Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2322/2013

22

Cdo 2322/2013

ROZSUDEK

J. J.

, Ch., zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 3A, proti žalované

Statku Chyše Genetic export, spol. s r. o.

, se sídlem v Chyši 141, IČO: 18224962, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2013, č. j. -131, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. února 2013, č. j. -131, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 20. září 2012, č. j. -88, ve znění opravného usnesení ze dne 8. října 2012, č. j. -93,

s e r u š í

a řízení

s e z a s t a v u j e.

II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena obci Chyše.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení před okresním soudem, krajským soudem a Nejvyšším soudem České republiky ve výši 42 119,86 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr. Pavla Tomka.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. září 2012, č. j. -88, ve znění opravného usnesení ze dne 8. října 2012, č. j. -93, ve výroku I. uložil žalované povinnost zdržet se omezování žalobkyně v průchodu a v průjezdu k její budově, nacházející se na pozemku parc. č. st. 344, přes pozemek žalované parc. č. 1387, to vše v obci a katastrálním území Ch. Ve výroku II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je po dobu osmi let vlastnicí budovy, nacházející se na pozemku parc. č. st. 344 a tohoto pozemku v obci a katastrálním území Ch. Žalovaná je vlastnicí pozemku parc. č. 1387 v obci a katastrálním území Ch. Žalobkyně má přístup ke své budově pouze přes pozemek parc. č. 1387 ve vlastnictví žalované. Její pozemek sice sousedí s pozemkem ve vlastnictví Pozemkového fondu České republiky, ovšem nevede přes něj přístupová cesta. U vchodu na pozemek žalované se nachází elektronická brána. Žalobkyně odmítá převzít od žalované ovladač k možnému otevření a uzavření této brány. Přístupová cesta na pozemku žalované je veřejnou komunikací, a tudíž je žalovaná povinna žalobkyni umožnit přístup, resp. ji v tomto přístupu neomezovat. Žalobkyně je však povinna převzít od žalované klíče k elektronické bráně, neboť takto žalovaná přípustným způsobem chrání své vlastnické právo ke svému majetku umístěnému na pozemku žalované. Tento závěr přijal soud prvního stupně s vědomím, že žalovaná bránu stavěla v dobré víře, že má právo ji postavit a dosud nebylo rozhodnuto, zda se jedná o stavbu neoprávněnou.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. února 2013, č. j. -131, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se nejdříve zabýval tím, zda je dána pravomoc soudu k rozhodnutí ve věci. Konstatoval, že pravomoc soudu dána je, neboť žalobkyně se domáhá podle ochrany svého vlastnického práva. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními, která učinil soud prvního stupně na základě provedeného dokazování, tak s právním posouzením věci. Podle odvolacího soudu není možné na veřejné komunikaci vybudovat omezení tak, jak to učinil žalovaný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle . Důvodem přípustnosti je podle jeho názoru skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatnila přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.

Dovolatelka je toho názoru, že v řešené věci není dána pravomoc soudu. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu spory o obecné užívání pozemních komunikací spadají do pravomoci správních orgánů, nikoliv do pravomoci soudů. V souladu s odbornou literaturou podle jejího názoru platí, že pokud se žalobce domáhá, aby byla žalovanému uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku žalobcem, a toto právo opře o existenci účelové komunikace, pak je třeba řízení zastavit a věc postoupit příslušnému správnímu orgánu. Zdůraznila, že se v řešené věci jedná o veřejnou účelovou komunikaci, která jako taková byla deklarována pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Žlutice. Pokud žalobkyně tvrdila, že je omezována v přístupu přes pozemek, na němž je zřízena veřejná cesta, pak se ochrany měla domáhat u příslušného silničního správního orgánu. Ačkoliv nalézací soudy shodně dospěly k tomu, že je na pozemku parc. č. 1387 ve vlastnictví žalované umístěna veřejná účelová komunikace, nevyvodily z této skutečnosti závěr o tom, že není dána pravomoc soudu k řešení sporu.

Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že ačkoliv dovodil, že žalobkyně protiprávně odmítá převzetí ovládacích prvků k elektronické bráně, nijak tuto skutečnost ve svém rozhodnutí nepromítl. Přitom poukázala na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, zejména na rozsudek ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. . Ačkoliv odvolací soud tuto judikaturu citoval, neuvedl, proč se jí neřídí, resp. náležitě neodůvodnil, proč se od ní odchýlil. I když se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, ve skutečnosti nezohlednil, že dovolatelka stavěla elektronickou bránu v dobré víře, a žalobkyně je proto povinna ovladač k ní převzít. Poukázala na exekuci vedenou na základě usnesení soudu prvního stupně v řešené věci, č. j. -59, z něhož vyplývá, že dovolatelka nijak nezamezuje žalobkyni v přístupu k její nemovitosti, přičemž bylo přihlédnuto k tomu, že se snažila žalobkyni předat ovládací prvky k elektrické bráně, to však žalobkyně odmítla. Správnost tohoto rozhodnutí byla potvrzena usnesením odvolacího soudu. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudky nalézacích soudů zrušil a řízení zastavil.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Uvedla, že dovolatelka jí brání v přístupu i jinými způsoby než vystavěním elektronické brány. Poukaz na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. je podle jejího názoru nepřípadný, neboť oproti řešené věci zde kromě předání ovládacích prvků k elektrické bráně byla stanovena povinnost opatřit bránu signalizačním zařízením. Pokud jde o dovolatelkou namítaný nedostatek pravomoci soudu, má žalobkyně za to, že tato námitka je neopodstatněná. V řízení se totiž žalobkyně domáhá nikoliv strpění užívání pozemku žalované, nýbrž zdržení se omezování jejího vlastnického práva. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože oprávnění žalobkyně užívat pozemek žalovaného mělo vzniknout před 1. lednem 2014, posoudil dovolací soud nárok žalobkyně podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. února 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle ve znění účinném od 1. ledna 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení , ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem ( a , 4 ) se zabýval nejdříve posouzením přípustnosti dovolání.

Nalézací soudy v předmětné věci řešily mimo jiné otázku, zda právo užívat pozemní (účelovou) komunikaci je právem soukromoprávním a lze jej opřít o ochranu vlastnického práva podle .

Protože řešení této otázky, jež nalézací soudy přijaly, dovolatelka napadá poukazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo, a rozhodnutí odvolacího soudu se vskutku rozchází s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné.

Z rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že vyhověly žalobě s odkazem na ustanovení , podle kterého vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně uplatnila svůj nárok s poukazem na skutečnost, že na pozemku žalované parc. č. 1387 v k. ú. Ch. se nachází „ostatní komunikace“, která jí umožňuje pozemek žalované užívat. Odvolací soud pak konkretizoval, že na tomto pozemku se nachází pozemní komunikace, které je veřejně přístupnou účelovou komunikací.

Podle v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

V daném případě tak žalobkyně dovozuje své právo z tzv. obecného užívání pozemních komunikací.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 3. května 2000, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 10, str. 299, vyložil, že účelová komunikace ( , o pozemních komunikacích), je pozemní komunikací ( cit. zákona). V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených tímto zákonem smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny (dále jen „obecné užívání“), pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak ( cit. zákona). Podle cit. zákona pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se v řízení o věcech upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení.

Obecné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Toto užívání se neopírá o občanskoprávní předpisy, ale o zákon o pozemních komunikacích. Z § 44 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že v řízení o věcech upravených zákonem o pozemních komunikacích, tedy i o obecném užívání komunikací, se postupuje, nestanoví-li tento zákon jinak, podle obecných předpisů o správním řízení. V občanském soudním řízení nelze projednávat a rozhodovat věci, upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle § 44 odst. 1 tohoto zákona mají být projednány v řízení, provedeném podle obecných předpisů o správním řízení (proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 8. listopadu 2000, sp. zn. ; k uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soudu České republiky přihlásil např. v rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále též jen „Soubor - pod pořadovým č. C 384).

V rozsudku ze dne 26. dubna 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 450, opětovně vyložil, že není v pravomoci soudu zabývat se ochranou práva obecného užívání pozemní komunikace. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že není tedy v pravomoci soudu zabývat se ochranou tvrzeného práva obecného užívání účelové, případně místní komunikace podle zákona o pozemních komunikacích, ale k poskytnutí ochrany jsou příslušné silniční správní orgány. Pokud by se žalobce domáhal ochrany práva jen z titulu tohoto veřejnoprávního oprávnění, musel by dovolací soud pro nedostatek pravomoci rozsudky soudu obou stupňů zrušit, řízení zastavit a věc postoupit silničnímu správnímu orgánu.

V usnesení ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod pořadovým č. C 6552, Nejvyšší soud souhrnně vysvětlil, že pokud vlastník pozemku uplatňuje negatorní žalobu proti žalovanému, který přes jeho pozemek přechází nebo projíždí, a žalovaný se brání tvrzením, že jde o účelovou komunikaci, posoudí soud otázku, zda o takovou komunikaci jde, jako předběžnou, pokud ovšem o ní již nerozhodl správní orgán, z jehož rozhodnutí by bylo třeba vycházet. Pokud se však žalobce bude domáhat, aby žalovanému byla uložena povinnost strpět užívání jeho pozemku žalobcem (příp. uplatní jiný obdobný návrh) a toto právo bude opírat o existenci účelové komunikace, nebo dokonce bude žádat o určení, že jde (příp. nejde) o takovou komunikaci, bude třeba řízení zastavit a věc postoupit příslušnému silničnímu správnímu orgánu.

V daném případě je z rozhodnutí nalézacích soudů zřejmé, že žalobkyně své právo týkající se pozemku žalované opírá výhradně o tvrzenou existenci účelové komunikace, přičemž netvrdí jiný občanskoprávní důvod, jenž by ji opravňoval k užívání pozemku žalované (např. vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, smluvní oprávnění apod.); současně se však domáhá, aby měla možnost pozemek žalované užívat. Obsahově tak nejde o nic jiného než o požadavek na to, aby žalovaná strpěla užívání jejího pozemku žalobkyní, a to právě s ohledem na existenci účelové komunikace. Takový nárok však nelze podřadit pod ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák., neboť do vlastnického práva žalobkyně k objektu bydlení č. p. 295 na pozemku parc. č. 344 žalovaná nezasahuje způsobem, který by bylo možno řešit v rámci pravomoci soudu v občanském soudním řízení. Jestliže tak soudy přesto postupovaly, spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod byl uplatněn právem.

Podle § 40 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích státní správu ve věcech dálnice, silnice, místní komunikace a veřejné účelové komunikace vykonávají silniční správní úřady, kterými jsou Ministerstvo dopravy, krajský úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností a celní úřad. Působnost silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu stanoveném tímto zákonem též obce v přenesené působnosti.

Podle § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích obce vykonávají působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací.

Nejvyšší soud České republiky proto podle , 2, 4 zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, a taktéž soudu prvního stupně, neboť důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně a věc postoupil obci Ch., do jejíž pravomoci projednání nároku žalobkyně a rozhodnutí o něm náleží.

Vzhledem ke zrušení rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu a vzhledem k zastavení řízení, musel dovolací soud rozhodnout také o náhradě nákladů řízení za řízení před soudem okresním, krajským i Nejvyšším soudem.

Žalobkyně zavinila zastavení řízení, neboť podala žalobu u orgánu, jehož pravomoc k projednání věci a rozhodnutí o ní nebyla dána, je proto povinna nahradit žalované náklady řízení podle věta první

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již nelze určit odměnu advokáta žalované za řízení v prvním stupni podle a je namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění (srovnej shodně např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách – www.nsoud.cz).

Odměna za zastupování advokátem ( ) v řízení před soudem prvního stupně u žalované sestává z celkem devíti úkonů právní služby. Jedná se o následující úkony právní služby:

1) první úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu převzetí a příprava zastoupení ze dne 2. srpna 2011,

2) druhý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu vyjádření ze dne 5. srpna 2011 k rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření,

3) třetí úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 5. ledna 2012, jež nepřesahovalo 2 hodiny,

4) čtvrtý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně – ohledání místa samého dne 14. března 2012, jež nepřesahovalo 2 hodiny,

5) pátý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu vyjádření ve věci samé ze dne 26. března 2012,

6) šestý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 27. března 2012, jež nepřesahovalo 2 hodiny,

7) sedmý úkon právní představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu vyjádření ve věci samé ze dne 31. srpna 2012,

8) osmý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 13. září 2012, jež nepřesahovalo 2 hodiny,

9) devátý úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu účast na jednání před soudem prvního stupně dne 20. září 2012, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí.

S přihlédnutím k době započetí úkonů právní služby přísluší zástupci žalované za tyto úkony právní služby odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012; a to ve smyslu přechodného ustanovení obsaženého v článku II , kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

U prvního úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 25.000,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč.

U druhého úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 25.000,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč, z níž polovina činí 1.050,- Kč.

U třetího úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 25.000,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč.

U čtvrtého úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 25.000,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč.

U pátého úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 25.000,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč.

U šestého úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 25.000,- Kč podle § 9 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 2.100,- Kč.

U sedmého úkonu právní služby (po změně žaloby žalobkyní) tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 5.000,- Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 3. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 1.000,- Kč.

U osmého úkonu právní služby (po změně žaloby žalobkyní) tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 5.000,- Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 3. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 1.000,- Kč.

U devátého úkonu právní služby (po změně žaloby žalobkyní) tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 5.000,- Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 4. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 1.000,- Kč, z níž polovina činí 500,- Kč.

Výše odměny za zastoupení žalované advokátem tak v řízení před soudem prvního stupně tak činí 14.050,- Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, za 9 úkonů právní služby po 300,- Kč (celkem 2.700,- Kč), náhradou za promeškaný čas ve výši 200,- Kč ( advokátního tarifu) a náhradou cestovních výdajů ( a 4 advokátního tarifu) ve výši 372,- Kč jde o částku 17.322,- Kč. Z této částky přísluší žalované náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 3.637,62 Kč ( ) a celková výše nákladů řízení žalované před soudem prvního stupně činí 20.959,62 Kč. O nákladech řízení před soudem prvního stupně přitom Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení , a věta první

Vzhledem k tomu, že dovolací soud rozhodoval i o náhradě nákladů odvolacího řízení, rozhodl ve stejném rozsahu i o nákladech řízení před odvolacím soudem ( , a věta první ).

Odměna za zastupování advokátem ( ) v odvolacím řízení sestává z celkem dvou úkonů právní služby. Jedná se o následující úkony právní služby:

1) první úkon právní služby představuje ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu odvolání ve věci samé ze dne 24. října 2012,

2) druhý úkon právní služby činí ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu účast na jednání před odvolacím soudem prvního stupně dne 13. února 2013, jež nepřesahovalo 2 hodiny.

S přihlédnutím k době započetí prvního úkonu právní služby přísluší zástupci žalované za tento úkon právní služby odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012; a to ve smyslu přechodného ustanovení obsaženého v článku II , kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

S přihlédnutím k době započetí druhého úkonu právní služby přísluší zástupci žalované za tento úkon právní služby odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2013; a to ve smyslu přechodného ustanovení obsaženého v článku II , kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

U prvního úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 5.000,- Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 3. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 1.000,- Kč.

U druhého úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 10.000,- Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 4. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 1.500,- Kč.

Výše odměny za zastoupení žalované advokátem tak v odvolacím řízení činí 2.500,- Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, za 2 úkony právní služby po 300,- Kč (celkem 600,- Kč), náhradou za promeškaný čas ve výši 800,- Kč ( advokátního tarifu) a náhradou cestovních výdajů ( a 4 advokátního tarifu) ve výši 1.044,- Kč jde o částku 4.944,- Kč. Z této částky přísluší žalované náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 1.038,24 Kč ( ), celkem 5.982,24 Kč. S připočtením náhrady nákladů zaplaceného soudního poplatku za odvolání ve výši 3.000,- Kč tak celková výše nákladů řízení žalované v odvolacím řízení činí 8 982,24 Kč. O nákladech odvolacího řízení přitom Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení , a věta první

Vzhledem k tomu, že dovolací soud rozhodoval i o náhradě nákladů dovolacího řízení, rozhodl ve stejném rozsahu i o nákladech dovolacího řízení ( , a věta první ).

Odměna za zastupování advokátem ( ) v dovolacím řízení sestává z jednoho úkonu právní služby. Jedná se o následující úkon právní služby - ve smyslu advokátního tarifu dovolání ve věci samé ze dne 10. května 2013.

S přihlédnutím k době započetí úkonu právní služby přísluší zástupci žalované za tento úkon právní služby odměna podle advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2013; a to ve smyslu přechodného ustanovení obsaženého v článku II , kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

U úkonu právní služby tvoří tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna, částka 10.000,- Kč podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 4. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 1.500,- Kč.

Výše odměny za zastoupení žalované advokátem tak v dovolacím řízení tak činí 1.500,- Kč,- Kč. S náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 1 úkon právní služby po 300,- Kč jde o částku 1.800,- Kč. Z této částky přísluší žalované náhrada

za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 378,- Kč ( ), celkem 2.178,- Kč. S připočtením náhrady nákladů zaplaceného soudního poplatku ve výši za odvolání ve výši 10.000,- Kč tak celková výše nákladů řízení žalované v dovolacím řízení činí 12.178,- Kč. O nákladech odvolacího řízení přitom Nejvyšší soud rozhodl podle ustanovení , a věta první

Celkové náklady řízení žalované v řízení před soudem prvního stupně, odvolacím a dovolacím soudem činí 42.119,86 Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni, aby žalované nahradila náklady řízení před okresním soudem, krajským soudem a Nejvyšším soudem České republiky ve výši 42.119,86 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované JUDr. Pavla Tomka ( , ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost tímto rozsudkem uložená, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 21. ledna 2014

Mgr. Michal Králík, Ph.D.

předseda senátu