Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1674/2012

28

Cdo 1674/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Bytového družstva Braník - Podolí, IČ: 25099116, se sídlem v Praze 4, Dvorecká 789/28, zastoupeného JUDr. Janou Krylovou, advokátkou se sídlem Háje čp. 208, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, 2) hlavnímu městu Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, ourčení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2012, č. j. -164, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. srpna 2011, č. j. -124, jímž bylo určeno, že 1. žalovaná je vlastnicí pozemků, vše v katastrálním území B., obec P.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem budovy, jíž jsou předmětné pozemky zastavěny, resp. pozemek budovu obklopuje. Předmětné pozemky, vedené nyní v katastru nemovitostí jako vlastnictví 2. žalovaného, byly ke dni účinnosti , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tj. k 24. 5. 1991, i ke dni účinnosti jeho novely provedené , ve vlastnictví České republiky. Dříve k nim právo hospodaření svědčilo státní organizaci VHMP – Výstavba sídlišť jako organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, přičemž pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tuto organizaci přešla na 2. žalovaného. Dotčená organizace však s předmětnými pozemky fakticky nehospodařila - nevedla jejich evidenci, nepečovala o ně ani je nepronajímala a neměla z nich žádné výnosy. Na základě toho odvolací soud předně uzavřel, že žalobce má na požadovaném určení vlastnického práva k pozemkům naléhavý právní zájem ( ), neboť vůči 1. žalovanému (státu) by se, v případě určení jeho vlastnictví k nim, mohl podle ustanovení , o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, domáhat jejich bezúplatného převodu. Odvolací soud odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. ; soud z judikatury dovodil, že podmínkou přechodu vlastnického práva na obec podle ustanovení je též okolnost, že organizace zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jíž k předmětnému majetku ve vlastnictví státu svědčilo právo hospodaření, s tímto majetkem také v rozhodné době fakticky hospodařila. Poněvadž v posuzovaném případě organizace VHMP – Výstavba sídlišť s předmětnými pozemky již v době nabytí účinnosti fakticky nehospodařila, dospěl odvolací soud k závěru, že k přechodu vlastnického práva k pozemkům z 1. žalovaného (stát) na 2. žalovaného (obec) podle ustanovení nedošlo. Vyhověl proto žalobě o určení, že vlastníkem pozemků je nadále 1. žalovaný (Česká republika).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání 2. žalovaný. Co do přípustnosti odkázal na ustanovení , odst. 3 Co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ). Namítal, že za situace, kdy 1. žalovaná odmítá pozemky na žalobce bezúplatně převést, není na požadovaném určení vlastnického práva dán naléhavý právní zájem. Tvrdil rovněž s poukazem na judikaturu (sp. zn. ), že ustanovení podmínku faktického hospodaření s majetkem ve vlastnictví státu nestanoví. Z uvedené skutečnosti dovozoval, že je vlastníkem předmětných pozemků a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce se v písemném vyjádření k dovolání, sepsaném advokátkou, ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II. bod 7 ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , shledal dovolání přípustným podle ustanovení , písm. c), odst. 3 , neboť právní otázka zákonných předpokladů přechodu vlastnického práva na obec podle ustanovení nebyla dosud v návaznosti na zjištěný skutkový stav v judikatuře Nejvyššího soudu řešena.

Podle ustanovení do vlastnictví obcí, na jejichž území se nacházejí, dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni účinnosti tohoto zákona příslušelo právo hospodaření organizacím zajišťujícím investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže na okresní úřady, hlavní město Prahu a města Brno, Plzeň a Ostravu přešla pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace, pokud nepřecházejí do vlastnictví obcí podle nebo podle až 3.

Z dikce ustanovení , jež představuje samostatný právní důvod přechodu vlastnického práva ze státu na obec vtělený do novelou provedenou , vyplývá, že přechod státního majetku do vlastnictví 2. žalovaného hlavního města Prahy je podle citovaného zákonného ustanovení vázán na tyto podmínky: 1) věci se nacházejí na jeho území, 2) jsou ve vlastnictví České republiky, 3) právo hospodaření s nimi přísluší ke dni účinnosti zákona, tedy 24. 5. 1991, organizaci zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, jestliže pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tuto organizaci přešla na 2. žalovaného.

V projednávané věci je z hlediska naplnění těchto podmínek podstatné, že (viz skutková zjištění nižších instancí) organizace VHMP – Výstavba sídlišť (později IROP), zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě, s předmětnými pozemky již dlouhou dobu nehospodařila. Převedla totiž hospodářskou smlouvou ze dne 2. 7. 1974 správu národního majetku (zahrnující i hospodaření s předmětnými – identifikovanými – pozemky) na Finanční odbor ONV v Praze 4. Poté došlo podle zjištění soudu prvního stupně dne 1. 8. 1974 k předání určitého počtu pozemků včetně některých dílů parcely č. 270 do trvalého užívání Stavebního bytového družstva občanů Praha 4. Vznikl tedy (tehdy standardní) stav, za něhož vystavěné bytové jednotky v domě užívali občané na základě užívacího práva družstevního (či osobního) charakteru. Po roce 1990 pak bylo založeno (transformováno) nynější bytové družstvo, sdružující vlastníky (uživatele) bytů v domě, jež se nyní snaží v intencích zásady superficies solo cedit o dosažení jednoty vlastnictví k domu a zastavěným pozemkům, resp. pozemku k domu bezprostředně přiléhajícímu. Tento postup, zároveň osvědčující právní zájem na žalobě ( ), je umožněn pravomocným rozsudkem odvolací instance s právním základem v ustanovení

Odkázal-li odvolací soud na nález Ústavního soudu sp. zn. , pak tento odkaz je přiléhavý jen zčásti (lze s výhradou přijmout část interpretace založenou na fakticitě užívání pozemků), neboť nález řeší problematiku aplikace Totéž se týká usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. . Rozsudek ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. (správně) , na který poukazuje dovolatel, pak řeší otázku aplikace jiné skutkové podstaty, totiž Ta však v nyní posuzované věci nepřichází v úvahu; nejde o eventualitu podmínky podle písm. c) posledně citovaného ustanovení, přiléhavé pro případ správy domu bytovým podnikem.

Aby obec nabyla vlastnictví k nemovitostem podle (a tehdy též podle , o obcích /obecní zřízení/), musely být splněny, a to v „prováděcím“ rámci vytyčeném tímto ustanovením, zákonné předpoklady uvedené v ustanovení , o hospodaření s národním majetkem – provedení sepisu majetku, péče o jeho údržbu a využívání, jakož i používání všech zákonných prostředků jeho právní ochrany. Jak je patrné z výše popsaného právního posouzení, k naplnění těchto předpokladů v nyní projednávané věci nedošlo, resp. již nedocházelo.

Dovolací důvod podle tedy nebyl dán, a proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného č. 2 podle věty před středníkem zamítl.

Úspěšnému žalobci náleželo podle a právo na náhradu nákladů tohoto řízení proti dovolateli (žalovaný č. 1 se na nákladech řízení nepodílel). Tyto náklady představovaly výši odměny za podané vyjádření k dovolání, tj. 10.000,- Kč ( , vyhl. č. ) a dále 300,- Kč režijního paušálu ( advokátního tarifu), tedy v součtu částku 10.300,- Kč. Po zohlednění platné sazby DPH činila náhrada nákladů řízení žalobce Kč 12.463,-.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. března 2013

JUDr. Ludvík David, CSc.předseda senátu