnost státurestituovat majetek, který byl ve vlastnictví oprávněných osob před tím, než byla povinnost vyjádřena v mezinárodní smlouvě. Náhrady lze proto dosáhnout toliko za podmínek, které stanoví vnitrostátní právní úprava“. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. , dodávaje, že právo na náhradu za nemovitosti zanechané na Podkarpatské Rusi, jež nespadaly do okruhu nemovitostí charakterizovaných dříve vydanými předpisy ( , ), může žadateli vzniknout jedině při splnění dalších podmínek stanovených jakožto předpisem restitučním. (Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 26. května 2011, sp. zn. ). K citovanému závěru se Nejvyšší soud znovu přihlásil i v rozsudku ze dne 4. dubna 2012, sp. zn. .

Je přitom evidentní (a tuto skutečnost dovolání ani nezpochybňuje), že do okruhu oprávněných osob, vymezeného ustanovením , žalobci coby vnuci původních oprávněných osob nepatří. Že jde o předpis svým charakterem restituční, plyne též důvodů usnesení Ústavního soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. (srov. bod 30 odůvodnění); v něm se Ústavní soud – jde-li o povahu těchto předpisů – znovu přihlásil ke své předchozí judikatuře (např. k usnesení sp. zn. ), totiž že „je věcí státu, jakým způsobem a jaké podmínky restituce stanoví (z hlediska osobního, věcného a časovaného), přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto stanovených podmínek, nemohou nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny“ (srov. bod 36 odůvodnění cit. rozhodnutí Ústavního soudu). Tyto závěry – pro které ani II. senát Ústavního soud neshledal důvody pro předložení věci plénu Ústavního soudu k posouzení ústavnosti dotčených ustanovení (mezi nimi stěžovatel citoval i ustanovení a 3 zákona – srov. bod 7 písm. c/ odůvodnění usnesení Ústavního soudu) – dovolatelé evidentně přehlížejí.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první, ), nepřípustné dovolání odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , části věty před středníkem a za situace, kdy žalované, jež by jinak na náhradu nákladů tohoto řízení měla zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. února 2014

Mgr. Petr Kraus předseda senátu