Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
463504E294252875C1258542001898B7.html
HTML · 16.47 KB
No categories available
21 Cdo 3361/2019
21 Cdo 3361/2019-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. S., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční č. 901, proti žalované Hypoteční bance, a. s. se sídlem v Praze 5 – Radlicích, Radlická č. 333/150, IČO 13584324, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova č. 240/5, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 30 C 71/2015 , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. dubna 2019 č. j. 22 Co 132/2017 -322, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2019 č. j. 22 Co 132/2017 -322 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. , neboť rozhodnutí odvolacího soudu, které vychází ze závazného právního názoru vysloveného v této věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 21 Cdo 582/2018 -280, je (z hlediska uplatněných dovolacích důvodů) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k dovolatelem namítané neplatnosti smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 20. 8. 2007 uzavřené mezi žalovanou a R. P. srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 826/2005 , uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3528/2007 a v nich vyjádřený závěr, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem a že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.); k absolutní neplatnosti smlouvy podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2677/2011 , z jehož odůvodnění vyplývá, že absolutní neplatnost dvoustranného právního úkonu (smlouvy) z důvodu, že se příčí dobrým mravům, nastává jen tehdy, je-li jednání odporující dobrým mravům přičitatelné oběma účastníkům smlouvy] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Namítá-li dovolatel s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 387/2013 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. 26 Cdo 791/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 , že se odvolací soud při „aplikaci korektivu dobrých mravů“ na uzavřenou úvěrovou smlouvu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř. o. s. ř. ), pak přehlíží, že soudy vycházely v těchto rozhodnutích z jiného skutkového stavu, než o který šlo v projednávané věci, a z větší části též řešily jiné právní otázky; totéž platí o nálezech Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3068/16 a ze dne 2. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2048/09 , jakož i o dalších nálezech Ústavního soudu, na které dovolatel odkazuje.
Argumentuje-li dovolatel též ustanovením § 6 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , účinného od 1. 1. 2014, nebere náležitě v úvahu, že ani přechodné ustanovení § 3030 tohoto zákona nezpůsobuje (neumožňuje) pravou zpětnou účinnost § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014 , který byl uveřejněn pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2016].
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. nemohou založit námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při posuzování otázky platnosti smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, ke kterým soudy nedospěly (že žalovaná o jednání R. P., který páchal úvěrový podvod, „objektivně musela mít vědomost“, že nemohla legitimně očekávat řádné splácení úvěru, že při uzavírání smluv „nemohla být v dobré víře, že jsou smlouvy uzavírány v souladu se zákonem“ a že si „nijak neprověřila schopnost R. P. úvěr splácet“) a na základě nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že smlouva o poskytnutí hypotečního úvěru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. a že z této úvěrové smlouvy „nemohla platně vzniknout zajišťovaná pohledávka ani zástavní právo k této pohledávce na základě akcesorické zástavní smlouvy“), a namítá-li vady řízení spočívající v tom, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, že nebyl hodnocen důkaz trestním oznámením žalované ze dne 14. 5. 2010 ani „trestní rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové vydaný ve věci odsouzeného R. P.“ a že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí „nijak nevypořádal s žalobcem odkazovanou judikaturou Ústavního soudu“ (k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sice dovolací soud ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. o. s. ř. přihlíží, ale jen je-li dovolání přípustné)].
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož dovolání podle § 237 o. s. ř. o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu