Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 3483/2011

23

Cdo 3483/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Autoturist, a.s., sesídlem v Praze 4 - Krč, Na Strži 1837/9, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45804800, zastoupené Mgr. Ľudovítem Pavelou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Konviktská 291/24, proti žalovanému Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 01312774, o zaplacení 1,155.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. -111, takto:

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16. září 2010, č. j. -61, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1,155.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že smlouvou o postoupení pohledávky č. 0411 uzavřenou dne 6. září 2006 mezi žalobkyní jako postupníkem a žalovaným jako postupitelem byla na žalobkyni za úplatu 1,155.000,- Kč postoupena pohledávku vůči dlužníku – společnosti PURA s.r.o., identifikační číslo osoby 64946142, z titulu dlužného nájemného (nájem pozemků) ve výši celkem 487.078,28 Kč s příslušenstvím. Postupovaná pohledávka se skládala ze čtyř jednotlivých nároků, vyplývajících z nájemních smluv a jejich dodatků. Nájemní smlouvy a dodatky uzavřené mezi žalovaným jako pronajímatelem a společností PURA s.r.o. uzavíral za nájemce JUDr. L. R., který je jediným společníkem společnosti PURA s.r.o. a jejím jediným jednatelem (od 24. ledna 2001). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2003, č. j. -27, byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu na majetek uvedené společnosti pro nedostatek majetku. Žalobkyně získala právo na uzavření postupní smlouvy jako vítěz výběrového řízení. V podmínkách výběrového řízení byly shodně s následně uzavřenou postupní smlouvou jednotlivě specifikovány postupované pohledávky.

Po právní stránce věc posoudil dle ustanovení a , obchodní zákoník, ve znění platném a účinném do 30. června 2005 (dále jen „obch. zák.“). S ohledem na skutečnost, že v daném případě k započetí likvidace společnosti PURA s.r.o. v souladu s ustanovením obch. zák. nedošlo, upozornil, že ustanovení obch. zák. na daný případ nedopadá právě proto, že společnost do likvidace nevstoupila a nebyl jmenován likvidátor (když dopadá na stav, kdy již došlo ke vstupu společnosti do likvidace a kdy teprve dochází ke jmenování likvidátora). Dále připomíná, že samotným zrušením společnosti nedochází k zániku právní subjektivity zrušené společnosti, který nastává teprve s výmazem společnosti z obchodního rejstříku. Nelze tedy dovodit, že by právní úkony učiněné jednatelem společnosti PURA s.r.o. po zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku byly právními úkony neplatnými.

Námitku žalobkyně ohledně zániku funkce jednatele ve smyslu ustanovení § 31a odst. 1 obch. zák. (ve znění účinném do 30. června 2005) důvodnou neshledal, když z uvedeného ustanovení nelze podle jeho názoru dovodit, že dopadá na funkci jednatele ve společnosti, jíž se zamítnutý návrh na prohlášení konkursu týká.

Pro úplnost soud prvního stupně dodal, že i v případě, že by nájemní smlouva či dodatky byly neplatné, nebyl by dán důvod žalobě vyhovět. V takovém případě by totiž došlo ke změně právního důvodu části převáděného souboru pohledávek na bezdůvodné obohacení. Uvedení právního titulu postupované pohledávky není nezbytnou náležitostí postupní smlouvy. Tudíž není podstatné, z jakého právního důvodu postupovaná pohledávka vznikla.

Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitkám žalobkyně týkající se neplatnosti postupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák., které žalobkyně vztahovala ke stavu zamítnutého návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti PURA s.r.o. Akcentoval, že tento stav byl seznatelný z veřejně přístupného obchodního rejstříku. Dospěl tedy k závěru, že v podmínkách výběrového řízení nebyly zamlčeny žádné podstatné skutečnosti pro uzavření postupní smlouvy, když tyto mohla žalobkyně zjistit a jejichž zjištění lze po ní spravedlivě požadovat, zejména s ohledem na ustanovení § 29 odst. 2 obch. zák.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná, a ztotožnil se zcela i s jeho právním posouzením věci.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), uplatňujíc dovolací důvod ve smyslu ustanovení

Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje: 1) Zda má právnická osoba po svém zrušení z důvodu zakotveného v ustanovení § 68 odst. 3 písm. f) [dříve písm. g)] obch. zák. omezenou právní subjektivitu v případě, že nedochází k jejímu vstupu do likvidace, resp. zda statutární orgán právnické osoby má zákonem omezenou způsobilost i v případě, že jeho působnost nepřechází na likvidátora a zda je oprávněn jménem společnosti brát na sebe nová práva a povinnosti; 2) Zda právnická osoba, které se týká prohlášení konkursu nebo zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku musí být odlišná od té, ve které nemůže být dotyčný jednotlivec statutárním orgánem, členem statutárního nebo jiného orgánu dle § 38l obch. zák., dříve § 31a obch. zák.; 3) Zda změna právního důvodu vzniku pohledávky, a v tom důsledku i změna její výše a jiných vlastností pohledávky, má za následek neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky. Tyto vymezené otázky následně dovolatelka podrobně rozebírá. Dále vyjadřuje nesouhlas i se závěrem soudu o tom, že žalobkyně nejednala v omylu. Konečně namítá nesprávné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se stručně vyjádřil žalovaný tak, že rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně považuje za správná a dovolání považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v , oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (, 4 ), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen tak takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.

Ve vztahu k první dovolatelkou vymezené otázce nelze ničeho vytknout závěru soudů nižšího stupně, že ustanovení § 68 odst. 2 a § 68 odst. 5 obch. zák. ve znění do 30. června 2005 na daný případ nedopadá právě proto, že společnost do likvidace nevstoupila a nebyl jmenován likvidátor. Samotným zrušením společnosti přitom k zániku právní subjektivity zrušené společnosti nedochází, ten nastává teprve s výmazem společnosti z obchodního rejstříku. Dokud není likvidátor jmenován, plní povinnosti související s likvidací společnosti její statutární orgán. Tento závěr přitom vyplývá ze samotného znění citovaného ustanovení a není pro něj rozhodné, zda ke zrušení společnosti došlo podle § 68 odst. 3 písm. g) obch. zák. ve znění do 30. června 2005 (k tomu srov. judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , a ze dne 30. května 2006, sp. zn. , ze dne 24. května 2007, sp. zn. , či ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. ).

Námitkami v druhé dovolatelkou předkládané otázce dovolatelka brojí obsahově proti překročení oprávnění jednatele jednat za společnost. Dovolací soud přitom připomíná, že takového překročení se může dovolávat toliko společnost, za niž jednatel jedná (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu k otázkám překročení jednání zmocněnce za zmocnitele ze dne 25. října 2005, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2006, pod číslem 1, jehož závěry obstály i v rovině ústavní, když ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 10. října 2006, sp. zn. , odmítl). Polemizuje-li dovolatelka s výkladem zákonného ustanovení (§ 31a obch. zák., ve znění do 30. června 2005), které učinil odvolací soud, je třeba uvést, že ustanovení je natolik jasně formulováno, že je zřejmé, že nedopadá na funkci jednatele ve společnosti, jíž se zamítnutý návrh na prohlášení konkursu týká. Jeho výklad tak nemůže být považován za otázku zásadního právního významu, která by mohla založit přípustnost podaného dovolání.

Nesouhlasí-li konečně dovolatelka se závěrem odvolacího soudu, ženení podstatné, z jakého právního důvodu postupovaná pohledávka vznikla (resp. zda došlo ke změně právního důvodu vzniku pohledávky), pak dovolací soud uvádí, že tento závěr je konformní i se stávající soudní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2011, sp. zn. ), podle níž platí, že je-li pohledávka ve smlouvě o postoupení pohledávky uzavřené podle § 524 a násl. obč. zák. identifikována dostatečně určitě, je smlouva platná, i když později vyjde najevo, že jde o pohledávku z jiného právního titulu, například z titulu bezdůvodného obohacení.

Pokud jde o dovolání žalobkyně do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. , publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), pro nepřípustnost odmítl [ věta první a ].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , a , když žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu