Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 1885/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně TAURA – ing. M. R., zastoupené JUDr. Michalem Marčišinem, advokátem, se sídlem v Praze, Karmelitská 379/18, PSČ 118 00, proti žalované STENO CZ s. r. o., se sídlem v Mikulovicích 304, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25941020, zastoupené JUDr. Vladimírem Hodboděm, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 46, PSČ 602 00, o zaplacení částky 290.978,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2010, č. j. -215, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „ “).

Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2009, č. j. -175, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 290.978,- Kč s úrokem z prodlení, není přípustné podle ustanovení , jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. , ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. , jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).

Dovolatelce se otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení vymezit nezdařilo a taková otázka není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.

Dovolatelka především zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je to ona, kdo jako žalobkyně uplatňující nárok na náhradu škody nese důkazní břemeno stran předpokladů odpovědnosti za škodu. Vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, odmítl-li aplikovat , o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), a prosazuje názor, že tento speciální předpis stanoví v tomto ohledu odklon od obecné úpravy a důkazní břemeno stran předpokladů odpovědnosti za škodu přesouvá na toho, kdo vadný výrobek dodal.

Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu, tedy toho, kdo takovou skutečnost tvrdí, neboť z její existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. např. rozsudek ze dne 19. června 1997, sp. zn. , rozsudek ze dne 29. října 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročník 1998, svazek 7, a z poslední doby např. rozsudek ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. .

Dovolatelka má pravdu pouze v tom, že otázku, zda ze vyplývají jiné závěry o tom, kdo je nositelem důkazního břemene stran předpokladů odpovědnosti za škodu, než jaké judikatura dovozuje z obecné úpravy obsažené v ustanovení obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi neřešil. To však samo o sobě k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nevede. Nejvyšší soud vychází ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi z názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. , ze dne 30. května 2006, sp. zn. , ze dne 24. května 2007, sp. zn. , a ze dne 9. prosince 2009, ). Tak je tomu i v projednávané věci. totiž otázku, kdo nese stran rozhodných skutečností důkazní břemeno, řeší výslovně a zcela jednoznačně, stanoví-li v , že výrobce [jímž se za určitých podmínek rozumí též dodavatel, srov. cit. zák.] odpovídá poškozenému za vzniklou škodu, jestliže poškozený prokáže vadu výrobku, vzniklou škodu a příčinnou souvislost mezi vadou výrobku a škodou. Teprve v případě, že se poškozenému podaří všechny tyto předpoklady prokázat (poté, co unese důkazní břemeno stran skutečností, z nichž lze jejich naplnění dovodit), je na výrobci, aby se v intencích ustanovení druhé věty citovaného zákona odpovědnosti zprostil tím, že prokáže (a pouze v tomto ohledu je důkazní břemeno na něm) skutečnosti naplňující některý z liberačních důvodů stanovených v . V důvodové zprávě k tomuto zákonu, jíž dovolatelka argumentuje, je zdůrazněn právě tento režim, nikoliv „přesun“ důkazního břemene, jak se domnívá dovolatelka

Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nezakládá ani otázka, zda měl odvolací soud v souzené věci aplikovat ustanovení obch. zák. či Odpovědnost za škodu podle ustanovení není podmíněna porušením povinnosti ze závazkového vztahu, kterou vyžaduje ustanovení obch. zák.; postačí, že je tu objektivní stav – vada výrobku, jedná se tedy nejen o odpovědnost objektivní, nýbrž o odpovědnost ještě přísnější – za výsledek. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy obou stupňů však zahrnuje závěr, že se nepodařilo prokázat vadnost výrobku (sedlo vodovodní baterie bylo sice vyrobeno ze slitiny mosazi obsahující větší množství olova, než připouští ČSN, zjištěné složení materiálu však samo o sobě vadou výrobku není a existence trhlin v sedle prokázána nebyla), a zejména se nepodařilo prokázat ani to, že kvalita výrobku (včetně zjištěného složení materiálu) byla alespoň jednou z příčin vzniklé škody. Skutkový stav zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení, v němž může být dovolání přípustné toliko podle ustanovení , nelze zpochybnit (srov. část věty za středníkem a ) a Nejvyšší soud je jím vázán. Aplikace na tento skutkový stav by pak nevedla k jiným závěrům v otázce odpovědnosti žalované za škodu, než k nimž v napadeném rozhodnutí odvolací soud dospěl aplikací ustanovení obch. zák. Přípustnost dovolání podle ustanovení je přitom podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno (srov. k např. usnesení ze dne 27. května 1999, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54, usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z poslední doby např. usnesení ze dne 28. června 2011, sp. zn. , a usnesení ze dne 25. března 2013, sp. zn. ).

Otázku zásadního právního významu nezahrnuje ani odkaz na závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. , podle něhož v moderním právním státě je i důkazní břemeno limitováno požadavkem proporcionality. Tímto závěrem Nejvyšší soud vyjádřil neudržitelnost požadavku, aby účastníci řízení, nadto právní nástupci, předložili s odstupem desetiletí veškerá úřední rozhodnutí, aniž by se přihlíželo k nepřímým důkazům; o takovou ani podobnou situaci se v souzené věci nejedná. Především však ve věci sp. zn. bylo dovolání přípustné podle ustanovení , což umožnilo dovolacímu soudu zkoumat, zda skutková zjištění odvolacího soudu (a též skutkové závěry, jimiž je též závěr, že se určitou skutečnost nepodařilo prokázat) mají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ).

Spatřuje-li pak dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že právní otázka náhrady škody způsobené vadou výrobku má být v dovolacím řízení posouzena jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, pak si chybně vyložila ustanovení Právní otázkou, jež má být dovolacím soudem vyřešena jinak, se má na mysli otázka, která již byla dovolacím soudem vyřešena, leč dovolací soud shledá důvody, aby se od tohoto řešení odchýlil.

V ostatním dovolatelka zpochybňuje přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a správnost zjištěného skutkového stavu, včetně skutkového závěru o tom, že se nepodařilo prokázat skutečnosti opodstatňující závěr o vadnosti výrobku a o příčinné souvislosti mezi stavem výrobku a vzniklou škodou, a na základě vlastního hodnocení důkazů buduje svou verzi skutkového stavu, z níž pak dovozuje pro sebe příznivé právní závěry. Námitkou vady řízení, nezahrnující otázku právního významu, a kritikou skutkových zjištění a skutkových závěrů, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, uplatňuje okolnosti spadající pod dovolací důvody stanovené v a , k nimž se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení nepřihlíží ( , část věty za středníkem).

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle ustanovení ve spojení s odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními věty první, a Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají (s ohledem na zrušení , kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo – s účinností od 7. května 2013 – nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. ) ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 9.500,- Kč podle věty první, a bodu 6. , ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle téže vyhlášky, při připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2.058,- Kč podle se jedná celkem o částku 11.858,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 28. května 2013

JUDr. Pavel P ř í h o d a

předseda senátu