Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2781/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce A. H., nar., bytem v , proti žalované R. – N., spol. s r.o., se sídlem v, zastoupené JUDr. P. Š., advokátem se sídlem v , o zaplacení 343 934 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2007, č.j. -294, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. prosince 2007, č.j. -294, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 7. září 2006, č.j. -249, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 343 934 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1.1.1999 do zaplacení a náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně při posouzení věci vzal v úvahu existenci smlouvy o sdružení finančních prostředků na výstavbu posklizňové úpravy cibule, tzv. cibulárny v N., která byla uzavřena počátkem roku 1983 podle § 360a hospodářského zákoníku mezi JZD „B.“ H. a státním podnikem Z. O., podle níž se vybudovaná cibulárna měla stát vlastnictvím investora JZD „B.“ H.. Dále bylo zjištěno, že po transformaci JZD „B.“ H. vznikla tři nová družstva, a to ZD H., ZD N. a ZD B., která si závazek bývalého JZD „B.“ H. vypořádala protokolem o majetkovém vypořádání ze dne 19.11.1990 tak, že na jednotlivá družstva přešly finanční závazky v rozsahu určeném v protokolu. Po další transformaci ZD N. vznikly dva subjekty, a to ZD S., který se stal právním nástupcem ZD N. a žalovaná, jako nový subjekt zapsaný do obchodního rejstříku dne 31.12.1992. Žalovaná po svém vzniku společně s transformovaným ZD N. sdělila dopisem ze dne 1.3.1993 státnímu podniku Z. O., že objekt cibulárny byl vydán žalované a oba subjekty požádaly o souhlas s převodem hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků na výstavbu posklizňové úpravy cibule, tzv. cibulárny v N. a souhlas s převodem závazku plynoucího z této smlouvy ve výši 4 853 000 Kč. Státní podnik Z. O. vyslovil s převodem souhlas dne 22.3.1993.

Uvedeným souhlasem došlo podle závěru soudu prvního stupně k převzetí dluhu žalovanou ve smyslu (dále jen „obč. zák.“), přičemž žalovaná a státní podnik Z. O. ukončili následně ke dne 31.12.1995 uvedenou hospodářskou smlouvu o sdružení. Soud prvního stupně neuznal obranu žalované, že nebyla účastníkem hospodářské smlouvy a nebyla oprávněna ji ukončit, neboť ji považoval za ryze účelovou s ohledem na její převzetí závazku. Dále soud prvního stupně dovodil, že ve veřejné dražbě konané dne 27.10.1998 vydražil žalobce za žalovanou pohledávku státního podniku Z. O.„v likvidaci“ a dne 30.11.1998 uzavřel se Z. O. v likvidaci“ smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem byla i pohledávky za žalovanou specifikovaná přílohou smlouvy v částce 3 385 600 Kč, z čehož učinil závěr, že je dána aktivní legitimace žalobce a pasivní legitimace žalované v dané věci o zaplacení 343 934 Kč. Nárok žalobce proto shledal důvodným a žalobě na zaplacení této částky vyhověl spolu s oprávněně požadovanými úroky z prodlení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že aktivní legitimace žalobce je v posuzované věci dána, neboť bylo prokázáno, že na žalobce, jako úspěšného vydražitele, byla postoupena pohledávka za žalovanou ve výši 3 385 600 Kč, která byla dostatečně identifikována jako zůstatek nesplaceného podílu státního podniku Z. O., který vložil podíl ve výši 6 095 000 Kč na výstavbu cibulárny podle hospodářské smlouvy o sdružení z roku 1983 s tím, že žalovaná byla v dodatku této smlouvy označena jako právní nástupce zaniklého JZD „B. na základě dohody z 22.3.1993. Nepřehlédl, že závazky z předmětné smlouvy o sdružení JZD “B. přešly na tři zemědělská družstva, ale konstatoval, že ne v rozsahu, jak bylo uvedeno v protokolu z 13.2.1991, nevyslovil-li s převodem závazů z uvedené hospodářské smlouvy o sdružení souhlas státní podnik Z. O. Při posouzení pasivní legitimace žalované vyšel ze zápisu ze dne 11.12.1995, z jehož obsahu vyplývá, že žalovaná se vůči státnímu podniku Z. O. zavázala k úhradě pohledávky – zůstatku finančního příspěvku z předmětné smlouvy o sdružení na výstavbu cibulárny v N. ve výši 4 232 000 Kč, žalovaná tento závazek částečně plnila, a to i vůči žalobci, na něhož pohledávka státního podniku Z. O. v aktuální výši 3 385 000 Kč vůči žalované přešla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30.11.1998. Odvolací soud se odmítl zabývat námitkou žalované o neplatnosti hospodářské smlouvy o sdružení z roku 1983, neboť obsah zápisu ze dne 11.12.1995 hodnotil podle § 570 obč. zák., podle jehož odstavce prvního, dohodne-li se věřitel s dlužníkem, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým, dosavadní závazek zaniká a dlužník je povinen plnit závazek nový, tudíž považoval za bezpředmětné se uvedenou hospodářskou smlouvou již zabývat, nebyla-li po jejím nahrazení závazkem novým již právním důvodem posuzovaného závazku. Uzavřel, že žalované se ani v odvolacím řízení nepodařilo zpochybnit, že žalobcem požadovanou částku mu žalovaná dluží, proto potvrdil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle (dále jen „ “). Z obsahu dovolání je zřejmé, že se žalovaná dovolává ve smyslu nesprávného právního posouzení věci a současně namítá, že řízení je podle postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v nesprávném určení věcné příslušnosti soudu. Dovolatelka za otázku zásadního významu považuje, zda k platnosti rozdělení závazků při rozdělení družstva je nutný souhlas věřitele těchto závazků. Nesouhlasí totiž se závěrem odvolacího soudu, že závazky z předmětné smlouvy o sdružení JZD “B.“ sice přešly na tři zemědělská družstva (ZD H., ZD N. a ZD B.), ale ne v rozsahu, jak bylo uvedeno v protokolu z 13.2.1991, nevyslovil-li s převodem závazů z uvedené hospodářské smlouvy o sdružení souhlas účastník smlouvy - státní podnik Z. O. Důsledkem takového nesprávného závěru pak odvolací soud podle názoru dovolatelky chybně posuzoval dispozice s pohledávkou státního podniku Z. O. jako celku v její původní výši, což mělo pak vliv na posouzení společné žádosti z 1.3.1993 transformovaného ZD N. (jako jednoho ze tří družstev, na něhož přešly závazky JZD “B.“) a žalované o souhlas s převodem závazků z hospodářské smlouvy o sdružení v rozsahu 4 853 000 Kč, neboť ZD N. bylo vůči státnímu podniku Z. O. zavázáno podle protokolu ze dne 13.2.1991 jen v rozsahu 1 612 000 Kč, proto nemohlo ZD N. jednat se státním podnikem Z. O. nad rámec svého rozsahu závazku. Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované navrhl jeho zamítnutí, neboť se domnívá, že není důvodné, a to jak pro namítané nesprávné právní posouzení nároku žalobce na zaplacení pohledávky, tak v otázce věcné příslušnosti soudu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas ( ) a je řádně zastoupena advokátem ( ), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v a písm. c)

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují).

Dovolatelkou položená otázka, zda k platnosti rozdělení závazků při rozdělení družstva je nutný souhlas věřitele těchto závazků, nemůže být - z důvodů výše uvedených, otázkou zásadního významu ve smyslu , neboť předpokladem závěru o tom, že se jedná o otázku zásadního významu je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.

Dovolací soud je nucen konstatovat, že odvolací soud nezaložil svůj závěr o povinnosti žalované zaplatit žalobci pohledávku ve výši 343 934 Kč na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 30.11.1998 na posouzení dovolatelkou uvedené právní otázky, tj. na závěru, že právní nástupci JZD „B.“ poměrně neodpovídají za závazky ze smlouvy o sdružení uzavřené mezi JZD „B.“ a státním podnikem Z. O., a že právní nástupce ZD N. neodpovídá za závazky pouze ve výši 1 612 000 Kč, neboť k převzetí závazků JZD „B.“ nevyslovil souhlas státní podnik Z. O. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na skutkovém zjištění obsahu zápisu ze dne 11.12.1995, z něhož vyplývá, že žalovaná se vůči státnímu podniku Z. O. zavázala k úhradě pohledávky – zůstatku finančního příspěvku ze smlouvy o sdružení na výstavbu cibulárny v N. ve výši 4 232 000 Kč, kdy tento zápis odvolací soud hodnotil jako dohodu o plnění ve smyslu § 570 obč. zák., který upravuje privativní novaci, kdy dlužníkovi vzniká podle takové dohody povinnost splnit nový závazek při současném zrušení závazku dosavadního. Zaniknou-li práva a povinnosti účastníků vyplývající z jejich dosavadního právního vztahu dohodou o vzniku nového závazku, zaniká i možnost použít námitky týkající se zrušeného závazku (srov. II, komentář, J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol., C.H.BECK, r. 2008, str. 1512). Odvolací soud se tedy pak platností smlouvy o sdružení z roku 1983 správně nezabýval.

Nezbývá tedy než uzavřít, že i kdyby nebyl správný závěr odvolacího soudu o tom, že závazky JZD „B.“ z důvodu absence souhlasu státního podniku Z. O. nepřešly na zemědělská družstva H., N. a B. v rozsahu, jak bylo uvedeno v protokolu z 13.2.1991, není v tomto případě uvedený případný nesprávný závěr odvolacího soudu schopen založit přípustnost dovolání podle , neboť tato námitka nemůže vést k právnímu posouzení dohody o splnění nového závazku při současném zrušení původního závazku ze smlouvy o sdružení, sjednané ve smyslu obč. zák., jako neplatné.

Namítá-li žalovaná v dovolání, že v dané věci jednal věcně nepříslušný soud, pak je dovolatelce třeba dát za pravdu, že případný nedostatek věcné příslušnosti jako podmínky řízení je vadou řízení ve smyslu , která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale zároveň je třeba připomenout, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, když dovolatelka pouze napadá konkrétní procesní postup soudu, aniž by se námitka týkala vyřešení otázky věcné příslušnosti jako otázky zásadního právního významu.

Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem ( obč. zák.) a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.

Za procesní situace, kdy dovolání není přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , , a , když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. listopadu 2008

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu