Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 621/2013

U S N E S E N Í

K. D.

J. S.

, bytem v P. 4 – H., K. 1005/9, zastoupenému Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9, Lánská 65/8, za účasti Mgr. Ondřeje Stýbla, bytem v Praze 5, Ovčí Hájek 2159/16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ovčí Hájek 2159/16, o zaplacení částky 2.164.522,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2012, č. j. -409, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je povinen

zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalovaného na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč k rukám JUDr. Jaroslava Buriánka, advokáta se sídlem v Praze 5, Ovčí Hájek 2159/16, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. V poměru mezi žalobcem a žalovaným

nemá

žádný z nich

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 2.164.522,- Kč s příslušenstvím (v podobě úroků z prodlení). Přitom částku 2.016.000,- Kč požadoval z titulu neuhrazené úplaty za podnájem

„nebytových prostor v 2. a 3. nadzemním podlaží budovy č. p. 391 v P. 1, N. P. 7, o celkové výměře 430 m2, sloužících jako provozovna restaurantu“

(dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“ a „předmětná budova“), a částku 148.522,- Kč z titulu smluvní pokuty účtované z této neuhrazené úplaty.

V pořadí první a druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soudu prvního stupně), tj. zamítavé rozsudky ze dne 7. června 2007, č. j. -64, a ze dne 2. dubna 2009, č. j. -201, byly k odvolání žalobce zrušeny usneseními Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 13. března 2008, č. j. -110, a ze dne 4. března 2010, č. j. -288; současně byla věc vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Následně soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. února 2012, č. j. -375, opětovně žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vedlejšího účastníka (výrok II. a III.).

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 20. září 2012, č. j. -409, citovaný (v pořadí třetí) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, tj. v zamítavém výroku I. (dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v nákladových výrocích II. a III. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků a vedlejšího účastníka.

Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům /vedlejšímu účastníkovi/ řízení znám a nelze ho v daném případě úspěšně zpochybnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle , , ve znění před novelou provedenou /dále jen „ “/) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. května 1992, uzavřená mezi vedlejším účastníkem (tehdejším většinovým spoluvlastníkem předmětné budovy) jako pronajímatelem a žalobcem jako nájemcem, jejímž (nepřímým) předmětem byly rovněž předmětné nebytové prostory (dále též jen „Nájemní smlouva“), je absolutně neplatná podle , o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném ke dni jejího uzavření a ve znění do 2. prosince 1999 (dále jen „ “). Podle jeho názoru je tomu tak proto, že v ujednání o nájemném nerozlišuje mezi nájemným a úhradou za služby a tudíž postrádá podstatnou náležitost smlouvy o nájmu nebytových prostor v podobě ujednání o výši nájemného ( ). V návaznosti na to dovodil, že je-li absolutně neplatná Nájemní smlouva, nemůže být platná ani smlouva o podnájmu nebytových prostor ze dne 15. srpna 2003, kterou uzavřeli žalobce jako nájemce a žalovaný jako podnájemce a o níž žalobce opřel svůj žalobní požadavek. Poté uzavřel, že za této situace lze požadované (peněžité) plnění (jeho část) přiznat žalobci pouze z titulu bezdůvodného obohacení; následkem vznesené námitky promlčení mu však ani toto právo nepřiznal, jelikož jej v řízení uplatnil až po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, k němuž se vedlejší účastník prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. září 2012, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále opět jen „ ”).

Dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu ( ) – směřuje proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními a c/ (ustanovení bylo zrušeno uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. ; pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je však i nadále použitelné /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Podle není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně nerozhodl jinak než v předchozích (zrušených) rozsudcích (ve všech případech šlo o zamítavé rozsudky soudu prvního stupně). Z následujících důvodů pak nemůže být dovolání přípustné ani podle

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle , který dovolatel – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – rovněž uplatnil a jehož prostřednictvím brojil proti správnosti (předběžného) právního názoru, že Nájemní smlouva je absolutně neplatná podle , neboť postrádá podstatnou náležitost smlouvy o nájmu nebytových prostor v podobě ujednání o výši nájemného ( ).

Již v rozsudku ze dne 21. dubna 1998, sp. zn. , Nejvyšší soud České republiky dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor musela obsahovat podle tehdy účinného znění ve své obligatorně písemné formě všechny požadované náležitosti, tedy předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby. Bylo-li „nájemné“ sjednáno pevnou částkou (za jednotku plochy), avšak v této částce byla zahrnuta úhrada za elektrickou energii, vodné, stočné, teplo atd. bez rozlišení částky nájemného a úhrad dalších, pak je taková smlouva absolutně neplatná podle , neboť v ní absentuje stanovená náležitost – výše nájemného. K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 31. července 2000, sp. zn. , uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že v případě, že úplata za oprávnění vyplývající z nájmu nebytových prostor byla sjednána bez rozlišení nájemného a úhrady za služby, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno, je ujednání o výši nájemného v rozporu s ustanovením , a smlouva o nájmu nebytových prostor v důsledku toho neplatná. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudcích z 15. dubna 2010, sp. zn. (citovaný rozsudek byl uveřejněn pod C 8532 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „uveřejněné rozhodnutí“), a z 21. dubna 2010, sp. zn. , a dále např. v usneseních z 24. září 2007, sp. zn. (citované usnesení bylo uveřejněno pod C 5554 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), a z 11. června 2009, sp. zn. . Ve vztahu k dané nájemní smlouvě (k nájemní smlouvě ze dne 1. května 1992) se od něj neodchýlil ani v řízení vedeném mezi žalobcem K. D. a žalovaným Mgr. O. S. o určení práva nájmu k nebytovým prostorám (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. /proti citovanému usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 25. února 2013, sp. zn. ). Ve výsledku shodný právní názor zaujal také v řízení vedeném mezi týmiž účastníky o zdržení se zásahů do práv nájemce nebytových prostor (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2013, sp. zn. úplnost zbývá dodat, že vzhledem k tomu, že jde o neplatnost absolutní, nemohlo dojít ke konvalidaci Nájemní smlouvy ani pozdějšími dodatky, v nichž by byla cena za nájem oddělena od ceny za pronajímatelem poskytované služby s ním souvisící(k tomu srov. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí). Z uvedeného vyplývá, že z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle a jeho obsahové konkretizace nelze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam; v (předběžném) závěru o neplatnosti Nájemní smlouvy (pro absenci náležitosti v podobě stanovení výše nájemného) je totiž ve skutečnosti výrazem standardní soudní praxe.

Přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle (který dovolatel uplatnil dovolací námitkou, že „odvolací soud postupem, kdy svůj rozsudek podložil pouze odůvodněním rozhodnutí v jiné věci, … porušil … jeho právo na spravedlivý proces zakotvené d, neboť tak obešel povinnost rozhodovat na základě stavu věci zjištěného provedenými důkazy“) pak přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ). Uvedená dovolací námitka však nesměřovala k výkladu procesního předpisu, a navíc – s přihlédnutím k odůvodnění napadeného rozsudku – není ani opodstatněná, a proto jejím prostřednictvím nelze přípustnost dovolání založit.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení v poměru mezi dovolatelem a vedlejším účastníkem (jehož právní postavení se řídí ustanovením věty první a druhé ) dovolací soud rozhodl podle věty první, , a a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých vedlejšímu účastníku v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč ( , . ve spojení s , ve spojení s , 16 odst. 2 a , ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. , a 3 , ve znění pozdějších předpisů), a z částky 2.163,- Kč představující 21 % DPH ( ). Protože žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo, bylo rozhodnuto, že v poměru mezi těmito účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 6. května 2013JUDr. Miroslav F e r á kpředseda senátu