Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2949/2012

U S N E S E N Í

P. C.,

P. Z.,

zastoupenému JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 9,

o zaplacení částky 183.715,- Kč s příslušenstvím,

vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2011, č. j. -57, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce

je

povinen

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.021,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Petra Zderčíka.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 18. srpna 2010, č. j. -36, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu částku 183.715,- Kč s úrokem z prodlení jdoucím od 6. dubna 2006 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobce vymezil jako nárok z kupní smlouvy uzavřené dne 7. října 2005, na základě níž právní předchůdce žalovaného (Ing. V. Z.) prodal (mimo jiné) dům žalobci, přičemž podle ujednání ve smlouvě byl prodávající oprávněn od uzavření smlouvy až do posledního dne měsíce, v němž mu bude doručena kupní smlouva s vyznačenou doložkou o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, na svůj účet vybírat nájemné a zálohy na služby spojené s nájmem. Poté mělo mezi účastníky dojít do 90 dnů k přeúčtování příjmů a výdajů a předání přehledu plateb. Právní předchůdce žalovaného však toliko vyúčtoval služby a výdaje spojené s nemovitostí. Žalobce se proto po žalovaném domáhá vydání nájemného, které přijal, nevyúčtoval a žalobci nevydal. Z provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že právní předchůdce žalovaného (jako prodávající) a žalobce (jako kupující) uzavřeli dne 7. října 2005 kupní smlouvu, jejímž předmětem byly ve smlouvě specifikované nemovitosti. Podle čl. VII. odst. 3 této smlouvy byl prodávající (právní předchůdce žalovaného) oprávněn inkasovat na vlastní účet nájemné a zálohy na služby spojené s nájmem od jednotlivých nájemců, a to až do posledního dne měsíce, ve kterém prodávající převezme kupní smlouvu s vyznačenou doložkou o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Poté měli účastníci do 90 dnů provést přeúčtování příjmů a výdajů, prodávající se navíc zavázal v uvedené lhůtě předat kupujícímu (žalobci) přehled plateb nájemného a záloh na služby spojené s nájmem za dobu, kdy je inkasoval, ačkoliv již náležely kupujícímu – žalobci (čl. VII. odst. 4 smlouvy). Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této kupní smlouvy byl povolen rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 22. prosince 2005 s právními účinky vkladu ke dni 24. října 2005. Dále měl soud za prokázané, že právní předchůdce žalovaného vyúčtoval žalobci jen zálohy za služby spojené s nájem bytu. Po právní stránce hodnotil soud nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), neboť žalobce se stal ke dni 24. října 2005 vlastníkem nemovitosti a od tohoto dne mu náleželo nájemné z jejího pronájmu. Jestliže právní předchůdce žalovaného pobíral nájemné z nemovitosti i po tomto datu a takto inkasované nájemné žalobci nevydal, jedná se na jeho straně o bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat. Vzhledem k námitce promlčení vznesené právním předchůdcem žalovaného se soud zabýval touto námitkou a dovodil, že právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno (§ 107 odst. 1 obč. zák.), jelikož žalobce se o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, dozvěděl již 5. ledna 2006, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva, avšak žalobu u soudu podal až dne 6. dubna 2009, tj. více jak rok po marném uplynutí dvouleté promlčecí doby. Se shora uvedeného důvodu soud prvního stupně žalobu zamítl, když se neztotožnil s žalobcovým tvrzením, že jím uplatněný nárok je nárokem z kupní smlouvy, neboť ujednání čl. VII odst. 3 smlouvy posoudil toliko jako dohodu o místě plnění nájemného pro dobu do rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva, přičemž výnosy z nájemného po shora uvedenou dobu nepovažoval ani za součást kupní ceny.

K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. února 2011, č. j. -57, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Nadto však ještě zdůraznil, že ujednání čl. VII odst. 3 a 4 kupní smlouvy obsahují pouze závazek prodávajícího (právního předchůdce žalovaného) provést vyúčtování služeb spojených s nájmem bytů i nebytových prostor, závazek vzájemného přeúčtování příjmů a výdajů a závazek prodávajícího předat přehled plateb nájemného a záloh na služby spojené s nájmem. Povinnost žalovaného k plnění, jehož se nyní žalobce domáhá, součástí smluvních ujednání v kupní smlouvě není.

Po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu zemřel dne 11. 3. 2011 původní žalovaný Václav Zvěřina a jeho procesním nástupcem se na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. června 2012, č. j. -89, stal žalovaný.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (dovolacím důvodu dle ). Soudům obou stupňů vytknul, že jeho nárok posoudily jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení ( obč. zák.) a nikoli jako nárok vyplývající z kupní smlouvy, přičemž zdůraznil, že právní předchůdce žalovaného inkasoval nájemné po dobu od podpisu kupní smlouvy do konce měsíce, v němž mu byla tato smlouva doručena s vyznačenou doložkou o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, na svůj účet na základě čl. VII odst. 3 kupní smlouvy. Částky nájemného proto nemohl inkasovat na základě právního důvodu, který později odpadl, jak uzavřely soudy obou stupňů, jelikož kupní smlouva, na jejímž základě nájemné pobíral, je platná. Závěry, jež vyslovily soudy obou stupňů, by podle jeho názoru vedly k negaci autonomie smluvní vůle. Jestliže tedy soudy obou stupňů nesprávně posoudily nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, v návaznosti na to také logicky nesprávně posoudily i otázku promlčení jím uplatněného práva, když podle jeho přesvědčení měla být promlčecí doba (u nároku na vydání plnění ze smlouvy) posuzována podle obč. zák. S ohledem na shora uvedené žalobce označil závěry soudů obou stupňů za odporující hmotnému právu a navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření označil rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto (eventuálně zamítnuto).

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) postupoval v dovolacím řízení podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Námitky žalobce však neumožňují dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí bylo možno považovat za zásadně právně významné ve smyslu citovaného ustanovení.

Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. , dovodil, že posouzení, zda jde mezi účastníky o vztah z bezdůvodného obohacení, závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (ustanovení § 451 a násl. obč. zák.), mezi něž patří především, že obohacený získal majetkový prospěch, pro který na jeho straně právní důvod chyběl buď od počátku nebo dodatečně odpadl.

Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí rovněž ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Jinými slovy řečeno, ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv anebo snížení pasiv (§ 451 odst. 2 a § 454 obč. zák.).

Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelných – dovolací důvod podle ustanovení zde dovolateli k dispozici není) vyplývá, že v posuzovaném případě se žalobce stal vlastníkem nemovitosti (na základě rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva ze dne 22. prosince 2005) ke dni 24. října 2005. Účastníci si však v kupní smlouvě (na jejímž základě žalobce vlastnické právo k nemovitosti nabyl) ujednali, že do posledního dne měsíce, ve kterém převodce (prodávající – právní předchůdce žalovaného) převezme od katastrálního úřadu smlouvu s doložkou o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, je převodce oprávněn na vlastní účet inkasovat nájemné i zálohy na služby s nájmem spojené od jednotlivých nájemců v domě a současně na své náklady nemovitost spravovat (čl. VII. odst. 3 kupní smlouvy). Právní předchůdce žalovaného i po 24. říjnu 2005 nájemné na svůj účet vybíral, avšak žalobci – jako vlastníku nemovitosti – je následně nepřevedl (resp. nevydal).

Z výše uvedeného proto vyplývá, že právní předchůdce žalovaného (jako prodávající) byl až do dne 22. prosince 2005 (kdy katastrální úřad rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 7. října 2005) vlastníkem nemovitosti a byl oprávněn pobírat nájemné z pronájmu nemovitosti z titulu vlastnického práva. Avšak povolením vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí se vlastníkem nemovitosti stal zpětně ke dni 24. října 2005 žalobce, tímto okamžikem právnímu předchůdci žalovaného odpadl právní důvod k pobírání nájemného z pronájmu nemovitosti – vlastnické právo k nemovitosti. Jestliže právní předchůdce žalovaného nevydal žalobci nájemné, které přijal po 24. říjnu 2005, došlo v jeho majetku ke zvýšení aktiv tím, že na úkor žalobce získal majetkový prospěch plněním z právního důvodu, který odpadl.

Uzavřel-li proto odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě shora citovaných skutkových zjištění, že právní předchůdce žalovaného se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že žalobci nevydal nájemné, které na svůj účet inkasoval po 24. říjnu 2005, kdy již byl vlastníkem nemovitosti žalobce, jelikož ujednání v čl. VII. odst. 3 kupní smlouvy je toliko dohodou o platebním místu a povinnost žalovaného k plnění, jehož se žalobce domáhá, součástí smluvních ujednání v kupní smlouvě není, je třeba jeho závěry považovat za správné.

Zpochybňuje-li žalobce svými námitkami závěr odvolacího soudu, dle nějž kupní smlouva ve svých ujednáních neobsahuje povinnost žalovaného k plnění, jehož se žalobce domáhá, přehlíží, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že zjišťuje-li soud z obsahu smlouvy (případně jednostranného právního úkonu), a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002). Z toho je zřejmé, že výhrady dovolatele stran výkladu projevů vůle účastníků v jejich smluvních ujednáních (v kupní smlouvě) vystihují dovolací důvod podle , jenž míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Takové námitky jsou však v řízení o dovolání přípustném jen podle nevýznamné, neboť dovolací důvod podle v něm žalobci k dispozici není.

S ohledem na shora uvedené nelze přitakat dovolacím námitkám žalobce vztahujícím se k obecné možnosti stran kupní smlouvy začlenit do ní i jiná práva a povinnosti než ty, které se bezprostředně vztahují k převodu vlastnictví věci. Je totiž zřejmé, že soudy obou stupňů na této otázce svá rozhodnutí nezaložily a sporné ujednání v kupní smlouvě posoudily jako ujednání o místě a způsobu placení, respektive „přeúčtování“, a proto řešení nastíněné otázky nemůže být pro rozhodnutí ve věci samé zásadně právně významné.

Nepodařilo-li se žalobci jeho námitkami zpochybnit správnost právního posouzení jím uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 obč. zák.), jsou správné i závěry odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 107 odst. 1 obč. zák., neboť soudní judikatura je ustálena v názoru, že pro stanovení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Touto vědomostí míní se znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (shodné stanovisko zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. února 1978, sp. zn. , publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazek IV, str. 649, a konstantně se k němu hlásí i judikatura Nejvyššího soudu České republiky, například rozsudek ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 27. března 2003, sp. zn. ). Okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, byl den, kdy mu byla doručena kupní smlouva s vyznačenou doložkou o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle , pročež Nejvyšší soud dovolání podle a jako nepřípustné odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , věty první, , , části věty před středníkem, a V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 9.635,- Kč podle ustanovení bodu 4, , , a a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení , obojí navýšené o 21% DPH podle ustanovení , celkem tedy 12.021,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. dubna 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu