Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4199/2010

30

Cdo 4199/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobců: a) N. V. D., b) V. T. K. H., a c) V. T. P. D., zastoupených Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti žalovaným 1) Česká republika, jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, 3) Česká republika, jednající Vězeňskou službou ČR, se sídlem Praha 4, Pankrác, P.O. BOX 3, 5) JUDr. V. H., soudce Obvodního soudu pro Prahu 6, se sídlem Praha 6, Jilemnického 7, 6) JUDr. J. Ť., soudkyně Městského soudu v Praze, se sídlem Praha 2, Spálená 2, 7) JUDr. J. V., státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, se sídlem Praha 1, Nábřeží E. Beneše 3, a 8) JUDr. E. Z., státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, se sídlem Praha 1, Nábřeží E. Beneše 3, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č.j. – 471, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze dne 27. 9. 2004, č. j. – 243, zamítl žalobu, aby žalovaní Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, JUDr. V. H. a JUDr. J. Ť. zaplatili žalobci N. V. D. do tří dnů od právní moci rozsudku 1.100.000,- Kč a ve stejné lhůtě se tomuto žalobci každý z nich zvlášť omluvil doporučeným, datovaným a podepsaným dopisem ve znění omluvy uvedeném ve výroku (odstavec I). Dále zamítl žalobu, aby se žalovaní Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, JUDr. J. V. a JUDr. E. Z. do tří dnů od právní moci rozsudku omluvili, každý zvlášť, všem žalobcům doporučeným, datovaným a podepsaným dopisem ve znění omluvy uvedené ve výroku (odstavec II výroku). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec III výroku), a řízení proti třetímu žalovanému České republice –Vězeňská služba zastavil s tím, že v tomto vztahu nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (odstavec IV výroku).

S ohledem na objektivní kumulaci provedenou žalobci, posuzoval soud prvního stupně v částečném rozsudku toliko dva skutky. První neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřoval první žalobce ve vzetí do vazby trvající od 24. 8. 1996 do 18. 7. 1997, o níž rozhodoval žalovaný JUDr. V. H., soudce Obvodního soudu pro Prahu 6, aniž vyslechl žalobce za účasti tlumočníka a jehož rozhodnutí bylo potvrzeno žalovanou JUDr. J. Ť., soudkyní Městského soudu v Praze, která námitky obhajoby neprověřila a označila je za „nepodložené útoky na činnost policie“ a „nemístnou argumentaci“. Za druhé, všichni žalobci spatřovali neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ve faktickém nevykonávání dozoru nad zákonností přípravného řízení a odepření povinnosti respektovat a chránit lidskou důstojnost, lidská práva a jejich svobodu státními zástupkyněmi-žalovanými JUDr. J. V. a JUDr. E. Z., jakož i Českou republikou, jednající Ministerstvem spravedlnosti.

Soud prvního stupně vycházel z nálezů Ústavního soudu sp. zn. , a sp. zn. , podle nichž rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze - na jejichž základě byl první žalobce od 24. 8. 1996 do 18. 7. 1997 ve vazbě - byla nezákonná a protiústavní. S odkazem na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu soud prvního stupně dovodil, že žaloba není důvodná, neboť obecně činnost orgánů činných v trestním řízení nemůže být neoprávněným zásahem do práv na ochranu osobnosti, jestliže tyto orgány postupují v řízení podle zvláštních předpisů, a to i v případě, že jejich postup obsahuje procesní vady. Poukázal na to, že přezkoumávat postup těchto orgánů v řízení na ochranu osobnosti, by ve skutečnosti bylo dalším opravným prostředkem a dále na to, že pouze v případě, že by došlo k překročení pravomoci soudce, by se na něj nevztahovala úřední licence.

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, č. j. – 471, částečný rozsudek soudu prvního stupně „ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a v odstavci IV výroku, jímž bylo zastaveno řízení proti žalované České republice - Vězeňská služba, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku pak vyložil, že s ohledem na ustanovení je povinností soudu zjistit, která organizační složka je podle příslušná vystupovat v konkrétním sporu za stát a s touto složkou dále jednat, aniž by soud o tom vydával rozhodnutí. Za nadbytečný proto považoval výrok soudu prvního stupně o zastavení řízení proti České republice, jednající složkou Vězeňskou službou ČR (výrok IV) a přistoupil proto k jeho zrušení s odkazem na ustanovení

Odvolací soud dále vycházel z toho, že první žalobce spatřoval neoprávněný zásah do práva na svobodu, soukromí a v jeho rámci rodinného života v rozhodnutích o vazbě, v níž byl od 24. 8. 1996 do 18. 7. 1997 a že všichni žalobci spatřovali neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ve faktickém nevykonávání dozoru nad zákonností přípravného řízení a odepření povinnosti respektovat a chránit lidskou důstojnost a lidská práva a svobody žalobců. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu správně i s přihlédnutím k navrženým prostředkům obrany, mezi nimiž byly kromě uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích uplatněny i nároky na omluvy, které nelze uplatnit podle , ani podle Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, posoudil žalobu jako žalobu na ochranu osobnosti podle ustanovení obč. zák. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že žalovaní JUDr. V. H., JUDr. J. Ť., JUDr. J. V. a JUDr. E. Z. nejsou v dané věci věcně pasivně legitimováni. Jestliže první žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v rozhodnutích a postupu prvních dvou jmenovaných žalovaných jako soudců a v postupu druhých dvou jmenovaných žalovaných jako státních zástupkyň, pak odvolací soud poukázal na to, že tito žalovaní činili své úkony v uvedených funkcích jménem státu, za což nemohou nést přímou odpovědnost ve smyslu analogického užití ( obč. zák.) ustanovení (dále jen „obč. zák“). Tyto osoby by podle odvolacího soudu mohly nést přímou odpovědnost pouze za předpokladu excesního jednání, které však nebylo v řízení prokázáno a nebylo ani žalobou tvrzeno. Skutečnost, že jejich rozhodnutí, postup či nečinnost byly posléze při přezkumu na podkladě řádných či mimořádných opravných prostředků shledány nesprávným, tedy, že věc byla jinak právně posouzena, nelze považovat za exces z výkonu povinností uložených zákonem. Ve vztahu k žalované České republice, jednající Ministerstvem spravedlnosti, která by měla nést odpovědnost za rozhodnutí, či tvrzenou nečinnost ostatních žalovaných, sdílel odvolací soud závěry soudu prvního stupně. Ani z nálezů Ústavního soudu, jichž se žalobci dovolávali (zejména nálezu sp. zn. a nálezu sp. zn. ), nelze dovodit, že by jimi Ústavní soud zpochybnil již dříve jím vyslovené závěry a závěry obecných soudů (např. ve věcech sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ), že o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde v případech, kdy je zásah dovolen zákonem a jde o tzv. zákonnou licenci, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kdy jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zásah podmíněný příslušnou právní normou, v dané věci trestním řádem, je povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem. Námitky směřující vůči rozhodnutí o vazbě či postupu orgánů činných v trestním řízení mohli žalobci uplatňovat stanoveným způsobem výlučně v rámci trestního řízení. Skutečnost, že rozhodnutí o vazbě byla posléze zrušena Ústavním soudem, či postup orgánů činných v trestním řízení byl posléze shledán nesprávným, totiž bez dalšího neznamená, že by v dané věci nešlo ze strany těchto orgánů o výkon zákonem uložených povinností. Žalobou na ochranu osobnosti se nelze bránit proti rozhodnutí či postupu orgánů činných v trestním řízení pokud, jako je tomu v dané věci, byla tato rozhodnutí či postup činěny orgány k tomu povolanými při dodržení zákonem stanovených podmínek. Odvolací soud doplnil, že první žalobce může popřípadě uplatnit tvrzený nárok na náhradu škody podle , která zahrnuje i nemajetkovou újmu, jak bylo vyloženo v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. .

Proti rozsudku odvolacího soudu – v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen - podali dovolání žalobci. Rekapitulují skutkový stav, který je z podstatné části deklarován nálezy Ústavního soudu, když uvádí, že domovní prohlídka v bytě žalobců byla nařízena bez dostatečného podkladu a bez řádného příkazu, na němž absentuje řádné označení podezřelých, odůvodnění a také podpis soudce, že domovní prohlídka byla provedena surovým způsobem a žalobci byli vystaveni ponižujícímu zacházení, rozhodnutí o vazbě prvního žalobce bylo učiněno na základě důkazů, opatřených policií protiprávním a násilným způsobem (při nezákonné domovní prohlídce) a aniž by byl první žalobce před rozhodnutím o vazbě vůbec vyslechnut soudcem (pátým žalovaným). V této souvislosti dovolatelé zejména odkazují na obsah nálezů Ústavního soudu sp. zn. ze dne 22. 5. 1997 (domovní prohlídka, nezákonné opatření důkazů, ponižující zacházení), sp. zn. ze dne 10. 12. 1997 (nezákonné vzetí do vazby, nezákonné obvinění na základě nezákonně opatřených důkazů), sp. zn. ze dne 9. 9. 1998 a také sp. zn. ze dne 9. 4. 1998 (nezákonné trvání vazby), které byly vydány v trestní věci žalobců a z nichž porušení práv žalobců jednoznačně vyplývá. Z obsahu spisu a z provedených důkazů dle dovolatelů dále vyplývá, že kontrolní a inspekční orgány policie, navzdory rozhodnutím Ústavního soudu ČR, protiprávní a trestné jednání policistů bagatelizovaly a nijak výrazněji policisty nepotrestaly, když toto jednání hodnotily jen jako kázeňský přestupek. Ostatní žalované úřední osoby (soudci, státní zástupkyně) nebyly k odpovědnosti za porušení základních práva svobod žalobců volány k odpovědnosti vůbec.

Dovolatelé poukazují na to, že v řízení došlo k takovým procesním vadám, které proběhlé řízení činí zmatečným. Zejména se jedná o neustanovení opatrovníka, ač o něj žalobci žádali a otázku podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. Za nesprávný považují dovolatelé názor odvolacího soudu, že prvý žalobce mohl svůj nárok uplatnit podle Za mylný v této souvislosti považují názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. . Podle dovolatelů vznikla prvnímu žalobci [a jeho rodinným příslušníkům, zejména manželce (druhé žalobkyni) a dceři] závažná a neodčinitelná nemajetková újma nezákonným zbavením jeho osobní svobody v důsledku zásahu do práva na ochranu osobní svobody, nedotknutelnosti osoby a práva na ochranu soukromého a rodinného života. Přitom další žalovaní (státní zástupkyně), jejichž zákonnou povinností je vykonávat dozor nad zachováváním zákonností přípravného trestního řízení nezákonné zásahy do základních práv a svobod žalobců ze strany policie a obecných soudů nejen, že trpěly, ale samy k těmto zásahům dávaly podnět (blíže neodůvodněný návrh na domovní prohlídku, návrh na vzetí do vazby, pouze formální vyřizování stížností žalobců aj.). Závěr odvolacího soudu, že se tak stalo v rámci úřední licence je podle dovolatelů vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nepřiléhavý, neboť odepírá žalobcům (zejména pak prvnímu žalobci) právo na účinný prostředek nápravy, který musí mít zaručen každý, i když se porušení jeho práv dopustily osoby při plnění úředních povinností (viz Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod).

S odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. , a je dle dovolatelů třeba přijmout závěr, že trestní stíhání realizovaná v rozporu se zákonem, resp. ústavním pořádkem ČR, jsou způsobilá vyvolat vedle vzniku materiální škody i vznik nemateriální újmy a taková újma by měla být odškodněna – s poukazem na judikaturu zahraničních vrcholných soudů - za užití přímé aplikace Evropské úmluvy o lidských právech, dále jen „Úmluva“. Na deficit vnitrostátní úpravy ve vztahu k Úmluvy poukazuje i důvodová zpráva k , kterým byl novelizován o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Za nepřípadný považují dovolatelé odkaz odvolacího soudu na uplatnění nároku na náhradu škody v režimu podle Uvádějí, že svůj nárok uplatnili žalobou ze dne 22. 5. 2000 podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5, tj. u soudu věcně příslušného k řízení o nárocích podle Byl to však soud a nikoliv žalobci, kdo posoudil část žalobou uplatněných nároku jako žalobu na ochranu osobnosti podle obč. zák. a rozhodl o tom, že tuto část žaloby bude projednávat v prvním stupni krajský soud a nikoliv soud obvodní. Zároveň neumožňuje jinou formu náhrady škody, nežli peněžní. Nelze se tedy podle tohoto zákona domáhat písemné omluvy, ale pouze náhrady škody. Byla-li součástí žalobního návrhu i omluva, pak se nemohlo jednat o nárok podřaditelný pod ustanovení Není věcí dovolatelů, aby svůj nárok uplatněný u soudu jakkoliv právně kvalifikovali (zdůvodňovali odkazem na konkrétní právní ustanovení či jakkoliv pojmenovávali odbornými právnickými termíny). Žalobce žalobou uplatněný nárok označil jako náhradu nemajetkové újmy, aniž by jej jinak právně kvalifikoval, tím méně podle obč. zák. Navíc nárok na náhradu nemajetkové újmy byl přezkoumávaným rozhodnutím odvolacího soudu pravomocně zamítnut, čímž byla pro jiné řízení založena překážka věci rozsouzené. Právní názor odvolacího soudu, obsažený v závěrečné části odůvodnění (na str. 5) jeho rozsudku a odkazující prvního žalobce s náhradou nemajetkové újmy na postup podle přehlíží, že žalobce tento postup uplatnil (nejprve požádal písemně jak Ministerstvo vnitra, tak Ministerstvo spravedlnosti jakožto ústřední orgány státu o předběžné projednání jak nároku na náhradu škody, tak i nemajetkové újmy), po bezvýslednosti této žádosti podal žalobu u věcně příslušného (obvodního) soudu a tato žaloba (nárok) byla pravomocně zamítnuta [a z odůvodnění rozsudku se kromě jiného podává právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku (ačkoliv žalobce tento nárok v žalobě nijak právně nekvalifikoval), z čehož se implikuje věcná nepříslušnost krajského a vrchního soudu k projednání takového nároku]. Dále přehlíží, že jde o věc z hlediska totožnosti věci pravomocně rozhodnutou a proto namůže být už nikdy projednávána znovu ( ), i kdyby její právní kvalifikace byla jakákoliv. Měl-li odvolací soud za to, že prvním žalobcem uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné omezení osobní svobody nezákonnou vazbou lze právně podřadit pod náhradu škody podle (jehož projednání a rozhodnutí je ve věcné příslušnosti okresního soudu), měl rozsudek krajského soudu podle zrušit a nikoliv odkazovat žalobce (v rozporu s překážkou věci pravomocně rozhodnuté), aby novým návrhem vyvolal nové řízení u jiného soudu, tím spíše pak v situaci, kdy řízení v této věci bylo zahájeno již v roce 2000, probíhá již osmým rokem a jeho předmětem je újma, která byla žalobcům způsobena orgány veřejné moci v roce 1996, tedy před dvanácti lety.

Dále s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 10. 1995, sp. zn. , ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. a ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. dovolatelé dovozují, že prvý žalobce má právo nejen na zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu, ale má právo i na valorizaci této náhrady (jakkoliv současně v dovolání uvádí, že se dosud valorizace nedomáhal), která je mu po dobu jedenácti let státem odpírána. Pouhá omluva s ohledem na charakter uskutečněného zásahu a době, po kterou trvá, již nemá prakticky žádný význam ani reparační účinek. Dovolatelé poté podrobně rozebírají, v čem spočívalo pochybení státních orgánů v související trestní věci a předčasnost závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaných. V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17.6 2008, sp. zn. dovolatelé v doplnění dovolání uvedli, že za užití logického argumentu a simili a výkladem a minori ad maius lze dospět k závěru, že má-li jednotlivec podle tohoto nálezu nárok na odškodnění i v případě, že jeho trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby, aniž by vazební rozhodnutí byla samostatně zrušena jakožto nezákonná, tím spíše přísluší jednotlivci nárok na odškodnění za vazbu v případě, jsou-li vazební rozhodnutí zrušena ex tunc pro nezákonnost; pozdější výsledek trestního řízení v takovém případě je nerozhodný, neboť závažná újma jednotlivci v podobě výkonu vazby zde vznikla již nezákonnými rozhodnutími o vazbě, která byla pro nezákonnost zrušena. S ohledem na výše uvedené navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku I. a v akcesorickém výroku III. o nákladech řízení, a aby rovněž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve věci samé a v akcesorickém výroku III. o nákladech řízení, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) posoudil dovolání - v souladu s čl. II. bodem 12 – podle ustanovení ve znění účinném do 30. 6. 2009 a po zjištění, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané , se dovolací dále soud zabýval přípustností dovolání.

Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozhodované věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v , tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle dán rovněž tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. ).

S ohledem na výše uvedené dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle , neboť otázka, zda , kterým se mění , lze vztáhnout i na dosud nepromlčené nároky na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí (resp. rozhodnutí o vazbě či trestu) vydaného před jeho účinností, tj. před 27. 4. 2006, byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedený závěr se váže k prvnímu uplatněnému skutku, tj. nezákonné vazbě prvního žalobce.

Dovolání je důvodné.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 125/2011“), Nejvyšší soud vyslovil, že právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností , lze přiznat za dobu od 18. 3. 1992 přímou aplikací Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále, že právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem nelze přiznat přímo na základě článku 36 odst. 3d. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mimo jiné poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 136, svazek č. 42, str. 91, jímž Ústavní soud zrušil rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že závěr o nemožnosti přiznat nárok na náhradu nemajetkové újmy za vykonaný trest na základě , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem a „neobstojí ve světle pojetí náhrady škody, jež vyplývá z Úmluvy, který jsou obecné soudy povinny aplikovat přednostně před zákonem“. V souvislosti s novelou č. Ústavní soud přitom shledal nepochybným, že „nová právní úprava nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze v rovině vnitrostátní právní úpravy deklaruje jeho existenci. Tento nárok, jak uvedeno shora, byl v období předchozím založen již samotným Úmluvy, který představuje „self-executing“ ustanovení aplikovatelné přednostně před zněním zákona. Jestliže dosavadní právní úprava (bez ohledu na to, zda byla obsažena v zákoně č. , či zákoně č. ) umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou, bylo povinností soudů, pod jejichž ochranou se ocitají též základní práva jednotlivce, přednostně aplikovat v tom pojetí, jak vyplývá z judikatury [Evropského soudu pro lidská práva].

Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále vyložil, že v projednávané věci (náhrady nemajetkové újmy za omezení osobní svobody v důsledku vazby a výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s trestním řízením, v němž byl žalobce zproštěn obžaloby) nelze nárok na náhradu nemajetkové újmy přiznat na základě samotné aplikace d (dále jen „“), jenž stanoví, že „[k]aždý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem“, a to proto, že y odkazuje v podmínkách a podrobnostech na zákon, což jinými slovy znamená, že citované ustanoveníy nemá na rozdíl od Úmluvy normativní povahu, neboť pouze v obecné rovině garantuje právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí, přičemž podmínky jeho aplikace upravují až příslušná ustanovení , ve znění (v této souvislosti srov. rovněž výše citované usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. ).

Nejvyšší soud dále pro úplnost uvedl, že uvedený nárok (náhrady nemajetkové újmy za omezení osobní svobody v důsledku vazby a výkonu trestu odnětí svobody v souvislosti s trestním řízením, v němž byl žalobce zproštěn obžaloby) nelze posuzovat podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák., tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti, jak ostatně plyne již z výše citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, avšak zejména z nálezů ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. a ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. , v nichž Ústavní soud shledal, že s ohledem na účinnost nelze náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí přiznat postupem podle a násl. obč. zák.

Na závěry dosažené v R 125/2011 navázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. , když uvedl, že ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným vzetím do vazby, ke kterému došlo v době do 26. 4. 2006, byla Česká republika vázána čl. 5 odst. 5 Úmluvy, podle kterého „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“ Jde přitom o ustanovení přímo použitelné, jež stanoví právní základ pro odškodnění majetkové i nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 136, svazek č. 42, str. 91 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 108, svazek č. 49, str. 567). Čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy v obecné rovině vyžadují, aby zbavení svobody bylo materiálně a procesně v souladu s vnitrostátním právem, přičemž postačuje naplnění jednoho z šesti důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Kromě důvodů, pro které může být jednotlivec zbaven svobody, obsahuje čl. 5 Úmluvy ve svých odst. 2 až 4 další procesní záruky, jež musí každé zbavení svobody nezbytně provázet. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak Nejvyšší soud konstatuje, že podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody, je skutečnost, že ke zbavení svobody došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy (srov. rozsudek ze dne 26. 4. 1990, Wassink proti Nizozemí, stížnost č. 12535/86, odst. 38). Z uvedeného plyne, že je-li shledáno porušení až 4 Úmluvy, poskytuje se odškodnění přímou aplikací Úmluvy bez toho, aby bylo jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou újmu, neboť ve smyslu y má Úmluva aplikační přednost před zákonem.

Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí podrobně vypořádal s nejednotnou judikaturou Ústavního soudu (na níž v této věci poukazuje i žalobce) a uzavřel, že v případě náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle , ve znění , pouze tehdy, došlo-li k vydání nezákonného rozhodnutí za účinnosti , tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností , ale újma jimi způsobená nastala až v době po jeho účinnosti (např. nezákonné rozhodnutí o vzetí do vazby bylo vydáno před 27. 4. 2006, ale vazba byla částečně vykonána až po tomto datu).

Přitom je nutné setrvat na výkladu, že před přijetím právní řád České republiky neznal institut odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, a to ani aplikací , ani Ani výklad d neumožňoval takový výklad pojmu škoda, který by v sobě zahrnoval jak škodu majetkovou, tak škodu nemajetkovou, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb., jinak též dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

Z uvedeného plyne, že je-li shledáno porušení až 4 Úmluvy, poskytuje se odškodnění přímou aplikací Úmluvy bez toho, aby bylo jakkoli omezováno národní úpravou odpovědnosti státu za způsobenou újmu, neboť ve smyslu y má Úmluva aplikační přednost před zákonem. K otázce stanovení peněžní náhrady za nemateriální újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody při přímé aplikaci Úmluvy se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Závěry vyložené v R 125/2011 dopadají i na přezkoumávanou věc. Pro právní posouzení nároku žalobce N. V. D. – na zaplacení částky 1.100.000,- Kč - bylo rozhodující jeho skutkové vymezení, tak jak je učinil žalobce v žalobě a v pozdějších podáních soudu a jak bylo převzato nižšími soudy. Skutek byl žalobcem vymezen tak, že na žalobci byla nezákonně vykonána vazba v období od 24. 8. 1996 do 18. 7. 1997. V tomto období byl účinný , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Závěry vyslovené v rozsudku R 125/2011 byly vztaženy k (obdobnému) skutku, na nějž dopadala ustanovení , nicméně, i v posuzovaném období (od 24. 8. 1996 do 18. 7. 1997) byla Česká republika vázána čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb., podle kterého „[k]aždý, kdo byl zatčen nebo zadržen v rozporu s ustanoveními tohoto článku, má nárok na odškodnění.“ Jde přitom o ustanovení přímo použitelné, jež stanoví právní základ pro odškodnění majetkové i nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením svobody (srov. již výše uvedené R 125/2011, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 136, svazek č. 42, str. 91 a nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 108, svazek č. 49, str. 567, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz).

K tomu je třeba zopakovat, že čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy v obecné rovině vyžadují, aby zbavení svobody bylo materiálně a procesně v souladu s vnitrostátním právem, přičemž postačuje naplnění jednoho z šesti důvodů taxativně vyjmenovaných v čl. 5 odst. 1 Úmluvy. Kromě důvodů, pro které může být jednotlivec zbaven svobody, obsahuje čl. 5 Úmluvy ve svých odst. 2 až 4 další procesní záruky, jež musí každé zbavení svobody nezbytně provázet. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva tak Nejvyšší soud v R 125/2011, konstatoval, že podmínkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy, tj. úspěšnosti nároku na náhradu škody, je skutečnost, že ke zbavení svobody došlo v rozporu s čl. 5 odst. 1, 2, 3 nebo 4 Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 4. 1990, Wassink proti Nizozemí, stížnost č. 12535/86, odst. 38).

Jinými slovy nárok žalobce N. V. D. na náhradu nemajetkové újmy za nezákonně vykonanou vazbu měl již v době zahájení řízení oporu v přímé aplikaci Úmluvy, za podmínek stanovených , o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Právní názor odvolacího soudu není správný a důvod nesprávného právní posouzení věci ( ) tak byl uplatněn důvodně.

Podle ustanovení , ve znění účinném do 1. 7. 2009, lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud zjistil, že v řízení došlo ze strany nižších soudů k nesprávnému posouzení věcné příslušnosti soudu. Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 23. 5. 2000 domáhali „náhrady škody a odškodnění nemajetkové újmy“, uvozenou poukazem na y ČR, , a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, jíž je Česká republika vázána. Jednotlivé nároky žalobci vyčlenili následujícím způsobem:

a) částkou 1.100.000,- Kč představující nemajetkovou újmu, která vznikla prvnímu žalobci N. V. D. neoprávněným omezením jeho osobní svobody zadržením a vazbou, trvající od 24. 8. 1996 do 18. 7. 1997, (o němž bylo rozhodnuto přezkoumávaným částečným rozsudkem odvolacího soudu, viz. první skutek),

b) částkou 900.000,- Kč představující nemajetkovou újmu, která vznikla všem žalobcům společně protiústavním zásahem do jejich domovní svobody v důsledku nezákonně nařízené a nezákonně provedené domovní prohlídky dne 24. 8. 1996, jakož i ponižujícím zacházením, jemuž byli žalovaní vystaveni zejména ze strany policistů, jakož i ze strany obecných soudů, které ač měly za povinnost poskytnout jim ochranu, této povinnosti nedostály (o němž nebylo rozhodnuto přezkoumávaným rozsudkem odvolacího soudu),

c) částkou 15.000,- Kč se 17 % úrokem od 25. 8. 1996 z titulu majetkové škody, která vznikla všem žalobcům společně v důsledku odcizení peněz policisty v bytě žalobců v průběhu domovní prohlídky dne 24.8.1996 (vyloučený k samostatnému projednání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 25. 3.2004, č. j. - 162),

d) Dále se všichni žalobci společně domáhali, aby jim byly vráceny všechny věci, odejmuté jim policisty v průběhu domovní prohlídky dne 24. 8. 1996, ohledně které nebyl žalobcům do dnešního dne vydán žádný opis protokolu, obsahující soupis odejmutých věcí, in eventum aby byla všem žalobcům společně zaplacena náhrada škody za tyto odejmuté a nevrácené věci, a to 600.000,- Kč se 17 % úrokem od 25. 8. 1996 (vyloučený k samostatnému projednání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 25. 3. 2004, č. j. - 162),

e) Konečně se všichni žalobci domáhají, aby každému z nich byla vyslovena písemná omluva za ponižující zacházení a porušování jejich základních práv a svobod, jemuž byli vystaveni nezákonným a protiústavním jednáním žalovaných, jakožto orgánu činných v trestním řízení tak, jak je popsáno shora a v citovaných nálezech Ústavního soudu ČR (o němž bylo rozhodnuto přezkoumávaným částečným rozsudkem odvolacího soudu, viz. druhý skutek).

V doplnění žaloby ze dne 16. 2. 2001 se žalobci dále domáhali přiznání částky 55.000,- Kč představující náhradu škody - ušlý výdělek prvního žalobce N. V. D. jeho nezákonnou vazbou v době od 24.8.1996 do 18.7.1997 (vyloučený k samostatnému projednání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 25.3.2004, č.j. - 162). Žalobci se dále domáhali, aby soud uložil žalovaným 1, 2, 8 a 9 vydat každému ze žalobců opis protokolu o této domovní prohlídce s přesným označením věcí, které byly při ní nezákonně odejmuty (vyloučený k samostatnému projednání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 25.3.2004, č.j. - 162).

V usnesení ze dne 29.8.2000, č.j. -20 Městský soud v Praze naznačil, že nároky žalobců ohledně nemajetkové újmy a písemné omluvy by bylo možné posoudit podle ust. § 11 a násl. obč. zák. s důsledky pro věcnou příslušnost soudu. Tento závěr byl opětovně potvrzen i v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29.12.2003, č.j. -157, (rozhodujícím jako přikázaným odvolacím soudem proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby, neboť jednou z žalovaných byla soudkyně funkčně příslušného soudu). Usnesením ze dne 25.3.2004, č.j. -162, se Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsahu „ochrany osobnosti žalobců a náhrady jejich nemajetkové újmy“ prohlásil za věcně nepříslušný a věc postoupil Krajskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému. Z odůvodnění tohoto usnesení se přitom podává, že za takto vyloučené věci považoval Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu na zaplacení 1.100.000,- Kč představující nemajetkovou újmu, která vznikla prvnímu žalobci N. V. D. (shora sub a) pozn. Nejvyššího soudu), i nárok na zaplacení 900.000,- Kč představující nemajetkovou újmu, která vznikla všem žalobcům společně (shora sub. b), pozn. Nejvyššího soudu).

Obvodní soud pro Prahu 5 v citovaném usnesení posuzoval svou věcnou příslušnost podle stavu ke dni zahájení řízení tj. k 23. 5. 2000, ačkoliv však rozhodoval k 25. 3. 2004, aplikoval na danou věc ustanovení ve znění účinném do 31. 5. 2000. S účinností od 1. 1. 2001 však podle ve znění , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný. Podle bodu 1. části dvanácté, hlavy první (přechodná a závěrečná ustanovení) , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, stanoví, že není-li dále stanoveno jinak, platí tento zákon i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány. Podle bodu 2, pro určení věcné a místní příslušnosti v řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí dosavadní právní předpisy. Z výše uvedeného plyne, že Obvodní soud pro Prahu 5 sice měl posuzovat podmínky pro určení věcné příslušnosti podle úpravy účinné ke dni podání žaloby, nicméně pro rozhodnutí o věcné příslušnosti se uplatnila pravidla stanovená v ustanovení účinném od 1. 1. 2001 a věc měla být předložena vrchnímu soudu. Nerespektování tohoto postupu mělo za následek vadu řízení, která měla odstraněna rozhodnutím odvolacího soudu. Nestalo-li se tak dosud, trpí řízení vadou a dovolací důvod podle ustanovení je dán důvodně. Protože však nebylo vydáno rozhodnutí vrchním soudem podle ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001, neuplatní se ani překážka stanovená v ve znění účinném od 1. 1. 2001 a dovolací soud proto při kasaci rozhodnutí postupoval podle a věc postoupil věcně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 5.

Obvodní soud pro Prahu 5 je pak ve smyslu , části první věty za středníkem ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 25. září 2013 JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.

předseda senátu