Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 330/2013

U S N E S E N Í

M. K.

Státnímu statku Jeneč, státní podnik v likvidaci,

IČ: 00016918, se sídlem Jeneč, Karlovarská 7, zastoupenému JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malé náměstí 144/1,

o zaplacení částky 186.560,- Kč s příslušenstvím

, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. září 2012, č. j. -207, takto:

I. Dovolání

se

odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným usnesením odvolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 2. 2012, č. j. -89, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 186.560,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a řízení zastavil (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že Obvodní soud pro Prahu 1 pravomocným rozsudkem ze dne 12. 9. 2006, č.j. -216, přiznal Ing. M. K. vůči žalovanému náhradu za živý a mrtvý inventář a zásoby ve výši 1.465.160,- Kč. Dne 14. 3. 2007 žalovaný státní podnik v zastoupení žalobcem uznal nárok Ing. M. K. na zaplacení dalších 374.121,- Kč představujících navýšení přisouzené náhrady za mrtvý inventář o koeficient 1,7 dle Smlouvou ze dne 30. 12. 2009 Ing. M. K. část pohledávky z titulu navýšení přisouzené náhrady za mrtvý inventář ve výši 186.560,- Kč postoupil žalobci. Na základě uvedených skutečností odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě jsou účastníci řízení osobami totožnými s účastníky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. (žalobce je právním nástupcem původního oprávněného, žalovaný je totožnou právnickou osobou). Jde přitom i o totožný skutek, neboť žalující strana se v obou případech domáhá náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby v peněžité formě náležející původnímu oprávněnému Ing. M. K. Jelikož rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 9. 2006, č.j. -216, bylo rozhodnuto o určitém způsobu vypořádání vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou vyplývajícím z ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zákon o půdě“), při němž soud nebyl vázán návrhy účastníků ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „“), bylo tak rozhodnuto o veškerých nárocích oprávněné osoby či jejích právních nástupců vyplývajících ze stejného restitučního titulu, včetně eventuálního nároku na navýšení náhrady za mrtvý inventář o koeficient 1,7 dle , jehož se žalobce domáhá v posuzovaném případě. Z uvedeného důvodu odvolací soud dovodil, že o uplatněném nároku již bylo pravomocně rozhodnuto, a pokračování řízení tak brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§, 104 odst. 1, 159a odst. 5 ).

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkazoval na ustanovení Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Konkrétně namítal, že žádný právní předpis nebrání sjednání dodatku k dohodě o vypořádání restitučního nároku ve smyslu ustanovení zákona o půdě, jímž by došlo k navýšení restitučního nároku nad rámec vypořádání stanoveného pravomocným soudním rozhodnutím. Jelikož taková dohoda byla v posuzovaném případě uzavřena až po vydání rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o restitučním nároku žalobcova právního předchůdce, nepředstavuje uvedený rozsudek dle mínění dovolatele překážku věci pravomocně rozhodnuté. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K důvodům uvedeným v doplnění dovolání, jež dovolatel adresoval dovolacímu soudu v podání odevzdaném k poštovní přepravě dne 30. 7. 2013, přihlížet nelze, neboť dovolání bylo v rozporu s ustanovením doplněno po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, jež počala běžet dne 10. 10. 2012, kdy byl rozsudek odvolacího soudu doručen dovolateli ( ).

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Podle ustanovení jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ( ), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednána stejná věc. O stejnou věc ve smyslu se přitom jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírající se o tentýž právní důvod a týkající se týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav, o který v řízení jde, vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob i v případě, dojde-li podle hmotného práva k přechodu práv a povinností z právního vztahu, o který se jedná, na jiný subjekt (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 4. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2001).

V posuzovaném případě je okruh účastníků v projednávané věci a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. stejný. Na straně žalující vystupuje právní nástupce oprávněné osoby vystupující v předcházejícím řízení rovněž coby žalobce a žalovaný je v obou řízeních osobou totožnou. Totožný je i předmět obou řízení, jímž je nárok oprávněné osoby podle zákona o půdě na náhradu za mrtvý inventář. Se zřetelem k okolnosti, že řízení podle , a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2012, sp. zn. , či obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. , a ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. ), soud při rozhodování o žalobě na náhradu za mrtvý inventář není vázán návrhem žalobce a bez ohledu na něj je povinen zkoumat i eventuální podmínky navýšení náhrady za mrtvý inventář o koeficient stanovený Jestliže tedy dříve vydaným pravomocným rozsudkem již bylo rozhodnuto o nároku oprávněné osoby na náhradu za mrtvý inventář podle zákona o půdě, jde o rozsudek, jenž zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu i pro další řízení o stejném nároku mezi totožnými účastníky, bez zřetele k tomu, jakou formulaci žalobního návrhu žalobce nyní zvolil (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. ).

Předcházejícím pravomocným rozsudkem totiž bylo (pravomocně) rozhodnuto o vypořádání restitučního nároku žalobce, resp. jeho právního předchůdce, na náhradu za mrtvý inventář ve smyslu ustanovení zákona o půdě vznesenému vůči žalovanému včetně posouzení, zda jsou dány podmínky pro navýšení náhrady za mrtvý inventář o koeficient stanovený či nikoliv (s výslovně nevyřčeným závěrem, že pro navýšení nebyl shledán důvod). Takový rozsudek tak zakládá překážku věci rozsouzené podle pro řízení o dalším návrhu na vypořádání restitučního nároku na náhradu za mrtvý inventář ve smyslu ustanovení zákona o půdě, neboť jde o tentýž nárok mezi týmiž účastníky.

Závěr odvolacího soudu o tom, že projednání věci v posuzovaném případě brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata), tudíž odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci. Dovolací soud tudíž napadené usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným neshledává ( ). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( věty první, ).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly ( věty první, , části věty před středníkem a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu