Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5928/2016-151

28 Cdo 5928/2016-151

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

CREDITFORFEIT, a.s.

,

IČ 264 62 095, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 736/14, zastoupené Mgr. Šárkou Heulerovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti žalované

G. B.

, zastoupené Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, o

100.000 Kč

, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2016, č. j. -113, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. července 2016, č. j. -113,

se zrušuje

a věc

se vrací

tomuto soudu

k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 28. 1. 2016, č. j. -65, uložil žalované zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Přisvědčil tak žalobkyni, jež se po žalované domáhala vrácení 100.000 Kč, složených jako záloha na kupní cenu za převod spoluvlastnického podílu k blíže identifikovanému pozemku. Jelikož však k uzavření předpokládané kupní smlouvy mezi účastnicemi nakonec nedošlo, představuje daný obnos bezdůvodné obohacení žalované mající původ v plnění bez právního důvodu ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), přičemž je nerozhodné, že se žalobkyni nepodařilo prokázat sjednání smlouvy o smlouvě budoucí. K námitce žalované neshledal uplatňované právo promlčeným, neboť ke dni podání žaloby neuplynula tříletá objektivní promlčecí doba podle obč. zák., jejíž počátek spojoval s převodem dané částky na účet žalované, ani subjektivní promlčecí doba ( obč. zák.) běžící od momentu, kdy žalovaná počala odmítat uzavření kupní smlouvy – tj. od poloviny roku 2013. Žalobě proto v plném rozsahu vyhověl.

K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 28. 7. 2016, č. j. -113, změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud dovodil, že mezi účastníky existoval právní důvod spočívající v příslibu žalované převést spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku žalobkyni. Částku poskytnutou žalobkyní pokládal za zálohu, jež se odpadnutím příslibu stala bezdůvodným obohacením. S okamžikem odmítnutí prodeje ze strany žalované je pak zapotřebí spojovat i počátek běhu promlčecí doby. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl ke zjištění, dle něhož muselo být žalobkyni nejpozději na podzim roku 2012 s ohledem na narušené vztahy žalované a předsedy představenstva žalobkyně B. (bývalého manžela žalované), mezi nimiž probíhalo rozvodové řízení, zřejmé, že k zamýšlenému převodu nedojde. K popsanému momentu tak započala běžet subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. Pro uvedené nemůže obstát názor okresního soudu, dle něhož žalobkyně své právo u soudu uplatnila včas, nýbrž je třeba uzavřít, že k podání žaloby došlo až po uplynutí promlčecí doby, pročež odvolací soud přistoupil ke změně napadeného rozsudku a žalobu v celém rozsahu zamítl.

Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalobkyně dovoláním, mající je za přípustné ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Konkrétně nesouhlasí s posouzením promlčení žalobou uplatňovaného práva, neboť je přesvědčena, že v souladu s konstantní judikaturou je počátek subjektivní promlčecí doby nutné vázat k okamžiku skutečné vědomosti ochuzeného subjektu o tom, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a v čí prospěch se tak stalo. V souladu s řečeným ovšem odvolací soud nepostupoval, provázal-li počátek běhu promlčecí doby s momentem, kdy žalobkyni muselo být objektivně zřejmé, že žalovaná nemá nadále v úmyslu na ni podíl k předmětnému pozemku převést, ač žádné konkrétní sdělení naznačeného znění nebylo v řízení prokázáno. Domnívá se, že počátek běhu promlčecí doby nelze vázat k zahájení rozvodového řízení mezi žalovanou a předsedou představenstva žalobkyně a dovozovat jej toliko ze zhoršujících se vzájemných vztahů mezi nimi. Výpověď žalované, z níž odvolací soud vycházel, nadto považuje za nevěrohodnou. Naproti tomu měl odvolací soud, jenž se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, zopakovat důkaz účastnickým výslechem B. Polemiku s rozhodnutím krajského soudu uzavírá dovolatelka návrhem na jeho zrušení a vrácení věci řečenému soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež odkazuje na svá dříve učiněná podání ozřejmující její postoj k projednávanému sporu, ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a podané dovolání navrhuje zamítnout, respektive odmítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Na dovolání je možné nahlížet jako na přípustné pro odklon odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky procesního práva, a sice v jakém rozsahu bylo nezbytné zopakovat dokazování provedené v řízení před soudem prvního stupně. Jelikož eventuální nesprávné posouzení nastíněného problému mohlo mít vliv na výsledné rozhodnutí ve věci, lze v daném případě usuzovat na přípustnost dovolání (srov. namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. ).

Dle není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu odst. 2 řečeného ustanovení pak odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Formulace, dle níž není odvolací soud vázán skutkovými závěry soudu prvního stupně, neznamená, že by se od nich mohl bez dalšího odchýlit. Dovolací soud ve své judikatuře konstantně připomíná, že dospěje-li soud druhé instance k názoru, že zjištěný skutkový stav neobstojí, musí při jeho doplnění či revizi postupovat v intencích shora citovaného ustanovení. Uvedené platí vždy tam, kde daný úsudek soudu vychází z výpovědi účastníků řízení či svědků (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. , jakož i v něm citovaná rozhodnutí, dále pak jeho rozsudky ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. , a ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. ). Judikatura dovolacího soudu rovněž zdůrazňuje, že především s ohledem na zásadu ústnosti a přímosti je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně bez znovuprovedení důkazů, tedy aniž by si náležitě zajistil rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. ).

V nyní projednávaném sporu založil krajský soud svůj úsudek stran počátku běhu subjektivní promlčecí doby především na zjištění, že žalovaná odmítala převést svůj spoluvlastnický podíl k předmětnému pozemku již od počátku rozvodového řízení mezi ní a B. – předsedou představenstva žalobkyně – tedy nejpozději na podzim roku 2012. Svůj závěr opíral jednak o účastnickou výpověď samotné žalované, a rovněž o výpověď jejího bývalého manžela (srovnej str. 6 napadeného rozsudku), jež ovšem byla provedena toliko před soudem okresním. Popsaná konkluze soudu o okamžiku odpadnutí příslibu prodeje je ale v rozporu se skutkovými zjištěními, k nimž na podkladě výpovědi B. dospěl soud prvního stupně. Ten označuje za prokázaný fakt, že žalovaná počala prodej podílu na nemovitosti odmítat v polovině roku 2013 (viz strana 5 rozsudku okresního soudu). Zjištění, kdy žalovaná odvolala příslib převodu spoluvlastnického podílu, jakož i skutečnost, kdy o tom získala vědomost žalobkyně, jsou přitom stěžejními pro posouzení eventuálního promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení představovaného dříve složenou zálohou (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. , či rozsudky téhož soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. , a ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. ).

Nezopakoval-li tedy odvolací soud pro výsledné rozhodnutí věci stěžejní důkaz, avšak dospěl na základě něho oproti soudu předchozí instance k odlišným skutkovým závěrům, nelze jeho postup shledat konformním s ustálenou judikaturou soudu dovolacího. Úsudek o okamžiku odvolání příslibu žalované, při jehož zjišťování k uvedenému pochybení došlo, má zásadní vliv na výsledné řešení sporu, neboť konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu zdůrazňuje, že při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák. je třeba vycházet z prokázané, skutečné, nikoli jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Rozhodující je proto subjektivní moment, kdy se ochuzený dozví o okolnostech, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu (tj. nabytí vědomosti o rozsahu bezdůvodného obohacení v alespoň orientační výši a o osobě obohaceného), přičemž není podstatné, že již dříve měl možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a osobě povinného (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. ). Eventuální nepřípadnost závěru o okamžiku odpadnutí příslibu žalované (jež s ohledem na citovanou judikaturu nelze bez dalšího dovozovat toliko ze zhoršujících se vztahů mezi žalovanou a předsedou představenstva žalobkyně v důsledku rozvodového řízení) tak ohrožuje korektnost právního posouzení, pročež napadené rozhodnutí krajského soudu nemůže obstát jako věcně správné.

Jelikož bylo dovolání žalobkyní podáno důvodně ve smyslu , Nejvyšší soud, neshledav splněnými podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu podle , přistoupil dle a odst. 2, věty první, k jeho zrušení a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení, v němž je tento podle , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( , věta druhá, ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 10. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu