Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 12/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Mgr. Ing. H. M., zastoupené JUDr. Josefem Heydukem, advokátem, se sídlem v Chebu, Májová 1150/32, PSČ 350 02, proti žalovanému Ing. M. H., zastoupenému JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou, se sídlem v Sokolově, nábřeží Petra Bezruče 598, PSČ 356 01, o určení neexistence pohledávky, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice Zámek Mostov, s. r. o., se sídlem v Mostově 1, PSČ 350 02, identifikační číslo osoby 25215345, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2013, č. j. , -119 ( ), takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemáprávo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 4. září 2012, č. j. -81, ( ) Krajský soud v Plzni určil, že žalovaný nemá za dlužnicí Zámek Mostov, s. r. o. (dále jen „dlužnice“) pohledávku z titulu smlouvy o půjčce ze dne 27. září 2006 ve výši 7,295.773,97 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení neexistence vykonatelné pohledávky žalovaného za dlužnicí ve výši 7,295.773,97 Kč zamítl (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Odvolací soud uzavřel, že pohledávka za dlužnicí na zaplacení části kupní ceny dle smlouvy o prodeji části podniku ze dne 16. února 2004, postoupená společností Haas & Czjek – 1. porcelánová manufaktura v Čechách, s. r. o. (dále jen „společnost”) na žalovaného postupní smlouvou ze dne 27. září 2006, byla dohodou o narovnání uzavřenou téhož dne mezi společností, dlužnicí a žalovaným (dále jen „dohoda o narovnání“) nahrazena pohledávkou ze smlouvy o půjčce uzavřenou 27. září 2006, čímž podle , , zanikla.

Neexistenci pohledávky žalovaného za insolvenční dlužnicí z titulu smlouvy o půjčce by bylo možno podle odvolacího soudu dovodit jen tehdy, prokázala-li by žalobkyně, že insolvenční dlužnice neměla dluh ze smlouvy o prodeji části podniku, což se však nestalo a žalobkyně se neplatnosti postupní smlouvy dovolávat nemůže.

Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení a 2 , (dále jen „ “), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a nejsou splněny ani podmínky přípustnosti dovolání formulované v

Podstatou dovolacích námitek je argumentace, podle níž závazek společnosti vrátit žalovanému příplatek podle , obchodního zákoníku, nevznikl (předmětné rozhodnutí valné hromady společnosti ze dne 30. června 2006 je absolutně neplatné), nemohl být proto započten vůči závazku žalovaného zaplatit cenu za postoupení pohledávky; článek IV. dohody o narovnání je tak absolutně neplatný, což způsobuje absolutní neplatnost celé dohody o narovnání, neboť „její jednotlivé pasáže na sebe navazují“.

Otázka vzniku povinnosti vrátit příplatek přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládá, neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí ( ). Naopak, odvolací soud uzavřel, že i kdyby nárok na vrácení příplatku žalovanému nevznikl, nemá tato skutečnost žádnou souvislost s privativní novací podle obč. zák. uzavřenou dlužnicí a žalovaným v jiné části dohody o narovnání a nemůže mít za následek neplatnost celé dohody o narovnání (viz str. 5 odst. 3 napadeného usnesení). Jiné okolnosti zakládající přípustnost dovolání v intencích pak dovolatelka nevymezila. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom povinnou náležitostí dovolání ( ), jejíž absence vede k tomu, že ve vztahu k argumentaci, pro kterou v dovolání taková náležitost chybí, není dovolání projednatelné ( ).

Pouze pro úplnost proto Nejvyšší soud podotýká, že závěry, na nichž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jsou v souladu s hmotným právem i dosavadní judikaturou dovolacího soudu (k otázce privativní novace srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2004, sp. zn. , ze dne 29. května 2002, sp. zn. , či usnesení ze dne 13. listopadu 2008, sp. zn. , obdobně též rozsudek ze dne 23. září 2010, sp. zn. ; všechna rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Taktéž závěr odvolacího soudu ohledně nemožnosti vznést námitku neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky plně respektuje závěry obsažené v rozsudku uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Námitkou, podle níž je rozhodnutí odvolacího soudu nepředvídatelné, se dovolací soud nezabýval, neboť jejím prostřednictvím dovolatelka poukazuje na případnou vadu řízení, jež však způsobilým dovolacím důvodem není (srov. ).

Výtkou, podle níž odvolací soud nesprávně hodnotil dohodu o narovnání, dovolatelka napadá hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, které však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení 132 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. , nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení .

Rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013) se podává z bodů 1. a 7., článku II., , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. srpna 2013

JUDr. Filip C i l e č e k

předseda senátu