Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3735/2009

              28Cdo 3735/2009ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobce V. H., proti žalovanému P. f. ČR, o zaplacení 147.850,- Kč, vedené u Obvodní soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2008, č. j. -98,  takto:I. Dovolání, pokud směřuje proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.II. Jinak se dovolání zamítá.III.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.O d ů v o d n ě n í :Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 147.850,- Kč, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).Žalobce se jako osoba oprávněná již dříve podanou žalobou vůči žalovanému úspěšně domáhal ve smyslu , a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “) poskytnutí peněžité náhrady ve výši 1,890.000,- Kč, která měla být žalobci v částce 10.000,- Kč vyplacena v hotovosti a zbytek ve formě cenných papírů nemajících povahu státních dluhopisů. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 8. 9. 2005. Částka 10.000,- Kč byla žalobci vyplacena dne 2. 8. 2006 a téhož dne byla ministerstvem financí vystavena směnka na 1,880.000,- Kč, splatná nejdříve dne 2. 12. 2006. Žalovaný na výzvu žalobce odmítl zaplatit úroky z prodlení z částky 1,880.000,- Kč s tím, že se nejednalo o peněžité plnění. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „náleží-li restituentovi za nevydaný majetek peněžitá náhrada, jejíž část se v souladu s platnou právní úpravou vyplácí v penězích a část poskytuje v cenných papírech, není důvodu rozlišovat mezi právními následky prodlení s peněžitým plněním poskytnutým v penězích přímo a peněžitým plněním poskytnutým formou směnky jako „poukazu“ opravňujícího oprávněnou osobu k vyzvednutí další částky peněžní hotovosti v peněžním u.“Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, a to jak do výroku I., tak i do výroku II. Přípustnost dovolání spatřuje v zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost v tom, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Řízení podle a je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Povinnost platit úroky z prodlení (podle ustanovení ) lze proto dovozovat až z právních skutečností, které P. f. ČR jako odpovědný orgán státu zavazují. nárok na zaplacení úroků neupravuje, a proto použití ( – dále jen „obč. zák.“) nepřichází v úvahu. Dovolatel poukázal v této souvislosti na shodný právní názor Nejvyššího soudu, obsažený v rozhodnutích sp. zn. a (správně jde o jedno rozhodnutí, sp. zn. ; ). Cenné papíry nejsou plněním, jsou jen vyjádřením určitého peněžního nároku. Vystavení směnky není peněžitým plněním. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, neboť otázka, na jejímž řešení je založeno dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, má z hlediska právního zásadní význam. Jedná se o otázku, zda se osoba oprávněná k vydání finanční náhrady podle až a , může úspěšně domáhat zaplacení úroků z prodlení se zaplacením této finanční náhrady podle obč. zák., i když finanční náhrada byla poskytnuta ve formě cenných papírů. Odpověď na tuto otázku byla sice poskytnuta již v předchozích rozhodnutích Nejvyššího soudu, avšak z důvodů odlišných skutkových okolností zůstala poněkud skryta v jiných právních úvahách Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto považoval za nutné cestou připuštění dovolání v dané věci vyjasnit výklad dotčených ustanovení Dovolaní však není důvodné.Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se dovolací soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ). Jelikož dovolatel žádné vady řízení nenamítal a z obsahu spisu se takové vady nepodávají, zabýval se dovolací soud posouzením důvodnosti dovolání z hlediska hodnocení právní otázky předložené v předmětném dovolání. Již v rozhodnutích Nejvyššího soudu, kterými argumentuje i dovolatel (tedy v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2000, sp. zn. ; a ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. , veřejnosti dostupných na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), bylo dovozeno, že „řízení podle a zákona o půdě je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu ustanovení “ a že „odpovědnost za plnění má v případě, na nějž dopadá  ustanovení zákona o půdě, Pozemkový fond, a příslušná ustanovení o povinnosti platit úroky z prodlení lze proto dovozovat až z právních skutečností, které jej zavazují. Tím je buď závazek, který Pozemkový fond příslušným způsobem sám převzal (např. formou dohody s oprávněnými osobami), nebo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž mu bylo uloženo určeným způsobem v určené lhůtě plnit“ (rozsudek sp. zn. ; ). „Nepřichází proto v úvahu přiznání nároku na zaplacení úroků z prodlení peněžité částky do doby, než nastane splatnost peněžité částky, o jejímž zaplacení soud rozhodl“(rozsudek sp. zn. ). Nejvyšší soud v tomto případě dále uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu pokládal za nesprávné, neboť v dovoláním napadeném rozhodnutí přiznal osobě oprávněné „úroky z prodlení i za dobu před vykonatelností rozsudku.“Z těchto rozhodnutí se výkladem a contrario (výklad vycházející z opaku) podává, že oprávněná osoba má právo na zaplacení úroků z prodlení se zaplacením finanční náhrady, pokud Pozemkový fond neplnil ve lhůtě, která mu byla poskytnuta v pravomocném soudním rozhodnutí ukládajícím mu povinnost poskytnout osobě oprávněné finanční náhradu v určité formě. K prodlení Pozemkového fondu ve smyslu obč. zák. tedy dochází dnem, kdy rozhodnutí ukládající povinnost poskytnout osobě oprávněné finanční náhradu, je vykonatelné, pokud ovšem Fond nesplnil svoji povinnost dříve. Tento závěr platí i pro situaci, kdy je P. f. ČR pravomocným soudním rozhodnutím uložena povinnost plnit finanční náhradu v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů ( ). Nejvyšší soud ostatně již dříve dospěl k totožnému závěru při interpretaci , o mimosoudních rehabilitacích, a jeho vztahu k obč. zák. V rozsudku ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. (publikovaném v časopise Soudní judikatura, pod č. SJ 6/98, č. sešitu 3/98) vyjádřil Nejvyšší soud závěr, že „oprávněné osobě přísluší ve smyslu obč. zák. a , úrok z prodlení se zaplacením finanční náhrady podle , ve znění pozdějších předpisů, i když finanční náhrada byla poskytnuta v cenných papírech.“Podle citované judikatury je ve vztahu k zákonem speciálním. Ze vzájemného vztahu obou těchto zákonů vyplývá, že pro ně platí obecná zásada, že není-li některá otázka speciálním předpisem upravena (včetně takové úpravy, kterou je aplikace obecné normy v této otázce vyloučena), je třeba vycházet z její úpravy v obecné normě. Jestliže tedy sankci za prodlení žalované s poskytnutím finanční náhrady nestanoví (na rozdíl od , ve znění pozdějších předpisů), ani uplatnění této sankce nevylučuje (v této souvislosti srovnej odst. l , kterým je ve vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou vyloučeno uplatnění jiných nároků souvisejících s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v tomto zákoně), je aplikace obč. zák. v dané věci v souladu s výše uvedenou zásadou.Finanční náhrada ve smyslu , není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, je peněžitým dluhem. Okolnost, že zcela nebo zčásti spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, na tomto závěru nemůže nic změnit. Jde totiž jen o způsob úhrady finančního nároku (pohledávky) oprávněné osoby, který je stanoven danou peněžní částkou (výší pohledávky).Uvedené právní závěry lze přitom analogicky aplikovat i na souzený spor, jenž se týká právního vztahu mezi osobou oprávněnou a P. f. ČR, jehož předmětem je vypořádání nároku na finanční náhradu osoby oprávněné podle Pokud se jedná o vztah mezi a , sám ve svém stanoví, že „pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 právními předpisy“. Jestliže tedy neobsahuje speciální úpravu prodlení či povinnosti platit úroky z prodlení, je třeba aplikovat obecný právní předpis, jímž je (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. ). Jak již však bylo konstatováno, je řízení o přiznání finanční náhrady podle až řízení o určitém způsobu vypořádání ve smyslu , přičemž soud není vůbec v tomto případě vázán návrhy účastníků. V tomto řízení totiž musí soud rozhodovat nejen o právu oprávněné osoby na náhradu a jeho výši, ale i o tom, jakou konkrétní formou z možných způsobů, uvedených v zákoně, bude náhrada poskytnuta (tzn., že vedle finanční náhrady může být poskytnuta náhrada i ve formě nemovitostí jsoucích ve správě Fondu – viz ).Odpovědnost za plnění má v případě, na nějž dopadá , Pozemkový fond, a příslušná ustanovení o povinnosti platit úroky z prodlení lze proto dovozovat až z právních skutečností, které tento fond zavazují. Tím je buď závazek, který Pozemkový fond příslušným způsobem sám převzal (např. formou dohody s oprávněnými osobami), nebo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž mu bylo uloženo určeným způsobem v určené lhůtě plnit. Nárok na úroky z prodlení se splněním takové povinnosti proto vzniká dnem vykonatelnosti soudního rozhodnutí, tedy dnem, kdy uplynula v soudním rozhodnutí stanovená lhůta k plnění (tzv. pariční lhůta).Dovolací soud proto obecně nepovažuje za správná taková řešení, v nichž je nárok na úroky z prodlení s plněním finanční náhrady podle přiznán osobě oprávněné i za dny před uplynutím tzv. pariční lhůty. Jinými slovy řečeno, právní vztah věřitele a dlužníka mezi osobou oprávněnou a P. f. ČR vzniká dnem nabytí právní moci rozsudku, jímž byla P. f. ČR uložena povinnost vyplatit osobě oprávněné finanční náhradu ve smyslu až a , pokud Fond nepřevzal tuto povinnost jiným způsobem (např. dohodou). Dnem, kdy uplynula lhůta k plnění stanovená pravomocným soudním rozhodnutím, a rozhodnutí se tedy stává vykonatelným, se Fond jako dlužník dostává do prodlení s plněním finanční náhrady, a osobě oprávněné vzniká právo požadovat úroky z prodlení ve smyslu obč. zák. ve spojení s , bez ohledu na to, že finanční náhrada či její část má být vyplacena ve formě cenných papírů.V souzeném sporu žalobce (jakožto osoba oprávněná) uplatnil a soud mu přiznal nárok na úroky z prodlení s plněním finanční náhrady ve formě cenných papírů, a to počínaje dnem 13. 9. 2005 (kdy uplynula tzv. pariční lhůta k plnění) do dne 1. 8. 2006 (neboť dne 2. 8. 2006 žalovaný splnil svou povinnost uloženou soudním rozhodnutím a vystavil směnku vlastní ve prospěch žalobce). Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné, souladné se shora uvedenými právními závěry. Dovolání proto v rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzujícímu výroku I., podle , části věty před středníkem, zamítl. Vzhledem k tomu že rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovoláním napadeno i ve výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i v této části. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí ( ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních až Přípustnost podle dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními , a , jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud tedy v tomto rozsahu dovolání podle ustanovení a jako nepřípustné odmítl.O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , části věty před středníkem a Žalovaný, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.V Brně dne 28. ledna 2010 JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu