Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3398/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce hlavního města Prahy, IČ 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti: 1) J. M., a 2) O. Ž., oběma zastoupeným JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rytířská 10, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ze dne 19. 9. 2008, č. j. PÚ 1799/08, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2013, č. j. -140, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2011, č. j. -99, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že účastníci řízení 1) a 2) nejsou spoluvlastníky pozemků blíže v tomto výroku specifikovaných, a aby tak nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ze dne 19. 9. 2008, č. j. PÚ 1799/08. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že účastníci řízení 1) a 2) nejsou spoluvlastníky předmětných pozemků s tím, že rozhodnutí soudu by nahradilo v plném rozsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ze dne 19. 9. 2008, č. j. PÚ 1799/08. Podle žalobce se jedná o pozemky, které s těmito stavbami bezprostředně souvisejí a jsou nezbytné k jejich provozu, tedy o pozemky zastavěné ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „“).

Odvolací soud dovodil, že v dané věci byly naplněny podmínky restitučního titulu podle ustanovení zákona o půdě, a že vydání předmětných pozemků nebrání překážka stanovená v ustanovení zákona o půdě. Zaujal názor, že cena v předmětné kupní smlouvě byla stanovena podle vyhl. č. částkou 0,40 Kč za 1 m2, avšak v projednávané věci byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění a k převodu pozemku na stát došlo za nápadně nevýhodných podmínek. Odvolací soud při hodnocení nápadně nevýhodných podmínek poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. s tím, že v daném případě byla kupní cena stanovena podle diskriminační , která činila propastný rozdíl mezi cenami za pozemky nebo stavby v osobním vlastnictví a cenami za pozemky, které mohly být pouze v soukromém vlastnictví. Dále vyslovil odvolací soud závěr, že předmětné pozemky jsou pozemky nezastavěnými a nepředstavují ani plochu bezprostředně související se stavbou či plochu nezbytně nutnou k provozu stavby. V této souvislosti odkazoval i na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z kritérií uvedených v ustanovení , ve znění novely provedené , účinné od 1. 1. 2013. Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení

Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že v dané věci došlo k naplnění restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávný závěr, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Poukazoval na skutečnost, že ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu s cenovými předpisy v rozhodné době platnými. V této souvislosti odkazoval na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. , nález Ústavního soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Nesouhlasil též se závěrem odvolacího soudu, že předmětné pozemky nejsou pozemky zastavěnými ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Zde poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. . V dovolání též poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. s tím, že pokud tedy budou předmětné pozemky vydány účastníkům řízení 1) a 2), bude na žalobce přeneseno břemeno poskytnout těmto účastníkům náhradu, ke které by byla jinak povinována Česká republika. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Účastníci 1) a 2) navrhli odmítnutí dovolání jako nepřípustné s tím, že Nejvyšší soud i Ústavní soud opakovaně judikoval, že je nepřípustné rozšiřovat výklad pojmu zastavěný pozemek nad rámec výčtu uvedeného v zákoně o půdě. Podle nich je na žalobci, aby se vypořádal s vlastníky pozemků a lze jen těžko připustit, aby skutečnost, že pozemek je obecně užíván, znemožňovala jeho restituci původním vlastníkům.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění dotčeném novelou provedenou , účinnou od 1. 1. 2013, a zjistil, že žalobce podal dovolání v zákonné lhůtě (, ). Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázkou zastavěnosti pozemku podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se Nejvyšší soud již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že dovolací soud, stejně jako Ústavní soud, vycházejí ve své konstantní judikatuře při výkladu druhé části zákona o půdě z jeho specifičnosti ve vztahu k dalším právním normám. Jestliže zákon hovoří o podmínkách nevydání části pozemku, pro niž mj. stanoví bezprostřední souvislost se stavbou a její nezbytnou nutnost pro provoz stavby, a tento pojem není výslovně naplněn jinou normou, je třeba jej vykládat podle konkrétní situace, a to – protože jde o citlivé restituční vztahy – nikoli extenzivním způsobem. Zejména nelze aplikovat normy veřejného práva, které stanoví podmínky pro novou výstavbu, nebo vyčleňování pozemků pro účely územního plánování. Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 23. 10. 2003, , uveřejněném pod č. 123 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR byly zaujaty tyto právní závěry k výkladu ustanovení zákona : „Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jde-li o ucelený rekreační areál, lze jej vydat, ať je jakkoli rozsáhlý a zahrnuje veškeré plochy jej tvořící, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm. V restitučních věcech nelze zpevněnou asfaltovou plochu – parkoviště – považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. či ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. ).“

Nejvyšší soud konstantně setrvává na názoru, že uvedené shora uvedené ustanovení je nutno interpretovat restriktivně, neboť stanovuje výjimky z pravidla, že osobám oprávněným se v zásadě vydávají ty pozemky, které jim byly za trvání totalitního komunistického režimu odňaty (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 767/2006, ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. nebo ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. , všechny veřejnosti dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz).

Problematikou pozemků nacházejících se v areálech sídlišť se přitom Nejvyšší soud výslovně zabýval v již uvedeném rozsudku, sp. zn. , na který správně odkazoval odvolací soud (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. ).

Pokud jde o problematiku posouzení nápadně nevýhodných podmínek podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, Nejvyšší soud odkazuje na své rozhodnutí ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. . Podle něj nápadně nevýhodné podmínky zpravidla nespočívají v subjektivních pocitech (pohnutkách) na straně dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy podle okolností jednotlivého konkrétního případu, a to většinou okolností objektivní povahy.

Dovolací soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. vyslovil, že soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu ceny s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s , o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), ale i v jiných okolnostech, např. nuceném vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek, přičemž objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/1993; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. září 1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15).

Pro úplnost dovolací soud dodává, že obdobnou problematikou se zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. a ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. .

Na základě shora uvedeného dovolací námitky dovolatele uplatněné v dovolání je třeba považovat v dané věci za nepřípadné.

Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud rozhodl věcně správně, v souladu s judikaturou dovolací instance, případně Ústavního soudu. Ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by měla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle , a proto se dovolání odmítá (, ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, a Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit účastníkům 1) a 2) účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. ) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 4.000 Kč podle věty první, , a , ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 910 Kč podle Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby účastníkům 1), 2) nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 5.210 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 5. listopadu 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu