Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1514/2014

28 Cdo 1514/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně O. H., D., zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 5.170.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2012, č. j. -145, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 1. 2012, č. j. -113, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5.170.000,- Kč s tím, že rozsudek měl nahradit rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 28. 5. 2008 a ministra financí ze dne 27. 6. 2008, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Předmětné plnění žalobkyně nárokovala jako odškodnění za nemovitý majetek, který zanechala babička žalobkyně na území Zakarpatské Ukrajiny. V roce 2008 vydalo Ministerstvo financí na žádost žalobkyně rozhodnutí, kterým náhradu žalobkyni nepřiznalo s poukazem na fakt, že nesplňuje podmínky stanovené , o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Zakarpatské Ukrajiny s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „ “) a Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle , týkajících se Zakarpatské Ukrajiny (dále jen „ Ú. l.“). Toto rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou dle a násl. , (dále jen „ “), soud prvního stupně však shodně s Ministerstvem financí dovodil, že babička žalobkyně nehospodařila v době podání své žádosti o náhradu za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině jako člen jednotného zemědělského družstva ani jako samostatný malý nebo střední zemědělec. Nesplňovala tedy podmínku Ú. l. a nepřiznání náhrady bylo v souladu s právními předpisy. Soud prvního stupně dále vyslovil názor, že ze Smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. 6. 1945, publikované pod č. 186/1946 Sb. (dále jen „Smlouva mezi ČSR a SSSR“), nevyplývá přímo právo jednotlivce na odškodnění za zanechaný majetek a takový nárok lze dovodit pouze z vnitrostátní úpravy. Soud prvního stupně k námitce žalované rovněž uvedl, že žalobkyně uplatnila nárok po uplynutí promlčecí doby.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 9. 2012, č. j. -145, rozsudek soudu prvního stupně napadený odvoláním žalobkyně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav a zároveň věc zcela správně posoudil po stránce právní. Ze Smlouvy mezi ČSR a SSSR nelze dovodit přímý nárok žalobkyně na odškodnění za zanechaný majetek; totéž platí i pro vládní nařízení č. 61/1945 Sb., o přípravě opce podle smlouvy mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o Zakarpatské Ukrajině ze dne 29. června 1945 (dále jen „nařízení č. 61/1945 Sb.“), na nějž poukazovala žalovaná. Se zřetelem k judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu odmítl odvolací soud námitky žalobkyně týkající se neaplikovatelnosti Ú. l. pro rozpor s ústavním pořádkem. Soudu prvního stupně dal odvolací soud za pravdu i v tom, že soudním výkladem této vyhlášky nelze přebírat úlohu normotvorby a konstruovat nárok osoby, jež podle textu právního předpisu podmínky odškodnění zjevně nesplňovala.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost podle dovozuje z tvrzení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, jelikož nejasným výkladem stávající právní úpravy je dotčeno několik desítek osob, jejichž právní předchůdci zanechali nemovitosti na území Podkarpatské Rusi. Coby dovolací důvod uvádí dovolatelka nesprávné právní posouzení věci ve smyslu a zároveň vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dle

Z hlediska nesprávného právního posouzení vytýká soudům obou stupňů chybné závěry o nemožnosti přímé aplikace Smlouvy mezi ČSR a SSSR, jakož i o tom, že vymahatelný nárok na odškodnění nelze dovodit z § 8 nařízení č. 61/1945 Sb. Soudy nadto dle dovolatelky aplikovaly ustanovení a Ú. l. způsobem, který odpovídá době vzniku těchto předpisů, nikoli však ústavně konformně, tj. ve světle současných zásad a konstitutivních hodnot materiálního právního státu. Postup soudů nelze považovat za ústavně konformní, jestliže nezohlednily diskriminační povahu Ú. l., která rozlišuje mezi vlastnictvím osobním a soukromým a je v rozporu s , , a y, jakož i dovolatelkou označenými ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru dovolatelky soudy rovněž nedbaly y, poněvadž pokud dospěly k závěru o diskriminační povaze Ú. l., neměly toto ustanovení vůbec aplikovat.

Vadu řízení před soudy obou stupňů dovolatelka spatřuje v tom, že soudy nedostatečně odůvodnily své závěry o promlčení práva žalobkyně, čímž zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Dle dovolatelky nemohlo dojít k promlčení jejího práva, jelikož její babička podala přihlášku k soupisu zanechaného majetku již v roce 1959, avšak Ministerstvo financí o odškodnění rozhodlo teprve v roce 2008, přičemž do té doby bylo nutno správní řízení považovat za neskončené, a promlčecí lhůta tudíž nemohla běžet. Námitku promlčení vznesenou žalovanou nadto pokládá dovolatelka za rozpornou s dobrými mravy.

Konečně dovolatelka zdůrazňuje, že je nutno zohlednit judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se obdobných nároků na náhradu za zanechaný majetek.

Z těchto důvodů žalobkyně navrhla Nejvyššímu soudu, aby rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Žalovaná ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, jelikož již v minulosti obdobné věci řešil, a napadené rozhodnutí, které závěrům judikatury dovolacího soudu odpovídá, tedy nemá po právní stránce zásadní význam. Ve vyjádření dále obsáhle cituje rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, z nichž dovozuje nepřiléhavost argumentace žalobkyně uplatněné v dovolání. Žalovaná rovněž uvádí, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení práva žalobkyně, a polemizuje s názorem dovolatelky na trvání správního řízení o uplatněném nároku až do vydání rozhodnutí Ministerstvem financí v roce 2008. Konečně žalovaná vyzdvihuje podstatnou odlišnost případů rozhodovaných Evropským soudem pro lidská práva, na něž dovolatelka odkazuje, od předmětné věci. Závěrem opětovně navrhuje dovolání žalobkyně odmítnout, eventuálně zamítnout.

V řízení bylo postupováno podle ve znění účinném do 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

S ohledem na skutečnost, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, a to nikoli poté, co by předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno ( ), připadá v úvahu toliko přípustnost dovolání na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání by tudíž dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

V předmětné věci nelze konstatovat, že by dovolatelkou předestřená argumentace byla způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu citovaného ustanovení založit.

V první řadě nemá dovolací soud za to, že by existovala jakákoli nejasnost ohledně přímé aplikovatelnosti Smlouvy mezi ČSR a SSSR. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je naopak ustálena v názoru, že tato smlouva nezakládá přímý nárok na odškodnění, nýbrž ponechává státu volnost při určení, v jakém rozsahu má být náhrada za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině poskytnuta (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. , bod 35, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. ). Napadené rozhodnutí je s těmito tezemi v plném souladu.

Nejvyšší soud se dále neztotožňuje s dovolatelkou v názoru na možnost nárokovat odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině na základě § 8, věty třetí, nařízení č. 61/1945 Sb. Jakkoli se v tomto předpisu hovoří o odškodnění osob optujících pro československé občanství za zanechaný nemovitý majetek, nelze dovozovat, že by se přímo na jeho základě bylo možno odškodnění domáhat. Jak správně uvádí odvolací soud, dané ustanovení nařízení č. 61/1945 Sb. úmysl poskytnout náhradu za nemovitý majetek toliko deklaruje, avšak konkrétní zakotvení rozsahu a podmínek takové náhrady bylo ponecháno jiným předpisům, podle nichž lze tento nárok teprve uplatnit. Dosavadní praxe, např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. , bod 15, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , proto nařízení č. 61/1945 Sb. neřadí mezi předpisy o odškodňování osob, které zanechaly majetek na území Zakarpatské Ukrajiny.

Ani zevrubná argumentace dovolatelky, směřující k neaplikovatelnosti některých ustanovení Ú. l. pro rozpor s u, d a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, nezakládá žádnou otázku, jež by v dřívější judikatuře dovolacího soudu nebyla řešena. Lze odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. , popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. , podle nichž je věcí státu, jaké podmínky pro restituce stanoví, přičemž soudy mohou rozhodovat pouze v rámci takto stanovených pravidel. Nepřichází proto v úvahu, aby soudy interpretovaly Ú. l. v rozporu s jeho jasným zněním, a konstruovaly tak nárok na odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, který nemá oporu v žádném z restitučních předpisů.

K odkazu dovolatelky na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jež pokládá za relevantní, musí dovolací soud podotknout, že Evropský soud pro lidská práva se českou úpravou zmírňování majetkových křivd způsobených v souvislosti s postoupením Zakarpatské Ukrajiny Svazu sovětských socialistických republik zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 15. 1. 2013, ve věci F. proti České republice (číslo stížnosti 73093/11). Dospěl přitom k závěru, že český stát nikdy nezaložil legitimní očekávání náhrady majetku zanechaného na území Zakarpatské Ukrajiny, které by bylo chráněno dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Nejvyšší soud konečně nepovažuje za nutné vyjadřovat se k otázce promlčení, poněvadž nelze-li z použitelných předpisů dovodit nárok dovolatelky na odškodnění, je bezpředmětné pojednávat o režimu promlčení tohoto nároku (podobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. ).

S ohledem na uvedené závěry tedy nebylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení , pročež Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle , věty první, a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , věty první, odst. l a s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. září 2014

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu