Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2436/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Pavly Toťové, zastoupené JUDr. Petrou Fenikovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Bělehradská 63, Praha, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2023 č. j. - 94, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a argumentace v ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podle písm. d)y se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces podle d ("Listina") a práva na ochranu majetku podle y.

2. Z napadených rozhodnutí, jakož i ústavní stížnosti plynou následující skutečnosti. Stěžovatelka se obrátila na obecné soudy s žalobou na ochranu rušené držby. Konkrétně se domáhala toho, aby byla žalovanému vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zdržet se rušení držby stěžovatelky ve vztahu k jejímu pozemku parc. č. X1, v obci a k. ú. L., a odstranit a nadále zdržet se umisťování jakékoliv zábrany na pozemek parc. č. X2, o výměře 26,25 m2, v obci a k. ú. L., a zdržet se umisťování zábrany na nebo před vstupní brankou na pozemku žalobkyně parc. č. X1, v obci a k. ú. L., jež by bránily vstupu.

3. Okresní soud v Berouně usnesením ze dne 15. 2. 2023, č. j. - 28, žalobě vyhověl (výrok I.), dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 11 534 Kč (výrok II.). Stěžovatelce uložil, aby zaplatila České republice - Okresnímu soudu v Berouně soudní poplatek za žalobu ve výši 5 000 Kč (výrok III). Podle okresního soudu byla žaloba podána včas a stěžovatelka prokázala, že jednáním vedlejšího účastníka byla svémocně vypuzena z dlouhodobého užívání věci nemovité - cesty, kterou nerušeně užívala až do dne 23. 12. 2022.

4. Vedlejší účastník se však bránil odvoláním, s nímž u Krajského soudu v Praze uspěl. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že se výše vymezená žaloba zamítá (výrok I.), žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.), stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 600 Kč (výrok III.) a odvolání proti výroku III. usnesení okresního soudu se odmítá. Krajský soud měl odlišný právní závěr na posouzení držby stěžovatelky, neboť její právo vstupovat na svůj pozemek odvozovala z tzv. obecného užívání vedlejšího pozemku podle a 19 odst. 1 , o pozemních komunikacích. Držba veřejného práva však možná není, proto žaloba nemohla být úspěšná.

5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítala, že se krajský soud dopustil nesprávného výkladu v oblasti soukromého práva a rovněž dezinterpretace žalobních tvrzení stěžovatelky. Rekapitulovala dosavadní průběh řízení i tvrzení stran a uvedla, že se vedlejší účastník dopouští šikanózního jednání vůči ní. Stěžovatelka se domáhala ochrany držby jejího pozemku parc. č. X1 a soudy jí měly poskytnout ochranu. Krajský soud dále mimo jiné uvedl, že "žalobkyně se žalobou domáhala mj. i zákazu umisťování zábrany "na" vstupní branku, což podle jejího žalobního tvrzení nepochybně vychází z umístění kovové branky (zábradlí) dne 23. 12. 2022. Ze samotného žalobního tvrzení je ovšem zřejmé, že tato branka (zábradlí) byla dne 17. 1. 2023 odstraněna, pročež ke dni podání žaloby nebyla žalobkyně v užívání touto zábranou nijak rušena. V této části proto nemohla být žaloba od počátku opodstatněná." Stěžovatelka však netvrdila, že na kovovou branku (zábradlí) vedlejší účastník umístil nějaké další překážky, pouze nad rámec tvrdila, že vedlejší účastník nejprve před vstupní a vjezdovou bránu na její pozemek umístil kovové zábradlí, které po odstranění, ke kterému došlo na popud stěžovatelky a obce L., nahradil betonovým kvádrem. I s ohledem na formulovaný petit žaloby musela být soudu argumentace stěžovatelky zřejmá.

6. Vedlejší účastník Ústavnímu soudu doložil zastoupení advokátkou pro řízení o ústavní stížnosti a stručně rekapituloval obsah odvolání. Posléze dal Ústavnímu soudu na vědomí, že pozemek parc. č. X2 k k.ú. L. prodal a odstěhoval se do jiné obce.

II.

Posouzení Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

8. Dále se Ústavní soud zabýval sdělením vedlejšího účastníka o převodu pozemků ve vztahu k jeho pasivní legitimaci. Jakkoliv se vedlejší účastník dle svého tvrzení z obce odstěhoval a dle katastru nemovitostí již není vlastníkem jím specifikovaných pozemků, Ústavní soud nezvažoval eventuální aplikaci , ("") ve spojení s , protože obecně v řízení o mimořádném prostředku nelze toto ustanovení uplatnit, i kdyby to stěžovatelka (žalobkyně) navrhla (243b ve spojení s ). Nadto sporným zůstává právě pozemek parc. č. X1, který stěžovatelka užívala z titulu nájemní smlouvy a který byl (a je) ve vlastnictví obce.

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( a y), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle písm. d)y je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy

sp. zn.

ze dne 23. 8 2017 a

sp. zn.

ze dne 10. 4. 2014 či usnesení

sp. zn.

ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález

sp. zn.

ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 8. 2023). To se však v projednávané věci nestalo.

10. Řízení o žalobě z rušené držby je svou povahou řízením sporným a odvolání proti rozhodnutí o žalobě z rušení držby je založeno na systému neúplné apelace. Skutečnost, že jde v případě pozemku parc. č. X1 v k.ú. L. o účelovou komunikaci podle § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, nečinili účastníci spornou. Oba účastníci řízení vnímají jednání protistrany jako šikanózní. Ústavní soud se však omezil na podstatu právního názoru obecných soudů.

11. Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že je výklad podústavního práva ze strany krajského soudu věcně správný a nijak nevybočuje z rámce ústavně zaručených práv stěžovatelky. Judikatura obecných soudů (i soudu Ústavního) se ustálila na závěru, že samotné užívání pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale jedná se o veřejnoprávní oprávnění. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. , který byl vydán podle "starého" - jeho podstata je však přenositelná na případ stěžovatelky. O tom svědčí mimo jiné i usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2017, čj. -130, vydané podle "nového" (), přičemž ústavní stížnost, která proti němu směřovala, Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením

sp. zn.

ze dne 17. 7. 2019. V tehdy projednávané věci dospěl Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy k závěru, že ve fakticky obdobné (stěžovatelkou namítané) situaci není dána pravomoc soudů v občanském soudním řízení.

12. V obecné rovině totiž platí, že žaloba z rušené držby nemůže procesně uspět za situace, kdy se tvrzená držba práva cesty na pozemek účastníka (před jejímž rušením se žalobou domáhá ochrany) neodvíjí od žádného soukromoprávního titulu (tedy například od vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu), ale od původního obecného užívání veřejné účelové komunikace, tedy od veřejnoprávního titulu, o němž soud v občanském soudním řízení nemůže podle rozhodovat (viz již citované usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

).

13. Stěžovatelka v nyní projednávané věci dovozuje své právo výlučně z tzv. obecného užívání tvrzené veřejné účelové komunikace, které se opírá o (veřejnoprávní) zákon o pozemních komunikacích. Jestliže tedy krajský soud dospěl k závěru, že ochrana pokojné držby se může dotýkat pouze takového práva, které může být předmětem držby, avšak držba veřejného práva možná není (a to dle a contrario), Ústavní soud nemá důvod do tohoto posouzení jakkoliv zasahovat. Jak plyne z výše uvedené judikatury, ani podle Ústavního soudu se přes občanskoprávní institut ochrany rušené držby podle nelze bránit proti zásahu do práva veřejného užívání. Obecné užívání pozemních komunikací totiž není institutem soukromého práva, ale jde o veřejnoprávní oprávnění. Takový nárok nelze žalovat postupem podle a násl. v řízení o žalobě z rušené držby.

14. Ostatní námitky stěžovatelky směřují do rozsahu odůvodnění a eventuálního zkreslení jejích žalobních námitek. Ústavní soud však neshledal, že by se krajský soud dopustil ústavně relevantního pochybení. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, jaký právní názor soud zaujal a proč na jeho základě nemohla argumentace stěžovatelky uspět.

15. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2024

Jan Svatoň v. r.

předseda senátu