Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 23 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (28)34964.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 581/99
Ústavní soud
rozhodl v senátě o ústavní stížnosti A.
A-ové, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co
610/99, ze dne 24. 9. 1999, a usnesení Krajského soudu v Ostravě,
p. zn. 8 Co 610/99 , 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99 , ze dne 24. 9.
1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99 , zedne 24. 9. 1999, se zrušuje.
Odůvodnění
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 95 Ústav y ČR a čl. 10 odst.
1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d (dále jen
"Listina") zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě. V důvodech ústavní stížnosti v podstatě uvádí, že se
žalobou ze dne 29. 1. 1991 u Okresního soudu v Ostravě domáhala
ochrany osobnosti po žalovaných v tom směru, aby uveřejnili omluvu
v Moravskoslezském večerníku za jejich dopis publikovaný v tomto
periodiku, obsahující nepravdivá tvrzení, a poskytli jí společně
a nerozdílně finanční satisfakci ve výši 30.000,- Kč. Po osmiletém
soudním martýriu, kdy byla stěžovatelka dokonce nucena se
z rozhodnutí soudu podrobit znaleckému dokazování stran jejích
charakterových vlastností, byť to byla ona, kdo se dovolával
ochrany proti neoprávněnému zásahu, vydal Okresní soud v Ostravě
rozsudek, čj. 35 C 246/91 -272, ze dne 16. 11. 1998, a návazně
doplňující rozsudek, čj. 35 C 246/91 -311, ze dne 6. 5. 1999, jimiž
žalovaným uložil povinnost zaslat stěžovatelce omluvný dopis ve
lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku tohoto znění : "V dopise,
který jsme zaslali Moravskoslezskému večerníku, z něhož část byla
dne 22. 11. 1990 otištěna v čl."Polemika kolem DPMO", jsme uvedli,
že p. A. A-ovou jsme měli možnost bezprostředně poznat jako
člověka necharakterního, se špatnou pracovní morálkou a špatnými
lidskými vlastnostmi, že proto také byla před časem z našeho
kolektivu vyloučena, že jsme ji poznali jako osobu, která musí
snad za každou cenu narušovat mezilidské vztahy, a že jí bylo
podle zcela záhadných kritérií uděleno vyznamenání Vzorný
pracovník dopravy. Tato tvrzení však nebyla podložena žádnými
objektivními informacemi, vycházela pouze z našich subjektivních
názorů, nejsou tedy pravdivá, a proto se paní A. A-ové omlouváme."
Návrh stěžovatelky, aby žalovaní byli zavázáni zaplatit jí každý
částku po změně návrhu 5.000,- Kč jako finanční satisfakci, však
byl zamítnut. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka podala do všech
výrokových částí uvedených rozsudků odvolání, pozdějším podáním
však vzala v části I napadeného doplňujícího rozsudku odvolání
zpět. Naproti tomu však uvedeným podáním rozšířila nárok na
poskytnutí finanční satisfakce v tom směru, aby byli žalovaní
zavázáni jí společně a nerozdílně zaplatit částku 45.000,- Kč,
a to v podstatě s odůvodněním, že uvedená částka adekvátněji
vystihuje míru potřeby zadostiučinění, jakož i zvýšení účinnosti
ochrany osobnosti a tím i preventivní působení, když odstranění
následků předmětného zásahu formou omluvy v zaniklém
Moravskoslezském večerníku není již dost dobře možné, nemluvě
i o časovém odstupu devíti let od zásahu, kdy toliko privátní
omluva nemůže být považována za dostačující a zákonem koncipovaná
materiální satisfakce, jako satisfakce podpůrná, se tak stává
satisfakcí prioritní. Požadovanou finanční částku, řádově
v desítkách tisíc korun, zhruba průměrný měsíční plat, připadající
na každého ze žalovaných, pak nelze považovat za přemrštěnou,
bude-li přihlíženo i k určitému sociálnímu aspektu na straně
povinných. Jeví se i střízlivá v relaci soudní praxe při ochraně
významnějších osobností. Poskytnutá satisfakce by měla reflektovat
princip rovnosti před zákonem, protože jde především o čest
občanskou, jíž plně stěžovatelka z hlediska sociální stratifikace
reprezentuje.
Krajský soud napadenými rozhodnutími řízení o odvolání
stěžovatelky do odstavce II. rozsudku okresního soudu, s ohledem
na zpětvzetí odvolání, zastavil a dále rozhodl, že se výše uvedený
rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího rozsudku
v napadené části, tj. pokud bylo požadováno, aby bylo žalovaným
uloženo zaplatit společně a nerozdílně 45.000,- Kč, mění tak, že
se zamítá.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka cituje
z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, které nepovažuje za
správné, poukazuje na ambivalentnost jeho argumentace a uzavírá,
že odmítl-li se Krajský soud zabývat odvoláním, domáhajícím se
přiznání finančního zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o.z.,
protože nebyl zpochybněn skutkový základ věci a přitom nebylo
napadeno rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku, jímž bylo uloženo
zaslat stěžovatelce dopis shora uvedeného znění, má stěžovatelka
za to, že došlo k odmítnutí poskytnutí práva na soudní ochranu dle
čl. 36 odst. 1 Listin y i k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústav y ČR,
neboť zjištění, zda ke snížení důstojnosti ve značné míře došlo,
není podmíněno změnou, resp. napadením, skutkového stavu, nýbrž je
věcí úvahy soudu, nota bene, když finanční zadostiučinění lze, jak
plyne z § 13 odst. 2 o.z., přiznat i za jiných okolností, než je
snížení důstojnosti ve značné míře. V dané věci navíc stěžovatelka
právě s ohledem na skutková zjištění, nalézající výraz přímo ve
výroku rozsudku, dovozuje naplnění podmínek i pro finanční
zadostiučinění. Pokud pak přece jenom otázku nemajetkové újmy
v penězích odvolací soud zkoumal a dospěl k závěru, že přes
medializaci údajů uvedených ve výroku rozsudku a jejich obsah je,
a to i s přihlédnutím k časovému odstupu devíti let, satisfakcí
přiměřenou jen osobní dopis stěžovatelce, má stěžovatelka zato, že
vzdor formální existenci pozitivního rozhodnutí o jejím nároku jí
soudní ochrana de facto nebyla poskytnuta, protože uložením omluvy
formou osobního dopisu jakoby soud za daných skutkových okolností
nerozhodl vůbec. Došlo tak podle jejího názoru nejen k porušení
čl. 36 odst. 1 Listin y, ale též čl. 10 odst. 1 , 2 Listin y.
Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis
Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 35 C 246/91 , a vyžádal si
vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvádí, že pokud
ústavní stížnost směřuje do usnesení vydaných odvolacím soudem
v této věci, nelze se k ní vyjádřit, neboť není odůvodněna.
Ohledně rozsudku pak uvádí, že je odůvodněn dostatečným způsobem.
Odvolacímu soudu nic nebrání užít argumentu vyplývajícího
z procesního práva (vázanost zjištěným skutkovým stavem)
i argumentu vyplývajícího z práva hmotného (hodnocení přiměřené
míry satisfakce), pokud vedou ke stejnému závěru, jako v tomto
případě. Stěžovatelce byla přiznána přiměřená satisfakce
rozhodnutími soudů obou stupňů, soudní ochrana jí tedy odepřena
nebyla a nebyla zkrácena na žádných jiných právech zaručených
Ústavou ČR a Listino u. Stížnost proto pokládá za nedůvodnou
a souhlasí s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2
Z. K., R. K. a V. H., žalovaní v řízení před obecnými soudy,
navrhli zamítnutí ústavní stížnosti z důvodů ve svém podání
rozvedených, jimž se však zároveň svého postavení vedlejších
účastníků tohoto řízení vzdali.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného
spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují pak především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listin y,
jakož i čl. 95 odst. 1 Ústav y ČR, který stanoví vázanost soudce
při rozhodování zákonem. Své rozhodnutí o nepřiznání stěžovatelkou
požadovaného zadostiučinění v penězích odvolací soud v podstatě
odůvodnil tím, že žádný z účastníků nezpochybňoval skutkový stav
zjištěný prvoinstančním soudem a nenavrhoval v tomto směru
provedení žádných důkazů, a odvolací soud tedy neměl jinou možnost
než vycházet z tohoto zjištěného skutkového stavu a prvoinstančním
soudem prokázané míry snížení důstojnosti a vážnosti stěžovatelky.
Podle ustanovení § 213 o.s.ř. však odvolací soud není vázán
skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Přiznání
zadostiučinění v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 o.z. pak je věcí
volné úvahy soudu podle zhodnocení celkové povahy každého
jednotlivého případu, i jeho jednotlivých okolností. Odvolací soud
se však v napadeném rozhodnutí spokojil pouze s konstatováním, že
okresní soud vycházel ze závěru, že nebylo prokázáno, že by ve
značné míře byla snížena důstojnost či vážnost stěžovatelky ve
společnosti a rodině, když, jak uvedl, neměl jinou možnost, než
vycházet ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem.
Nezávislost rozhodování obecných soudů je ohraničena povinností
soudů svá rozhodnutí odůvodnit (§ 157 odst. 1 o.s.ř. ), a to
způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o.s.ř. Tato
povinnost řádného odůvodnění, jako nutná náležitost spravedlivého
procesu vylučující libovůli při soudním rozhodování, představuje
součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl.
36 odst. 1 Listin y a čl. 1 Ústav y ČR). Z odůvodnění rozhodnutí tak
musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně
druhé. Z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co
610/99, ze dne 24. 9. 1999 však není patrno, a to považoval
Ústavní soud v dané věci za významné, zda a jakým způsobem byl
zhodnocen fakt, na který stěžovatelka poukazovala již v odvolání,
totiž nastálá objektivní změna situace, způsobená délkou trvání
řízení a zánikem Moravskoslezského večerníku. Za stavu, kdy důvody
uvedené v ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku svědčící pro
poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích, jsou zákonem
uváděny pouze demonstrativně, měl se totiž odvolací soud, při
zachování zásad spravedlivého procesu, právě s ohledem
na nemožnost již odčinit uvedení nepravdivých údajů o stěžovatelce
rovnocenným způsobem, především zabývat otázkou, zda omluva
žalovaných, k níž byli tito pravomocně soudem zavázáni formou
osobního dopisu, který však již nemůže v poměru k jiné osobě, než
je samotná stěžovatelka, vyvrátit nepříznivé účinky uveřejněného
článku, je vůbec způsobilá být přiměřeným, a tedy ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 2 o.z. i postačujícím zadostiučiněním. Jinak
řečeno, pokud primární způsob zadostiučinění je v době rozhodování
soudu již natolik oslaben, že svým způsobem pozbývá své funkce, je
povinností soudu tím pečlivěji zvažovat přiznání zadostiučinění
finanční. K tomu však v posuzované věci, jak shora uvedeno,
nedošlo. Z uvedených důvodů bylo napadené rozhodnutí odvolacího
soudu pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listin y zrušeno.
(V této věci pak, a to již mimo posuzování věci samé, a tudíž
nikoliv na adresu obecného soudu, pro úplnost Ústavní soud uvádí,
že měl k dispozici "omluvný" dopis, zaslaný žalovanými
stěžovatelce, jehož základním rysem je jeho nečitelnost,
a z jehož formy je tak zřetelný poměr žalovaných nejen k právu
stěžovatelky na morální zadostiučinění, ale i k soudnímu
rozhodnutí samotnému.)
Pokud jde o další v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 8 Co 612/99 a 8 Co 611/99 , ze
dne 24. 9. 1999, pak v souvislosti s tímto rozhodnutím
stěžovatelka nenamítala dotčení jejích ústavně zaručených
základních práv a Ústavní soud neshledal v poměru k tomuto
usnesení nic, co by svědčilo pro jeho zásah.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud ústavní
stížnosti vyhověl a stížností napadený rozsudek Krajského soudu
v Ostravě, sp. zn. 8 Co 610/99 , ze dne 24. 9. 1999, zrušil podle
ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. , ve znění
pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 31. května 2001