Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 4350/12

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Karla Dvořáka, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, AK se sídlem Jáchymova 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008 č. j. -55, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008 č. j. -111, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 4. 2009 č. j. -137, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010 č. j. -194 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012 č. j. -240 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností stěžovatel z důvodů v ní podrobně přednesených brojil proti v záhlaví označeným soudním rozhodnutím. Podle stěžovatele jimi došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv a svobod, konkrétně pak práva vlastnit majetek ve smyslu ustanovení d (dále i jen "Listina") a Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"), práva na spravedlivý proces ve smyslu y a y, jakož i svobody podnikat ve smyslu y.

Za klíčovou otázku v řízení před obecnými soudy považoval stěžovatel určení (ne)platnosti jím uzavřené nájemní smlouvy. Při řešení této otázky se však soudy podle jeho názoru dopustily celé řady hmotněprávních i procesněprávních pochybení majících dopad i do sféry ústavně garantovaných práv.

Ve vztahu k rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího stěžovatel uvedl, že oba postupovaly protiústavně v rámci dokazování a zjišťování skutkového stavu a že jejich právní názor, podle něhož byla stěžovatelem uzavřená nájemní smlouva neplatná, je projevem přepjatého formalismu. Důsledky tohoto formalistického závěru podle stěžovatele, jenž po dlouhou dobu vycházel z toho, že jím uzavřená nájemní smlouva je platná, rovněž porušily jeho právo vlastnit majetek a svobodu podnikat.

Vůči usnesení Nejvyššího soudu, namítal stěžovatel, že toto rozhodnutí bylo opřeno o ustanovení , přičemž toto ustanovení bylo Ústavním soudem [jmenovitě nálezem

sp. zn.

ze dne 21. 2. 2012 (147/2012 Sb.)] zrušeno. Ačkoliv stěžovatel uznal, že podle nálezu

sp. zn.

ze dne 6. 3. 2012 (dostupným na http://nalus.usoud.cz) toto ustanovení mohlo být i nadále aplikováno, nebyly podle jeho názoru Nejvyšší soudem dodrženy podmínky jeho aplikace, citovaným nálezem vymezené. Nejvyšší soud totiž dle stěžovatele opřel své závěry o protiústavní judikaturu a rovněž nezohlednil, že v průběhu předchozího řízení nebyl proveden jediný důkaz vedoucí k závěru, že nájemné bylo sjednáno jím popsaným způsobem.

II.

Bližší obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech stupňů, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

III.

Stěžovatel svou ústavní stížností explicitně brojil i proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008 č. j. -55. Toto rozhodnutí však již bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2008 č. j. -111, pročež jako právně neexistující nevyvolává žádné právní účinky (a není tedy ani způsobilé přivodit zásah do základních práv stěžovatele). Proto Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Pokud se týče návrhu na zrušení shora citovaného kasačního rozhodnutí Městského soudu v Praze, dospěl Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou [srov. např. nález

sp. zn.

(N 34/32 SbNU, 321)] k závěru o jeho nepřípustnosti. Výjimečné předpoklady přípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí postulované nálezy či

(oba dostupné na http://nalus.usoud.cz) nebyly v projednávané věci naplněny, nehledě na fakt, že zrušení tohoto kasačního rozhodnutí by neplnilo - s ohledem na skutečnost, že jsou stěžovatelem napadena i veškerá rozhodnutí následná, jimiž bylo rozhodnuto o jím podaných opravných prostředcích - žádnou právní funkci.

Poté se Ústavní soud zaměřil na opodstatněnost námitek proti zbývajícím rozhodnutím obecných soudů a dospěl k závěru, že i v tomto rozsahu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. y) a nepředstavuje jakousi další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález

sp. zn.

, N 98/12 SbNÚ, 17), že dojde k porušení některé z těchto norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud odmítl meritorně přezkoumávat napadené rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání odmítl jako nepřípustné, bylo nutno se ústavní stížností zabývat ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu z hlediska tvrzeného porušení práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení y a ustanovení Úmluvy; to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegationem iustitiae (odepření spravedlnosti).

Samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku v řízení občanskoprávním nepožívá ústavněprávní ochrany; jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval. To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces (srov. nález

sp. zn.

, http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v něm posoudil otázku přípustnosti dovolání ústavně konformně a zcela v souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou Ústavního soudu, přičemž nelze ani přitakat námitce stěžovatele, podle níž by si Nejvyšší soud (jenž navíc rozhodoval ještě před publikací nálezu

sp. zn.

ve Sbírce zákonů) počínal svévolně či způsobem jinak odporujícím nárokům kladeným na něj nálezem

sp. zn.

.

Stran meritorních námitek proti rozhodnutím soudu nalézacího a odvolacího Ústavní soud konstatuje, že se ve své podstatě jedná o polemiku s výkladem podústavního práva v otázce platnosti nájemní smlouvy. Proti právním závěrům, k nimž obecné soudy dospěly, však Ústavní soud nemůže mít ústavněprávních námitek, mimo jiné i proto, že se jedná o závěry řádně a ústavně konformně odůvodněné a souladné s ustálenou judikaturou. S ohledem na uvedené skutečnosti může Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, představující výraz nezávislého soudního rozhodování, v dalším odkázat.

Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2013

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu