Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2714/2012

U S N E S E N Í

D. P.,

České republice - Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 435 449 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2012, č. j. -47, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 7. 2011, č. j. -24, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 435 449 Kč. Odvolacím soudem bylo současně rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Předmětem řízení byla žaloba, jíž se žalobce proti žalované domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu nesprávného úředního postupu, přičemž mělo jít o škodu žalobci vzniklou tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, tj. žalobce a jeho bývalé manželky Ing. J. P., až v roce 2009, kdy bylo Ing. J. P. uloženo zaplatit na vypořádací podíl žalobci částku 1 001 188 Kč. Ze znaleckého posudku vyplývá, že byt, který by si za tuto částku mohl žalobce koupit v roce 2002, tedy v době, kdy mu byla částka přiznána, nedošlo-li by v řízení k průtahům, lze v červnu 2009 pořídit o 435.449 dráž. Žalobci tak vznikla skutečná škoda, kterou mu žalovaná odmítla uhradit.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně vyslovil, že žalobci v důsledku případného nesprávného úředního postupu v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů uplatňovaná škoda nevznikla. Rovněž správně dovodil, že žalobcem uplatňovaný nárok nemůže představovat skutečnou škodu, neboť žalobci se při vypořádání dostala do jeho dispozice za vyrovnání podílů patřičná náhrada, jejíž výše závisela na ceně nemovitosti ke dni vypořádání, tedy žalobce se dostalo zákonné náhrady, byť o ní bylo rozhodnuto v roce 2009. Stejnou, tedy zákonnou náhradu, by musel žalobce obdržet i tehdy, pokud by bylo bezpodílového spoluvlastnictví manželů vypořádáno už v roce 2002, při nižších cenách nemovitostí, pak by ovšem jeho vypořádací podíl byl odpovídajícím způsobem nižší. Shodně se soudem prvního stupně zaujal názor, že žalobci tedy skutečná škoda podle ustanovení § 442 odst. 1 o. z. nevznikla. Odvolací soud dále poznamenal, že na tom nemůže nic změnit ani odvolací argumentace žalobce, pokud uvádí, že až rozhodnutím odvolacího soudu mu byla při vypořádání započítána částka 755 000 Kč. Bylo-li takové započtení po právu, je lhostejné, že k němu došlo až rozsudkem odvolacího soudu v roce 2009, neboť shodně by musela být tato částka započítána už při rozhodnutí například v roce 2002. Podle odvolacího soudu tato námitka žalobce nemá žádný vliv na změnu ceny vypořádávané nemovitosti v čase. Odvolací soud současně připomenul, že za správný je třeba považovat též závěr soudu prvního stupně, že uplatňovaný nárok nemůže být nárokem z titulu ušlého zisku, neboť vývoj cen nemovitostí nemůže být považován za okolnost, kterou lze důvodně předpokládat při pravidelném běhu věcí (ceny mohou růst, ale též klesat, trend se může měnit v čase). Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle ustanovení potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opíral podle ustanovení a odst. 3 o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé s tím, zda je možno považovat za škodu ve smyslu příslušných zákonných ustanovení (, v platném znění a , v platném znění) i škodu spočívající (jednoznačně určitelném) snížení kupní síly měny, k němuž došlo v daném případě za dobu, o níž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, že je dobou, po kterou trvaly průtahy v řízení, jehož pravomocným rozhodnutím byl poškozenému přiznán nárok na zaplacení finanční částky. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a odvolacími soudy není rozhodována jednotně. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že žalobcem uplatněný nárok nemůže představovat skutečnou škodu. Namítal, že odvolací soud neposoudil nárok žalobce jako nárok na náhradu skutečné škody a dále, že neakceptuje NPV (net present value, čistá současná hodnota) jako finanční veličiny vyjadřující současnou hodnotu budoucích peněžních toků, která dokáže exaktně porovnat hodnotu různých investic, nároků apod. v různých časových okamžicích, a to tak, že je převede do stejné časové báze. V této souvislosti poukazoval na skutečnost, že peníze v určité době, třeba v roce 2002, mají jinou hodnotu než stejná suma peněz např. v roce 2012, nejedná se tedy o vliv inflace, ale o přesné určení částky, kterou by majitel dané finanční částky mohl vydělat, pokud by tuto částku neměl k dispozici až v roce 2012, ale již v roce 2002. Považoval za nesprávný závěr odvolacího soudu, že v případě žalobce se nejedná o nárok na náhradu škody a ani o nárok z titulu ušlého zisku. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 23. 2. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupen advokátkou, podal dovolání v zákonné lhůtě (, ). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení , odst. 3 , a dovolací důvod uplatnil podle , tj. pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V projednávané věci přichází do úvahy aplikace závěrů dosavadní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak je tato obsažena v řadě jeho dřívějších rozhodnutí. Příkladmo se odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. , podle něhož „Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit ( ), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody.“

Vzhledem k tomu, že blíže nedefinuje pojem škody ani neupravuje rozsah její náhrady, vychází se pro účely jejího určení z ustanovení , , podle nějž se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 49/2011“)“.

K pojmu ušlého zisku se sluší připomenout závěry rozhodnutí rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, jak byly zopakovány v odůvodnění rozhodnutí sp. zn. : „Za ušlý zisk je považována pouze ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události nedošlo k takovému rozmnožení jeho majetkových hodnot, jež se dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh událostí. Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale musí být poškozeným najisto postaveno, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetkový stav zvýšil. Vymezení ušlého zisku pak musí být podloženo existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že škodní událost skutečně zasáhla do průběhu konkrétního děje vedoucího k určitému zisku (k těmto závěrům srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. vymezení ušlého zisku přitom nemůže být libovolné. Je třeba jej vymezit tak, aby mohla být zjištěna jeho pravděpodobná výše blížící se podle běžného uvažování jistotě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1996, sp. zn. ).

Aplikováno na projednávanou věc, nutno dospět k závěru o správnosti posouzení věci odvolacím soudem vyjádřeným ve shora uvedené právní větě, podle níž „uplatňovaný nárok nemůže být nárokem z titulu ušlého zisku, neboť vývoj cen nemovitostí nemůže být považován za okolnost, kterou lze důvodně předpokládat při pravidelném běhu věcí (ceny mohou růst, ale též klesat, trend se může měnit v čase)“.

V tomto směru připomíná dovolací soud závěry, kteréNejvyšší soud vyslovil ve svém usneseníze dne 27. dubna 2010, č. j. -246. Podle nich “pokud v důsledku délky řízení dojde k nárůstu ceny vypořádávané věci (mutatis mutandis stejný závěr platí i pro snížení ceny), nelze tuto skutečnost při rozhodování o vypořádání zohledni.“ Sluší se rovněž připomenout, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení ( ).V řízení o vypořádání SJM se - byť s výjimkami - uplatňuje pravidlo, že oceňování vypořádávaného majetku vychází z jeho faktického stavu v době zániku SJM, avšak z cen odpovídajících době, kdy se provádí vypořádání. Jinými slovy - vypořádávaná věc či majetek účastníků se ocení tak, jak se oceňují v současnosti, přičemž se nevychází z jejich současného stavu, ale ze stavu, kdy spoluvlastnictví účastníků zaniklo. Shodný právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. května 2001, sp. zn. , uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 496, kdy uvedl, že "při oceňování věcí, které náležejí do vypořádávaného bezpodílového spoluvlastnictví, se vychází ze stavu věci ke dni zániku bezpodílového spoluvlastnictví, ale z její ceny v době, kdy se provádí vypořádání". Teprve vypořádáním dochází k plnému nabytí vlastnického práva k věci, příp. k převodu jiných práv a povinností, a proto i ocenění věci musí vycházet z ceny dosažitelné v době, ve které se vypořádání provádí. Teprve od tohoto vypořádání totiž nabývá ten, komu je věc přikázána, plnou majetkovou hodnotu a může s věcí disponovat bez ohledu na druhého bývalého účastníka společného jmění. Cena vypořádávaných věcí se pro účely řízení o vypořádání SJM stanoví cenou obvyklou, tj. cenou, kterou by bylo možno za jejich převod v rozhodné době a místě dosáhnout (viz např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. , Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1528). Vzhledem k tomu, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, je třeba, aby v případě, že od rozhodnutí soudu prvního stupně uplynula již delší doba, odvolací soud vyšel z obvyklé ceny nemovitosti (podle stavu, v jakém byla ke dni zániku SJM) v době, kdy o věci rozhoduje, což se zpravidla neobejde bez aktualizace znaleckého posudku.“

Pokud pak (zřejmě ve shora uvedených souvislostech) dovolatel v dovolání rovněž brojí proti skutkovým okolnostem a hodnocení důkazů, je třeba připomenout, že tyto dovoláním dle ustanovení 237 odst. 3 úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů ( ) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, jak je tomu v dané věci, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol. . Komentář, II. díl., 7. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2006, strana 1268).

Na základě shora uvedeného dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobci se při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dostala do jeho dispozice za vyrovnání podílů patřičná náhrada, jejíž výše závisela na ceně nemovitosti ke dni vypořádání, proto žalobcem uplatňovaný nárok nemůže představovat skutečnou škodu podle ustanovení § 442 odst. 1 o. z. Stejně tak se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobcem uplatňovaný nárok nemůže být ani nárokem z titulu ušlého zisku.

Dovolací soud na závěr shrnuje, že žalobce v dané věci nenaplnil předpoklady pro přiznání náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které jsou upraveny v zákoně č.

Z výše řečených důvodů Nejvyšší soud podle věty první a dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle a , a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo, neboť žalobce nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 18. září 2013JUDr. Josef R a k o v s k ýpředseda senátu