Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4714/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobkyně C. W., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, se sídlem v Praze 2 Sokolská 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 267.803,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. srpna 2014, č.j. - 58, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně podala žalobu na zaplacení částky 267.803,33 Kč s příslušenstvím, když uvedla, že dne 3. října 2001 jí bylo sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. a na základě usnesení policejního orgánu ze dne 1. 11. 2001, č.j. ČSV:ÚVP – 2196/2001, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 2. 2002, jí byly na bankovním účtu zajištěny peněžité prostředky ve výši 1,216.758,63 Kč. Trestní stíhání trvalo 8 let a 4 měsíce, přičemž žalobkyně byla následně zproštěna obžaloby s tím, že skutek, pro který byla stíhána, se nestal a jí byly posléze vráceny zadržované peněžní prostředky. Žalobkyně požadovala po státu náhradu škody, odpovídající znehodnocení finančních prostředků v důsledku inflace, když s penězi nemohla v období mezi 1. 11. 2001 do 25. 5. 2010 nijak disponovat.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 15. ledna 2014, č.j. – 32, žalobu o zaplacení částky 267.803,33 Kč s příslušenstvím a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudkem ze dne 5. srpna 2014, č.j. – 58, rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně postupoval plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. či usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. .

Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) proti tomuto rozsudku podala v plném rozsahu včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu („dále jen dovolacímu soudu“). Dovolatelka uvádí, že považuje za nesprávný, neslušný a nespravedlivý názor, že i přes to, že došlo k reálnému znehodnocení jejích finančních prostředků, tak nebyla nijak odškodněna. Tento přístup považuje za neudržitelný z ohledu vývoje judikatury a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. ze dne 21. 7. 2010. Dovolatelka poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud počítá s tím, že časem dochází u finančních prostředků k jejich znehodnocení a že je tedy logická náhrada za nemožnost disponovat finančními prostředky; dovolatelka v důsledku tohoto rozhodnutí poukazuje na ústavní nerovnost v právech i na skutečnost, že by judikatura Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu neměla být rozporná. Dovolatelka tak má za to, že vzhledem k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i zákonné úpravě vyjádřené v ustanovení § 64 odst. 4 zák. č. 2337/1992 Sb., lze mít za to, že znehodnocení finančních prostředků inflací v důsledku více než osmiletého nezákonného trestního stíhání, se podle d a navazujícího , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „“), odškodňuje. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , dále jen „“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení ve spojení s čl. II. bod 7 ), bez nařízení jednání ( věta prvá ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť oba soudy vycházely z konstantní judikatury dovolacího soudu, který nemá důvod, ani v tomto projednávaném případu, se od své judikatury odchýlit.

Dovolatelka se domáhala po žalované náhrady škody, která jí měla vzniknout, když na finanční prostředky, které jí byly zajištěny, byly znehodnoceny inflací. Vznikem škody v souvislosti s nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím se dovolací soud zabýval např. v rozsudku ze dne 31. března 2003, sp. zn. , když uvedl, že: „Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu , publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda podle nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. , publikovaný pod C 181 v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 2, či v časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224).“ Názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, je konzistentní a vyplývá i z nejnovější judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. či usnesení ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. ).

Pokud dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. července 2010, sp. zn. , tak toto rozhodnutí není dostatečně přiléhavé, když se zabývá výší úroků z přeplatku, který zavinil správce daně, a dovolatelka se domáhala náhrady škody za znehodnocení peněz, ke kterému došlo vlivem inflace.

Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nepodařilo se tak dovolatelce uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle odmítnout.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. února 2015

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.

předseda senátu