Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 50/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce M. M., bytem v P., zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, proti žalované městské části Praha 2, se sídlem v Praze 2, nám. Míru 20/600, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2012, č. j. -216, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. února 2009, č. j. -90, zrušil rozsudek ze dne 7. srpna 2008, č. j. -67, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) vyhověl žalobě a určil, že je neplatná výpověď žalované ze dne 1. srpna 2007 (dále též jen „výpověď“) z nájmu žalobce k „bytu v 3. nadzemním podlaží na adrese P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 20. dubna 2010, č. j. -156, změnil v pořadí druhý (opět vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. října 2009, č. j. -129, tak, že žalobu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 17. ledna 2012, č. j. -192, citovaný rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 12. dubna 2012, č. j. -216, potvrdil ve výroku o věci samé v pořadí druhý (vyhovující) rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. října 2009, č. j. -129 (dále jen „potvrzující výrok“), změnil ho v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Na zjištěném (v daném případě nezpochybnitelném – viz posléze uvedený výklad) skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především (předběžně) dovodil, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – žalobci a jeho tehdejší manželce D. M. nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely; s přihlédnutím k tomu pak uzavřel, že D. M. nebyla v řízení o určení neplatnosti výpovědi aktivně věcně legitimována. Poté rovněž dovodil, že – opět z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle , c/ a d/ , , ve znění účinném ke dni výpovědi (dále jen „obč. zák.“); proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.

Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. dubna 2012, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované (dovolatelky) proti potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí projednal a o něm rozhodl podle , , ve znění před novelou provedenou (dále jen „“).

Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku (jeho potvrzujícímu výroku) není přípustné podle (proto, že soud prvního stupně ve svém druhém rozhodnutí ve věci samé /v rozsudku ze dne 8. října 2009, č. j. nerozhodl jinak než v prvním /zrušeném/ rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně). Z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. , avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Je-li přípustnost dovolání podle spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle ; není jím naopak dovolací důvod podle , jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu.

I když dovolatelka v dovolání vedle dovolacího důvodu podle odkázala již jen na dovolací důvod podle , z obsahu jejího dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že brojila především proti skutkovým zjištěním, z nichž oba soudy vycházely při právním posouzení věci a na jejichž základě dospěly k (předběžnému) závěru, že žalobci a jeho tehdejší manželce D. M. nevzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely (a že proto D. M. nebyla v řízení o určení neplatnosti výpovědi aktivně věcně legitimována). Podstatou dovolacích námitek jsou tak nepřípustné výtky týkající se nedostatečně, resp. nesprávně zjištěného skutkového stavu, popřípadě vadného hodnocení provedených důkazů (ostatně dovolatelka v úvodu bodu III. svého dovolání přímo namítla, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném zjištění skutkového stavu /a nesprávném právním posouzení/).

Dovolací soud zastává názor, že dovolací důvod podle dovolatelka nijak obsahově nekonkretizovala. Navíc přípustnost dovolání pro uplatnění dovolacího důvodu podle přichází v tomto případě v úvahu pouze tehdy, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, a z 23. srpna 2006, sp. zn. , a dále nález Ústavního soudu České republiky z 9. ledna 2008, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze 7. března 2006, sp. zn. , z 28. února 2008, sp. zn. , a z 28. července 2010, sp. zn. ).

K dovolacím výtkám podřaditelným pod dovolací důvod podle dovolací soud dodává následující. Ke vzniku společného nájmu bytu manžely podle obč. zák. dochází přímo ze zákona (uzavřením manželství), aniž by musela být splněna podmínka trvalého soužití manželů (jako je tomu při vzniku společného nájmu bytu manželů podle obč. zák. – srov. obč. zák.) nebo vedení společné domácnosti manželi v bytě, jehož se právo společného nájmu týká. V dlouhodobě ustálené soudní praxi (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky nejen z 1. března 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. 81 v sešitě č. 8 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, a z 20. února 2001, sp. zn. , jichž se dovolává dovolatelka, nýbrž i z 28. února 2007, sp. zn. , a nakonec i z 8. října 2003, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura) pak není žádných pochybností o tom, že ustanovení obč. zák. je právní normou kogentní povahy, tj. právní normou, která nepřipouští, aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili smlouvou (ve smyslu obč. zák.) svá práva a povinnosti odlišně. To však nevylučuje, aby společný nájem bytu manžely ze zákona (ve smyslu obč. zák.) nevznikl v případě, kdy manželé, kteří nezaložili společnou domácnost, prokazatelně vstoupili do manželství s úmyslem trvale žít odděleně nebo kdy jejich záměr (zákonem předpokládaný) trvale žít spolu nebyl nikdy uskutečněn v důsledku toho, že – aniž by spolu vůbec někdy začali trvale žít – došlo v jejich vztazích k trvalému a hlubokému rozvratu a manželství přestalo plnit svou společenskou funkci; v takovýchto případech, tedy jestliže manželé spolu (jako v posuzovaném případě) trvale nežijí, je možné analogickým užitím (ve smyslu obč. zák.) ustanovení obč. zák. dovodit, že právo společného nájmu bytu manžely podle obč. zák. nevznikne (srov. nejen již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu z 8. října 2003, sp. zn. , nýbrž i další jeho rozhodnutí, např. rozsudky z 19. dubna 2007, sp. zn. , ze 14. listopadu 2011, sp. zn. , z 30. května 2012, sp. zn. , a nakonec i zrušující rozsudek vydaný v této věci ze 17. ledna 2012, sp. zn. ).

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení , a proto je podle věty první a jako nepřípustné odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelce právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 14. března 2013 JUDr. Miroslav Ferákpředseda senátu