Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1249/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce města Žlutice, IČ: 00255181, se sídlem Žlutice, Velké nám. 144, zast. JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2012, č. j. -81, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. 11. 2011, č. j. -65, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnického práva k pozemkům specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že předmětné nezastavěné lesní pozemky vlastnilo ke dni 31. 12. 1949 žalující město. Ke dni účinnosti , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ “), tj. k 24. 5. 1991, byly dotčené pozemky ve vlastnictví České republiky. Právo hospodaření k nim vykonává žalovaný státní podnik. Žalobce vyzval žalovaného k vydání předmětných pozemků teprve v roce 2009. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že v důsledku nabytí účinnosti vlastnické právo k předmětným pozemkům přešlo na žalující město, neboť šlo o nezastavěné pozemky, které byly k 31. 12. 1949 ve vlastnictví žalobce a které ke dni účinnosti vlastnil stát ( ). Jelikož však stát prostřednictvím žalovaného státního podniku nadále až do roku 2009, kdy byl žalobcem vyzván k jejich vydání, na pozemcích hospodařil a nakládal s nimi jako s vlastními v dobré víře, že mu patří, dospěl odvolací soud k závěru, že uplynutím deseti let nepřetržité oprávněné držby se jejich vlastníkem v důsledku vydržení opětovně stala Česká republika ( , , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“). Žalobě města Žlutice o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům proto odvolací soud nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Namítal, že stát nemohl být v dobré víře, že mu předmětné pozemky patří, neboť sám vydal právní předpis, na jehož základě přešlo vlastnické právo k pozemkům na žalobce a vedl i pozemkové knihy, ze kterých vyplývá naplnění zákonných předpokladů přechodu vlastnického práva na žalobce. Uváděl rovněž, že vznesení námitky vydržení vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy. Poukazoval přitom na okolnost, že se zřetelem k množství úkolů ukládaných mu v přenesené působnosti státem není dostatečně vybaven k tomu, aby mohl aktivně vyhledávat majetek, na který se ustanovení vztahují. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; ), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že stát, jenž po přechodu vlastnického práva podle s obecním majetkem nadále nakládal jako s vlastním, aniž byl obcí vyzván k jeho vydání či bylo jinak zpochybněno jeho vlastnictví, uplynutím vydržecí doby nabyl k tomuto majetku opětovně vlastnické právo vydržením ( , obč. zák.).

Otázkou vydržení vlastnického práva k obecnímu majetku nabytému podle se Nejvyšší soud již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že nelze vyloučit vydržení obecního majetku státem či jím založeným státním podnikem, a to i poté, co bylo ex lege obnoveno obecní vlastnictví. ani jiný právní předpis totiž ustanovení o nepřípustnosti vydržení obecního majetku státem neobsahují. Naopak ustanovení , ve znění účinném do 28. 6. 2012, ukládalo obcím povinnost do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh katastru na zápis těchto nemovitostí. Je tedy zřejmé, že zákon nevycházel z nezměnitelné povahy zákonného nabytí vlastnictví obcí, ani ve vztahu ke státu jako subjektu práva, ale v zájmu právní jistoty ukládal obci povinnost, jejíž splnění mělo zamezit pozdějším nejasnostem při posouzení právních vztahů k nemovitostem. Nedostatek aktivity obce při prosazování práv, jichž se v důsledku obecní restituce stala nositelkou, tedy při naplnění zákonem stanovených předpokladů vede k opětovnému nabytí vlastnického práva státem či jím založeným státním podnikem formou vydržení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. , nebo ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. ).

V projednávané věci žalující obec, která nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům podle ust. ke dni účinnosti uvedeného zákona (24. 5. 1991), až do roku 2009 nevyvíjela žádnou aktivitu směřující k prosazení svých vlastnických práv (nevyzvala žalovaného k jejich vydání, nedomáhala se zápisu vlastnických práv do katastru nemovitostí apod.). Závěr odvolacího soudu, dle nějž na straně žalovaného státního podniku, jehož dobrá víra o tom, že předmětné pozemky, s nimiž nakládal jako s vlastními, patří státu, nebyla ze strany žalobce nijak zpochybňována, byly v důsledku uplynutí vydržecí doby naplněny zákonné podmínky vydržení vlastnického práva, tak odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě.

Namítá-li dovolatel, že námitka vydržení vlastnického práva byla žalovanou stranou vznesena v rozporu s dobrými mravy, je třeba uvést, že k vydržení práva přihlíží soudy vždy bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. ). Uplatnění vydržení tak nepředstavuje právní úkon (na rozdíl od promlčení, k němuž lze přihlížet jen k námitce - § 100 odst. 1 věty druhé obč. zák.) ani výkon práv. Je toliko projevem právní kvalifikace věci. Hodnocení jeho souladnosti či rozpornosti s dobrými mravy je tudíž právně bezvýznamné (§ 3 odst. 1, § 39 obč. zák.). Deklarování vlastnického práva ze strany osoby, která je vydržela, tak nemůže být shledáno v rozporu s dobrými mravy (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8, ročník 1999, str. 429, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. ).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává ( , písm. c/, odst. 3 ). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( věty první, ).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly ( věty první, , části věty před středníkem a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 26. února 2013JUDr. Ludvík David, CSc.předseda senátu