Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3355/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně ESOLUS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kamzíková 1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 12 69 27, zastoupené JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. T. Z., zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 329/1, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2010, č. j. -228, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud Praze zastavil řízení o odvolání žalobkyně (první výrok), k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I. a III. výroku „s tím, že pohledávka ve výši 143.913.231,27 Kč je pohledávkou II. třídy“ (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Odvolací soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) zejména z toho, že:

1/ Investiční banka, akciová společnost jako věřitelka (dále jen „banka“) a pozdější úpadce jako dlužník uzavřeli dne 6. října 1993 smlouvu o úvěru číslo ... (dále též jen „smlouva o úvěru“), podle které se banka zavázala poskytnout pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 290.000.000,- Kč, s tím, že peněžní prostředky budou převedeny na účet č. ... a dlužníkem použity jen za účelem uhrazení kupní ceny movitých a nemovitých věcí podle kupních smluv ze dne 9. prosince 1992 a 30. srpna 1993 (uzavřených mezi bankou jako prodávající a pozdějším úpadcem jako kupujícím).

2/ Banka na základě příkazu k úhradě ze dne 8. října 1993 převedla z úvěrového účtu dlužníka na shora označený účet částku ve výši 273.000.000,- Kč.

3/ Smlouva o úvěru byla změněna celkem sedmi dodatky. Dodatek č. 3 ze dne 27. prosince 1995 obsahuje (mimo jiné) prohlášení smluvních stran o tom, že „aktuální výše úvěru ke dni 1. prosince 1995 činí 229.500.000,- Kč.

3/ Žalobkyně pohledávku vůči pozdějšímu úpadci z úvěrové smlouvy nabyla postoupením.

Na takto ustaveném základě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v řízení bylo prokázáno „faktické plnění bankou úpadci na základě úvěrové smlouvy a jejích dodatků“. Přitom zdůraznil, že účelem poskytnutého úvěru bylo zaplacení kupní ceny za movité a nemovité věci podle kupních smluv uzavřených mezi pozdějším úpadcem a bankou, přičemž banka byla „ve vztahu k úpadci jednak v pozici prodávajícího, majícího nárok vůči úpadci na zaplacení kupní ceny, a jednak v pozici úvěrového věřitele. Je tedy logické, že finanční prostředky poskytnuté bankou úpadci jako úvěr neopustily nikdy majetkovou sféru banky a poskytnutí úvěru se mohlo projevit jen jako bankovní operace spočívající ve zřízení úvěrového účtu úpadce a k převodu finanční částky do výše úvěru na jiný účet k tomu účelu vytvořený pro úpadce u banky“.

Podle odvolacího soudu by mohla být věrohodnost provedených listinných důkazů, jimiž bylo prokázáno čerpání sjednaného úvěru, vyvrácena jen tehdy, předložil-li by žalovaný „důkaz o tom, že úpadce bance (jako prodávajícímu) zaplatil dohodnutou kupní cenu za movité a nemovité věci, které úpadce od banky koupil platnými kupními smlouvami, takže nebylo důvodu, aby si úpadce bral k tomuto účelu od prodávající banky úvěr“.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „ “), namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení ) a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

, o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání ( . a ), s přihlédnutím k se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 – dále jen „ZKV“, i , ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mohlo být přípustné pouze podle ustanovení , odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení a

Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Jakkoli dovolatel avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení , ve skutečnosti je podstatou dovolací argumentace z větší části polemika dovolatele se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů, podle něhož banka pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 273.000.000,- Kč poskytla (rozuměj v souladu se smlouvou o úvěru převedla na účet č. ...). Tím ovšem dovolatel vystihuje dovolací důvod podle ustanovení (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který dovolatel nemá u dovolání přípustného toliko podle k dispozici a z nějž závěr o přípustnosti dovolání učinit nelze (srov. výslovné znění ).

Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle jsou právně bezvýznamné rovněž výhrady dovolatele, podle nichž na závěr o platnosti smlouvy o úvěru nemůže mít vliv skutečnost, zda pozdější úpadce zaplatil v uzavřených kupních smlouvách dohodnutou kupní cenu. Potud se dovolací argumentace zjevně míjí s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu na dané téma jsou součástí jeho výkladu o tom, proč učinil skutkový závěr o poskytnutí sjednaného úvěru, nikoli oporou pro závěr o platnosti smlouvy o úvěru.

Zásadně právně významným neshledává Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ani v řešení otázky účinnosti smlouvy o úvěru („podmíněné“ tím, že dlužník předloží věřiteli „dohodnuté doklady prokazující zajištění úvěru a splnění dohodnutých podmínek“). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. února 2008, sp. zn. (které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu) vysvětlil, že ujednání, kterým byla účinnost smlouvy o úvěru vázána na poskytnutí sjednaného zajištění, slouží k ochraně banky, aby peněžní prostředky mohla vyplatit poté, kdy bude poskytnuto dohodnuté zajištění pohledávky. Převedla-li banka peněžní prostředky z úvěrového účtu na běžný účet dlužníka a poskytla tak úvěr v době, kdy smlouva byla platná a kdy je podle smlouvy poskytnout měla, nešlo o plnění bez právního důvodu, i když k poskytnutí sjednaného zajištění nedošlo (k tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. a ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. ).

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí konečně netkví ani v odpovědi na otázku, zda „se banka o zaplacení úvěru starala“, když řešení této otázky nemá pro projednávanou věc žádný význam (pro závěr o pravosti pohledávky vzniklé na základě smlouvy o úvěru je hodnocení „aktivity“ banky při jejím případném vymáhání právně bezcenné). Totéž přitom platí i o námitkách, jimiž dovolatel zpochybňuje způsob, jakým smluvní strany dospěly k určení výše kupní ceny v uzavřených kupních smlouvách. To, že v dané věci postrádá smysl řešit uvedenou otázku, ostatně vystihl sám dovolatel, argumentuje v dovolání (v jiné souvislosti) právě tím, že „předmětem řízení v této právní věci nebylo určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem či zaplacení jejich kupní ceny, ale pouze poskytnutí úvěru resp. splnění podmínek stanovených ustanovením § 497 a násl. obchodního zákoníku“. S těmito závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 25a odst. 1 ZKV.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. června 2013

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu