Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Odo 1632/2006

26

Odo 1632/2006

ROZSUDEK

a) F. K.

, bytem H., a

b) H. K.

, bytem tamtéž, zastoupených Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem Hodonín, Masarykovo náměstí 22, proti žalovanému

Ing. A. Z., CSc.

, bytem H., zastoupenému JUDr. Hanou Salaquardovou, advokátkou se sídlem Uherské Hradiště, Růžová 1238, o zaplacení částky 53.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2006, č. j. -83, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. června 2006, č. j. -83, pokud jím byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 12. 2004, č. j. -64, tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit 10 % úrok z prodlení z částky 53.700,- Kč od 12. 12. 1999 do zaplacení,

se zamítá

.

II. Jinak

se

dovolání

odmítá

.

III. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.663,- Kč, k rukám Mgr. Stanislava Králíka, advokáta se sídlem Hodonín, Masarykovo náměstí 22, do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. -64, uložil žalovanému zaplatit žalobcům do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 53.700,-Kč s 26% úrokem z prodlení od 29. 8. 1997 do zaplacení (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 6. 2006, č. j. -83, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, do 15ti dnů od právní moci rozsudku částku 53.700,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 12. 12. 1999 do zaplacení, a zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 53.700,- Kč od 29. 8. 1997 do 11. 12. 1999 a 16 % úroku z prodlení z téže částky od 12. 12. 1999 do zaplacení; výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že dne 28. 5. 1993 uzavřeli žalobci se žalovaným - vlastníkem horní části patrové garáže a poloviny pozemku, na něm postavené v k. ú. H. (dále též „předmětná garáž“ nebo „garáž“) smlouvu o koupi najaté věci, že dne 2. 7. 1997 účastníci uzavřeli kupní smlouvu ohledně předmětné garáže za dohodnutou kupní cenu 53.700,- Kč, kterou žalobci žalovanému uhradili, že návrh na vklad této kupní smlouvy byl Katastrálním úřadem v Hodoníně zamítnut pro její formální nedostatky, že řízení o návrhu na vklad dalšího vyhotovení kupní smlouvy bylo rozhodnutím téhož Katastrálního úřadu přerušeno, neboť na majetek žalovaného byl prohlášen konkurz s právními účinky ke dni 29. 8. 1997, že kupní smlouvou ze dne 1. 12. 2000, uzavřenou se správcem konkurzní podstaty úpadce (žalovaného), žalobci zakoupili předmětnou garáž za kupní cenu stanovenou znaleckým posudkem ve výši 50.170,- Kč, po jejímž zaplacení byli zapsáni jako její (spolu)vlastníci do katastru nemovitostí, a že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2003, sp. zn. , které nabylo právní moci dne 4. 11. 2003, byl konkurz na majetek žalovaného zrušen. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že žalovaný získal na úkor žalobců bezdůvodné obohacení ve výši 53.700,- Kč tím, že jim nevrátil kupní cenu zaplacenou na základě kupní smlouvy, která nenabyla účinnosti, a že je povinen toto obohacení podle § 451 odst. 1 obč. zák. vydat. Konstatoval, že námitka žalovaného, že v okamžiku podání žaloby v dané věci byl na jeho majetek prohlášen konkurz, již nemůže být v tomto řízení zohledněna, neboť pravomocným rozhodnutím soudu byl konkurz zrušen. Je nutno vzít v úvahu (uvedl dále odvolací soud), že výsledkem konkurzu, prohlášeného na majetek fyzické osoby, není oddlužení dlužníka od starých závazků, a věřitelé se proto mohou na dlužníkovi i po zrušení konkurzu domáhat zaplacení starých pohledávek, které nebyly uplatněny v rámci konkurzního řízení. Skutečnost, že žaloba byla podána v době, kdy žalovaný neměl dispoziční oprávnění k majetku konkurzní podstaty, je nyní, po zrušení konkurzu, pro posouzení věci irelevantní. Pokud jde o příslušenství pohledávky – úrok z prodlení, odvolací soud odůvodnil změnu rozsudku soudu prvního stupně tím, že pohledávka žalobců se stala splatnou doručením žaloby dne 11. 12. 1999 (nebylo prokázáno, že by upomínali žalovaného o zaplacení dříve), a že ke dni 12. 12. 1999 činila diskontní sazba ČNB 5 %, tudíž zákonný úrok z prodlení činí 10 % ze žalované částky; v této výši byl žalobcům úrok z prodlení přiznán a ve zbytku byla žaloba na zaplacení úroku z prodlení zamítnuta. Odvolací soud dále uvedl, že vzhledem k připuštěné změně žaloby, v níž žalobci požadovali zaplacení žalované částky jako solidární věřitelé, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že solidarita žalobců byla vyjádřena ve výroku rozsudku.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu (ve výrocích I., II. a III.) dovoláním, aniž by jeho přípustnost odůvodnil odkazem na zákonné ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uvádí, že žaloba byla podána v době, kdy proti němu bylo vedeno konkurzní řízení, že neměl k majetku zahrnutému do konkurzní podstaty dispoziční oprávnění a nebyl věcně legitimován, a že pokud by soud prvního stupně rozhodl v průběhu konkurzního řízení, musel by žalobu zamítnout. Žaloba však měla být soudem prvního stupně zamítnuta i po zrušení konkurzu, protože nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení vzhledem k průběhu konkurzu. Dovolatel má za to, že žalovaná pohledávka měla být uplatněna v konkurzním řízení, v němž by o ní bylo rozhodnuto, a z hlediska řízení, jež původně probíhalo, by šlo o věc rozsouzenou a muselo by být po skončení konkurzu zastaveno. Souhlasí sice s názorem odvolacího soudu, že věřitelé se mohou po dlužníkovi domáhat zaplacení svých pohledávek i po zrušení konkurzu, avšak namítá, že v případě žalobců by jejich právo bylo promlčeno. Rovněž namítá, že žalobcům neměly být přiznány úroky z prodlení od data podání žaloby v dané věci, neboť v průběhu konkurzního řízení nemohl jejich pohledávku uspokojit a ovlivnit tak prodlení s jejím zaplacením; žalobci jsou navíc zvýhodněni oproti věřitelům, kteří své pohledávky přihlásili do konkurzu. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolání, tak, jak je koncipováno, není přípustné, neboť z něho není patrno, v čem dovolatel spatřuje nesprávnost právního posouzení věci, tj. uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení. Poukázali na to, že žalovaný v průběhu řízení nevznesl námitku promlčení, a proto ji nemůže uplatnit až v dovolacím řízení; navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě ( ), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, jestliže nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 4. 1998 sp. zn. , uveřejněné pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).

Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků, pokud jde o pohledávku na zaplacení jistiny, zcela shodně jako soud prvního stupně – oba soudy dospěly při stejném skutkovém a právním základu k závěru, že uplatněný nárok žalobců vůči žalovanému na zaplacení částky 53.700,- Kč je opodstatněný; odvolací soud sice odlišně upravil vzájemný vztah mezi žalobci, to však nic nemění na tom, že právní vztah mezi žalobci na straně jedné a žalovaným na straně druhé se nezměnil. Z uvedeného je tedy zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé – ve výroku o zaplacení částky 53.700,- Kč – není rozsudkem měnícím, nýbrž jde o rozsudek potvrzující, a proto přípustnost dovolání proti tomuto výroku z ustanovení vyplývat nemůže.

Protože nepřipadá v úvahu ani přípustnost dovolání podle (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci), zbývá posoudit přípustnost dovolání proti tomuto výroku podle ustanovení

Podle je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání podle uvedeného ustanovení je, že řešená otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozsudku odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem podle ustanovení (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemohou být z hlediska přípustnosti dovolání podle významné. Konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) totiž nemá judikatorní přesah, přičemž z povahy věci nemůže zakládat ani rozpor s hmotným právem.

V dané věci dovolatel nezpochybňuje právní posouzení uplatněného nároku jako nároku z bezdůvodného obohacení, ani jeho výši, rovněž tak ani jeho důvodnost. Jeho námitky proti nesprávnému procesnímu postupu soudu v důsledku nařízení konkurzu – za situace, kdy soudy o věci meritorně rozhodly až poté, kdy účinky konkurzu odpadly právní mocí usnesení o jeho zrušení – jsou námitkami naplňujícími dovolací důvod podle ; k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle nezakládají. Pro úplnost lze dodat, že namítaná vada se v dané věci neprojevila v nesprávném rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. , který meritorní rozhodnutí o uplatněném nároku po zrušení konkurzu nevylučuje). Pokud jde o námitku věci rozsouzené, lze podotknout, že případný zamítavý rozsudek (vydaný po nařízení konkurzu pro nedostatek pasivní věcné legitimace) by netvořil překážku rei iudicatae pro uplatnění téhož nároku vůči žalovanému po zrušení konkurzu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. , a ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. ); rovněž tak by nemusela být úspěšná námitka promlčení vznesená dlužníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. ).

Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není podle přípustné; Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle věty první a odmítl.

Ve výroku o úroku z prodlení je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím, proti němuž je dovolání objektivně přípustné podle

Z povahy dovolání jako opravného prostředku však vyplývá, že jej není oprávněn podat kterýkoli účastník, nýbrž jen ten, jemuž byla napadeným rozhodnutím způsobena újma odstranitelná zrušením takového rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné pod č. 28 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod C 154 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 2). Žalovaný proto není subjektivně oprávněn podat dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byla žaloba co do zde specifikovaného úroku z prodlení zamítnuta, neboť v této části nebyl rozhodnutím na svých právech nikterak dotčen. V tomto rozsahu bylo tedy dovolání podle věty první a odmítnuto.

Dovolání je tudíž objektivně i subjektivně přípustné proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům úrok z prodlení ve výši 10 % z přiznané částky za dobu od 12. 12. 1999 do zaplacení.

Dovolatel proti tomuto výroku vznáší námitku, že žalobcům neměly být přiznány úroky z prodlení od doby podání žaloby v dané věci; dle obsahu ( ) dovolání tak uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Podle ustálené soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002) bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, z nějž pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Jestliže tento dluh (povinnost vydat bezdůvodné obohacení) nespočívá v povinnosti vydat věc, nýbrž v povinnosti platební, je nepochybné, že jde o dluh peněžitý, s jehož řádným a včasným nesplněním spojuje ustanovení § 517 obč. zák. nepříznivý důsledek vzniku prodlení na straně dlužníka s právem věřitele požadovat vedle plnění i úroky z prodlení.

K prodlení s plněním peněžitého dluhu dochází uplynutím doby splatnosti a právo věřitele požadovat úroky z prodlení vzniká, jakmile došlo k prodlení dlužníka (§ 517 obč. zák.). Vzhledem k tomu, že pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není splatnost stanovena, je třeba vycházet z § 563 obč. zák.; splatnost podle tohoto ustanovení nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. /ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 2006, sp. zn. ).

Netvrdili-li v dané věci žalobci, že by žalovaného před podáním žaloby vyzvali k plnění, bylo podání žaloby na zaplacení pohledávky kvalifikovanou upomínkou (žádostí věřitele o plnění) – k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2003, sp. zn.

, publikovaný v pod C 1746 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu na otázku počátku prodlení žalovaného je správný. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání jako nedůvodné podle věty před středníkem zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení věty první, , , věty první a a zavázal žalovaného k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.768,- Kč (, , ve spojení s ustanovením , ve spojení s ustanovením , , , , ve znění účinném do 31. 8. 2006), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2x75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění účinném do 31. 8. 2006) a z DPH ve výši 19 %, tj. 745,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí

V Brně dne 15. dubna 2008

Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.

předsedkyně senátu