Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 387/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobců a) Ing. J. P., bytem v P., b) Ing.A. Ch., bytem v P., c) Ing. M. Ch., bytem v P., proti žalovaným 1) ČR – Ministerstvu zemědělství ČR, Pozemkovému úřadu v Liberci, se sídlem v Liberci, U Nisy 6a, 2) Obecnímu úřadu Příšovice, se sídlem v Příšovicích 60, zastoupenému JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem v Malé Skále, Malá Skála - Vranové 1. díl 397, 3) Pozemkovému fondu ČR, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, nyní ČR - Státnímu pozemkovému úřadu, a 4) Severokámenu Liberec, státnímu podniku v likvidaci, IČ 00015415, se sídlem v Liberci, o opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu, ve­dené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně a) proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 29. 6. 2012, č. j. -180, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Liberec ze dne 6. 4. 2004, č. j. PÚ-R-7763/04/Jo-7131 bylo určeno, že Ing. J. P., Ing. A. Ch. a Ing. M. Ch. nejsou vlastníky nemovitostí, které byly konkrétně specifikovány. Dále vzal za prokázané, že dne 14. 6. 2004 došla k soudu žaloba podaná žalobcem Ing. M. Ch., který se domáhal opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu a určení, že žalobce je vlastníkem dotčených nemovitostí. Dále zjistil, že dne 30. 6. 2004 byla u soudu podána další žaloba žalobců Ing. J. P., Ing. A. Ch. a Ing. M. Ch., kterou se domáhali určení, že jsou vlastníky pozemků, o kterých bylo rozhodnuto shora uvedeným správním rozhodnutím. Vzal za prokázané, že rozhodnutí správního orgánu bylo doručeno žalobci Ing. M. Ch., Ing. A. Ch. dne 13. 4. 2004 a Ing. J. P. bylo rozhodnutí uloženo na poště dne 13. 4. 2004 a žalobkyně si rozhodnutí vyzvedla podle dodejky dne 26. 4. 2004.

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně aplikoval ustanovení Zaujal názor, že žalobce Ing. M. Ch. podal žalobu dne 14. 6. 2004 a rozhodnutí správního orgánu mu bylo doručeno dne 13. 4. 2004, byla tak zachována lhůta v délce dvou měsíců, neboť žaloba byla podána poslední den dvouměsíční lhůty (13. 6. 2004 byla neděle). Pokud jde o žalobce Ing. A. Ch., ten podal žalobu dne 28. 6. 2004, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty od doručení rozhodnutí správního orgánu, které mu bylo doručeno dne 13. 4. 2004, žaloba je proto podána opožděně. Dovodil, že ve vztahu k tomuto žalobci proto byla žaloba odmítnuta podle ustanovení

Pokud jde o žalobkyni Ing. J. P., ta podala žalobu u soudu dne 28. 6. 2004 a rozhodnutí správního orgánu si vyzvedla na poště dne 26. 4. 2004, když uloženo na poště bylo podle dodejky dne 13. 4. 2004. V daném případě nastala podle , o správním řízení () fikce doručení třetí den od uložení zásilky na poště, t. j. 16. 4. 2004 a jelikož žaloba byla podána žalobkyní až 28. 6. 2004, byla podána rovněž po uplynutí dvouměsíční lhůty.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žaloba žalobců Ing. J. P. a Ing. A. Ch. byla podána opožděně, proto ji také správně odmítl podle ustanovení (nesprávně v odůvodnění rozhodnutí uvedl ). Dále poznamenal, že odvolací námitky je třeba z hlediska posouzení včasnosti podání žaloby považovat za irelevantní, neboť délka řízení soud neopravňuje k tomu, aby ustanovení nebylo aplikováno.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně a) dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení , b) Nesouhlasila s názorem soudů obou stupňů, že doručení rozhodnutí správního orgánu nastalo fikcí podle č. , o správním řízení () a tudíž byla žaloba uplatněna žalobkyní opožděně, a proto byla podle odmítnuta. Namítala, že uvedený názor je výsledkem nesprávného právního posouzení této otázky s tím, že provedené důkazy, zejména ústní vyjádření žalobkyně byly zaznamenány jen částečně, chybně vyhodnoceny a vedly k chybným závěrům. Vytýkala soudům obou stupňů, že nepřihlédly k tvrzení, že jednak byla v dané době služebně v zahraničí a jednak na své chalupě, neboť ve dnech 10. 4. 2004 - 12. 4. 2004 byly velikonoční svátky. Poukazovala rovněž na skutečnost, že rozhodnutí soudů obou stupňů vykazují chybu v datu, kdy byla žaloba doručena k soudu prvního stupně s tím, že v úvodní části odůvodnění soudu prvního stupně je chybně uvedeno datum 30. 6. 2004, když v další části vyhodnocují oba soudy datum 28. 6. 2004 - pondělí.

Uplatňovala dále námitku, že je proti dobrým mravům, kdy svoji nepřítomnost v bydlišti v délce 1 dne nebyla schopná prokázat, což bylo využito k negativnímu rozhodnutí proti jejímu zájmu. Namítala, že soudy špatně vyhodnotily, že fikce doručení nastala dne 16. 4. 2004, když v průběhu obou soudních řízení nebylo prokázáno, že by se zdržovala ve dnech 13. 4. - 16. 4. 2004, resp. 25. 4. 2004 ve svém bydlišti tak, aby mohla zásilku na poště vyzvednout. Namítala, že neměla důvod se v inkriminované době vyhýbat převzetí soudní zásilky, když bylo v jejím zájmu vyřešit restituci rodinného majetku. Podle dovolatelky konala v souladu s pokyny pošty a zásilku vyzvedla ještě ve lhůtě určené poštou, přičemž toto skutkové tvrzení není nutné dokládat novými doklady. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaný 1) sdělil, že nemá k dispozici ve správním spisu žádné další dokumenty, které by ho opravňovaly doplnit spis o další důkazní materiál, proto se nemohl k dovolání vyjádřit. Dále žalobce b) ve vyjádření k dovolání uvedl, že nemá nic dalšího, co by dodal k celé záležitosti kromě toho, že vše potřebné je mj. již delší dobu obsaženo v podáních žalobce c) Ing. M. Ch. k předmětné restituční žádosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „“) věc projednal podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání dovolatelky by bylo možno podle ustanovení považovat za přípustné, když směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Ustanovení a 3 tu platí obdobně.

Podle ustanovení je ovšem přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem odvolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ). (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí , o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů // od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).

O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si publikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení , o správním řízení (), a

Podle , o správním řízení (), ve znění do 31. 12. 2005, platilo, že důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, se doručují do vlastních rukou (odst. 1). Nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl (odst. 2).

Podle ustanovení žaloba musí být podána ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu. |Zmeškání této lhůty nelze prominout.

Podle ustanovení soud žalobu odmítne, byla-li podána opožděně.

Nejvyšší soud se již zabýval problematikou předestřenou v podaném dovolání, jakož i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto směru je třeba odkázat na usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , v němž bylo konstatováno, že ke zjištění, zda nastala fikce doručení, je rozhodující okolnost, zda se adresát v době doručování v místě svého bydliště zdržoval; okolnosti, které ho vedly k tomu, že se zdržoval na jiném místě, podstatné nejsou.

Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která převzal odvolací soud, vyplývá, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu byla opožděná, tj. nebyla podána v zákonem stanovené lhůtě. V takovém případě zákon připouští jediný postup soudu, a to odmítnutí žaloby pro její opožděnost (viz ). Soudy obou stupňů tak postupovaly v souladu se zákonem a jejich závěry pokládá dovolací soud za správné.

Pokud jde o dovolací důvod opírající se podle dovolatelky o údajném rozporu postupu, resp. rozhodnutí odvolacího soudu, který dovolatelka považuje za rozporný s dobrými mravy, dospívá dovolací soud k závěru, že jde o námitku nepřípadnou. Ustanovení § 3 odst. 1 o. z. je normou občanského práva hmotného. Slouží mimo jiné jako obecný korektiv, který dává soudu možnost s přihlédnutím k zjištěním o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, posuzovat každý případ individuálně tak, aby byla naplněna ústavně chráněná maxima spravedlivého rozhodování ve smyslu ustanovení , resp. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. ). Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 31. října 2007, sp. zn. , konstatoval, že „zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona; pojem dobrých mravů nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem.“ Z toho, co bylo dosud uvedeno, je ovšem patrno, že aplikace ustanovení o. z. přichází do úvahy při posuzování výkonu, resp. uplatňování práv a povinností účastníků v občanskoprávních vztazích, k nimž zajisté restituční předpisy rovněž patří.

V posuzované věci však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na výkladu příslušných restitučních předpisů, nýbrž na aplikace norem veřejného práva /v této věci posouzení doručení rozhodnutí správního orgánu, které podle odvolacího soudu nastalo fikcí podle zákona č. 71/19ž7 Sb., o správním řízení (u)/. V poměrech použití a výkladu procesních norem se proto aplikace zmíněné normy zřejmě neuplatní.

Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle věty první a dovolání žalobkyně a) pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první za použití , Dovolání žalobkyně a) bylo odmítnuto a žalovanému 1) a žalobci c) v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 4. března 2013

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu