Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2488/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Slovácké strojírny, akciová společnost,se sídlem v Uherském Brodě, Nivnická 1763, okres Uherské Hradiště, identifikační číslo osoby 00008702, zastoupené Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, PSČ 110 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 0006947, o zaplacení částky 65,035.030,92 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2011, č. j. -172, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „ “).

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2010, č. j. -149, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 65,035.030,92 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení , jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. , ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. , jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka prostřednictvím svých námitek neformulovala žádnou právní otázku ve smyslu , pro jejíž řešení odvolacím soudem by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.

Dovolatelkou výslovně formulovaná otázka, „zda , kterým byl s účinností od 6. prosince 1994 novelizován , opět nově založil ručení České republiky (tj. Fondu národního majetku ČR, resp. Ministerstva financí ČR) za všechny závazky přešlé v důsledku privatizace na subjekty odlišné od České republiky vzniklé přede dnem 13. srpna 1993“, závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí nezakládá. Především se dovolatelka mýlí v názoru, že se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že , kterým se mění a doplňuje , o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, bylo modifikováno (tedy nikoliv znovu založeno) zákonné ručení F. n. m. (dále též jen „F.“) pro závazky vzniklé před 13. srpnem 1993 (kdy nabyl účinnosti , jenž z vypustil text o ručení F.), a to v tom ohledu, že vznik splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči ručiteli, jejichž splatnost nenastala před účinností , tj. před 9. prosincem 1994, vázal na další podmínky, totiž na vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku (srov. např. rozsudek ze dne 14. října 1998, sp. zn. 1 Odon 144/97, rozsudek ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 1 Odon 129/97, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 2, ročník 1999, a rozsudek ze dne 16. října 1996, sp. zn. ). Z tohoto názoru vychází též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. října 1999, sp. zn. , ze dne 21. února 2007, sp. zn. [uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 4929], a ze dne 5. května 2010, sp. zn. , jakož i nález Ústavního soudu ze dne 14. září 1999, sp. zn. , veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu. S posouzením, že byly modifikovány předpoklady splatnosti těch pohledávek věřitelů vůči F. jako ručiteli, které vznikly před 13. srpnem 1993, leč nestaly se k 9. prosinci 1994 splatnými, se názor prosazovaný dovolatelkou zcela zřejmě neslučuje.

Nejvyšší soud vycházel z uvedeného účelu při řešení jiných právních otázek jako z nepochybné, zcela evidentní skutečnosti, proto se zdůvodněním jeho posouzení blíže nezabýval a ani otázku, zda tento zákon znovu zakládá ručení F. či nikoliv, neřešil explicite. Považuje proto v souzené věci za vhodné připomenout, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 30. května 2006, sp. zn. , ze dne 24. května 2007, sp. zn. , a ze dne 9. prosince 2009, ). Tento závěr se vztahuje též na otázku položenou v souzené věci dovolatelkou.

Otázka zásadního právního významu není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolatelka zřejmě přehlédla, že dovolání je opravný prostředek proti rozhodnutí odvolacího soudu; její výhrady upínající se toliko k rozhodnutí soudu prvního stupně jsou bezpředmětné, včetně námitky nesprávného posouzení otázky promlčení, na jejímž řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.

K otázce vzniku ručení F. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 21. února 2007, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod číslem C 4929. Vyložil, že rozhodující je, kdy byla mezi F. a nabyvatelem uzavřena smlouva o převodu privatizovaného majetku, protože spolu s tímto majetkem přecházejí na nabyvatele též závazky s ním související a současně – oproti názoru dovolatelky - vzniká ze zákona (tj. bez dalšího) i ručení F. za tyto závazky. Otázka, kdy nastala splatnost pohledávky věřitele vůči ručiteli, je v intencích shora citovaných judikatorních závěrů právně významná toliko z toho pohledu, zda nastala do 6. prosince 1994 či nikoliv a zda se tedy na ni vztahují zvláštní předpoklady stanovené ve znění novely provedené Jinak je – podle závěrů přijatých v již citovaném rozsudku sp. zn. pro aplikaci toho či onoho znění ustanovení rozhodný okamžik uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku. Dovolatelkou zpochybňované právní posouzení odvolacího soudu je s těmito judikatorními závěry v souladu.

V argumentaci, na jejímž základě dovozuje, že napadené rozhodnutí vychází z výkonu práva neslučitelného s ústavním pořádkem, pak dovolatelka opomíjí, že k uzavření smlouvy o převodu privatizovaného majetku došlo v souzené věci dne 1. července 1993, kdy již platilo (od 8. prosince 1992) ustanovení ve znění novely provedené , tj. ve znění „K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí až do výše získané hodnoty privatizovaného majetku svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku“. V tomto znění odvolací soud zákon aplikoval (a zamítavé rozhodnutí založil na závěru, že právo dovolatelky jako věřitele na plnění vůči F. jako ručiteli zaniklo marným uplynutím roční prekluzivní lhůty). Změny tohoto ustanovení, na něž dovolatelka poukazuje, se jejího právního postavení v žádném ohledu nedotkly. Námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká státu, že jako účastník soukromoprávního vztahu zneužil své moci a postupnými legislativními zásahy do uvedeného ustanovení postupně měnil své právní postavení coby ručitele vůči věřitelům v jejich neprospěch, čímž narušil rovnost účastníků právních vztahů, tak dovolatelka otevírá otázku, na níž napadené rozhodnutí nespočívá, neboť odvolací soud ji neřešil a oproti přesvědčení dovolatelky neměl důvod řešit. Pro úplnost lze poznamenat, že dovolatelka přehlédla též to, že předmětem privatizace byl sice majetek státu ( ), avšak závazky, které s vlastnickým právem přecházely na nabyvatele, nebyly závazky státu, nýbrž závazky privatizovaného státního podniku, popř. jiné státní organizace, za něž stát až na zákonem stanovené výjimky neodpovídal (srov. zejména , 2 , o státním podniku, ve znění účinném do 13. července 1995).

Stejně tak odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru, že vypuštění ustanovení § 15 odst. 3 ze zákona č. 91/1992 Sb. novelou provedenou lze chápat jako zrušení dříve vzniklých ručitelských závazků.

Výtka, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, je námitkou vady řízení nezahrnující otázku právního významu. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem stanoveným v se při zkoumání přípustnosti dovolání podle ustanovení nepřihlíží (srov. , část věty za středníkem, ).

V situaci, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle ustanovení věty první a odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , a ; žalované, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. července 2013

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu