Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3632/2019

28 Cdo 3632/2019-87

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) D. V., narozené XY, bytem v XY, b) R. P., narozené XY, bytem v XY, a c) E. V., narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Milošem Sochorem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 91/20, za účasti České republiky – Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o poskytnutí náhrady za nemovitý majetek zanechaný na území XY, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, č. j. -61, t a k t o :I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

jsou povinny

společně a nerozdílně zaplatit České republice – Ministerstvu vnitra na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í ( ) :

V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 10. 2018, č. j. -35, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhaly nahrazení rozhodnutí správního orgánu (rozhodnutí ministra vnitra ze dne 19. 5. 2014, č. j. MV - 36437 – 4/VS – 2014) v tom směru, že jim podle , kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území XY v souvislosti s jejím smluvním postoupením XY, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) přísluší peněžitá náhrada v částce 1.181.774,90 Kč za nemovitý majetek zanechaný jejich předchůdcem na území XY; současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení, že žalobkyně nejsou oprávněnými osobami, neboť nepatří do žádné ze skupin osob vymezených v ustanovení (žalobkyně a/ je snachou původního vlastníka nemovitého majetku, žalobkyně b/ a c/ jsou jeho vnučkami, které nespadají do druhé skupiny oprávněných osob dle ustanovení zákona, ba ani dle ustanovení zákona, jež bylo do , včleněno později přijatým , neboť nárok nebyl uplatněn jejich předchůdcem, dítětem původního vlastníka, ve smyslu ).

Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též jako „dovolatelky“) napadají dovoláním v jeho „celém rozsahu“, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, in eventum by měla být posouzena jinak. Nesprávnost rozhodnutí dovolatelky spatřují v tom, že odvolací soud (dle jejich mínění) příslušná ustanovení restitučního předpisu – , odst. 4 – vyložil formalisticky a ústavně nekonformním způsobem, nepřiznal-li žalobkyním coby žadatelkám postavení oprávněných osob, případně pochybil tím, že věc nepředložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení té části ustanovení tohoto zákona, jež v případě vnuků původního vlastníka podmiňuje jejich zahrnutí do okruhu oprávněných osob uplatněním nároku jejich předchůdcem, zemřelým dítětem původního vlastníka, podle tohoto zákona; tuto část ustanovení považují dovolatelky za diskriminační, porušující ústavně zaručený princip rovnosti osob dle čl. I a čl. III odst. 1 d.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s bodem 2. čl. II., přechodnými ustanoveními části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „ “), jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 30. 9. 2017, kdy vstoupil v účinnost).

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání ( věty první ), Nejvyšší soud odmítl (podle ustanovení ), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (nejde o rozhodnutí patřící do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v ), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení , z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Právní posouzení věci odvolacím soudem koresponduje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. – ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. ), jež se krom jiného již dotkla i výkladu a aplikace (jasně formulovaného) ustanovení , jež bylo do tohoto zákona včleněno při jeho novelizaci uskutečněné , kterým se mění , kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území XY v souvislosti s jejím smluvním postoupením XY, ve znění a jímž došlo (s účinností od 7. 11. 2017) k rozšíření okruhu oprávněných osob o další skupinu, děti dětí (vnuky) původních vlastníků na XY v rozhodné době zanechaného majetku, avšak za předpokladu předchozího uplatnění nároku jejich právními předchůdci ve smyslu zákona, tj. dětmi původních vlastníků, jež zemřely před rozhodnutím o uplatněném nároku nebo před výplatou vypořádání (kdy touto novelou restitučního předpisu zákonodárce sledoval právě odstranění do té doby panující nespravedlnosti spočívající v zániku nároku na vypořádání v případě úmrtí oprávněné osoby, jež řádně a včas uplatnila nárok); původní návrh předkladatelů zákona na rozšíření okruhu oprávněných osob o osoby další (vyjma dětí zemřelého dítěte původního vlastníka, arci za předpokladu řádného a včasného uplatnění nároku) zákonodárce v průběhu legislativního procesu jednoznačně odmítl (viz sněmovní tisk č. 403/0 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, 2013 -2017; dostupný na www.pspcr.cz).

K otázkám výkladu a aplikace ustanovení (jehož dikce zůstala nezměněna i po přijetí a které povolává jako další oprávněné osoby v případě úmrtí původního vlastníka zanechaného majetku jeho manžela a děti) lze pak přiměřeně odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. , podpůrně pak např. na již dříve vydané usnesení ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , nebo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. (ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. , a ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. ), či na usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. , zejména na v nich současně artikulovaný závěr, že nárok na náhradu za majetek zanechaný původním vlastníkem na území XY může dalším žadatelům vzniknout arci za splnění podmínek stanovených jako předpisem restitučním.

Je přitom evidentní, že do okruhu oprávněných osob (ať již jde o druhou skupinu dle , či o skupinu třetí dle , ve znění ) žalobkyně nepatří (žalobkyně a/ je manželkou dítěte původního vlastníka zanechaného nemovitého majetku, žalobkyně b/ a c/ jsou sice jeho vnučkami, avšak bez toho, že by jejich předchůdce uplatnil nárok dle ).

Nazíráno i prizmatem rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. již shora odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. , spolu s další v něm odkazovanou nálezovou judikaturou, či dílčí důvody usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. ) nelze než odmítnout i tu argumentaci dovolatelek, že odvolací soud se dopustil ústavně nekonformní interpretace relevantního ustanovení právního předpisu, případně že pochybil tím, že věc nepředložil Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení dotčené části aplikovaného ustanovení ( ) pro jeho údajný rozpor s u (s článkem I a článkem III odst. 1 d). K tomu sluší se ocitovat závěry Ústavního soudu vážící se k problematice výkladu restitučních předpisů (reflektované zde i obecnými soudy, včetně dovolacího soudu), v nichž se akcentuje, že „restituční zákony jsou obecně speciálními normami majícími za účel odstranit v dřívější době vzniklé majetkové křivdy. Nikdy přitom nemohou napravit všechny křivdy; stanovit okruh a rozsah nápravy je vůlí zákonodárce, protože restituční norma je projevem jeho politické vůle“ (usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. , bod 21. odůvodnění). „Stát tu má volnost při určování toho, za jakých podmínek a v jakém rozsahu má dojít k odškodnění. Právní předpisy České republiky pak konkrétně určují, za který majetek, zanechaný na XY, náleží oprávněným osobám odškodnění. Je věcí státu, aby určil, za jakých podmínek budou poškozené osoby odškodněny. Zákonodárce tak může stanovit nejen okruh oprávněných osob, ale i rozsah majetku a časové limity restitucí. Při stanovení rozsahu odškodnění je zákonodárce pouze limitován zákazem libovůle. Pokud tedy zákonodárce vymezil rozsah odškodnění ve speciálním zákonu, soud je povinen podle těchto ustanovení postupovat a nemůže nahrazovat vůli zákonodárce a stanovovat další náhrady, případně rozšiřovat okruh oprávněných osob, které nejsou ve speciálních předpisech uvedeny“(usnesení Ústavního soudu sp. zn. , body 35. a 36. odůvodnění). Z tohoto pohledu nemůže být v kolizi s ústavním principem rovnosti ani dotčená část ustanovení , jež bylo do včleněno , jímž zákonodárce sledoval odstranění do té doby panující nespravedlnosti spočívající v zániku uplatněného nároku na odškodnění v případě úmrtí oprávněné osoby, kdy takto nastavená podmínka (uplatnění nároku předchůdcem) není libovůlí zákonodárce (ústavou reprobovanou) a jako taková není diskriminační vůči dalším potomkům původního vlastníka, jež tuto podmínku nesplňují. Legislativní návrh v jeho původním znění na rozšíření okruhu oprávněných osob přitom – jak již výše zdůrazněno – zákonodárce neakceptoval. K tomu sluší se dodat, že zejména žalobkyni a), jež není vnučkou (dítětem dítěte) původního vlastníka zanechaného majetku, nýbrž jeho snachou, dovolací argumentace (o údajné diskriminační povaze podmínky uplatnění nároku jejím předchůdcem) ani neprospívá (v případě vypuštění uvedené podmínky z textu ustanovení tak či tak nebyla by tato žalobkyně oprávněnou osobou).

Napadají-li snad dovolatelky rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení (uvádějí-li, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v jeho „celém rozsahu“), ve vztahu k tomu výroku (jenž v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňují toliko jako výrok akcesorický) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle – neuplatňují, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není (srov. ).

Odůvodněn je tím závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež proto – jak výše uvedeno – Nejvyšší soud bez jednání ( první ) odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a za situace, kdy dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a kdy náklady účastnice (České republiky) představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání, jež nese pouze nesprávné označení jako „vyjádření k odvolání“ a jež takto bylo doručeno i dovolatelkám) ve výši 300 Kč ( , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu).

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz),rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 12. 2019

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu