Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2132/2009

ROZSUDEK

O d ů v o d n ě n í

Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 20.9.2007, č.j. -93, zamítl žalobu o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. 9, 22, 103, 123, 131, 135, 138/1, 138/2, 138/3, 138/4, 138/5 a 144 v katastrálním území R. u R. (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Zjistil, že jako vlastník předmětných pozemků je nyní v katastru nemovitostí zapsán žalovaný (a z toho patrně dovodil žalobcův naléhavý právní zájem na žádaném určení práva; – dále jen „“). Pozemky byly s účinností k 1.5.1948 přiděleny podle § 5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. bývalé obci T., jež si vlastnictví podržela i k 31.12.1949. Podle výměru tehdejšího Okresního národního výboru v S. ze dne 2.11.1950, sp. zn. (jež nabyl právní moci 22.11.1950), došlo ke změně územní hranice mezi obcemi T. a R., tak, že osada R., v níž se předmětné pozemky nacházejí a jež náležela původně k obci T., byla začleněna pod obec R. Na podkladě usnesení rady ONV v S. ze dne 25.3.1960 došlo s účinky k 1.7.1960 ke sloučení obcí K. H., Č. a T. v jedinou obec nesoucí název K. H. Okresní soud uzavřel, že právním nástupcem zaniklé obce T. „v rozsahu majetku osady R.“, zahrnujícího v to i předmětné pozemky, stala se žalovaná obec R., která k nemovitostem získala právo hospodaření a podle právo vlastnické. Žalující obec K. H. může být považována za právního nástupce zaniklé obce T. „pouze ohledně majetku, k němuž měla obec T. právo hospodaření ke dni svého zániku“ (tj. k 1.7.1960); mezi tento majetek předmětné nemovitosti ležící v osadě R. nepatří.

K odvolání žalobce krajský soud rozsudek okresního soudu změnil  tak, že určil, že žalobce je v rozsahu jedné ideální poloviny podílovým spoluvlastníkem označených nemovitostí (výrok I); ve zbývajícím rozsahu žalobu „zamítl“ (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Se skutkovými zjištěním okresního soudu se ztotožnil, dospěl však k jinému právnímu posouzení věci. Počínaje 1.1.1950 (po účinnosti zákona č. 279/1949 Sb., který ukončil samostatné hospodaření obcí se svým majetkem) staly se obce toliko správci majetku státu a jejich národní výbory k němu měly právo hospodaření. Pokud po tomto datu docházelo k územním změnám osad a obcí, neměly takové změny žádný vliv na rozsah majetku vlastněného obcemi k 31.12.1949. Okolnost, že osada R., územní část obce T., byla po 31.12.1949 připojena obci R. a zbylá část k obci K. H., podle odvolacího soudu znamená, že právními nástupci zaniklé  obce T. (jež byla vlastníkem nemovitostí k 31.12.1949) jsou oba účastníci řízení, a pozemky proto podle , věta druhá, , připadly rovným dílem do jejich podílového spoluvlastnictví. Ustanovení o přechodu vlastnictví podle ust. zák. na posuzovaný případ nedopadá, jelikož ke dni účinnosti zákona neměla žádná z obcí k předmětným pozemkům právo hospodaření, a nepoužije se ani ust. cit. zák., které se týká přechodu majetku na obce podle územního principu v případě zániku původní obce bez právního nástupce. Za nedůvodnou označil odvolací soud i obranu žalovaného námitkou vydržení vlastnického práva, vycházeje z názoru, že k takové námitce nepřihlíží z úřední povinnosti a žalovanému taková námitka nepřísluší, uplatňuje-li vydržení vlastnického práva jinou osobou, jež není účastníkem řízení, tvrdíc, že vlastnické právo nabyla zpět Česká republika uplynutím deseti let po účinnosti , od níž žalovaný své vlastnické právo odvozuje.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.

Žalobce dovoláním napadl výrok II rozsudku o zamítnutí žaloby o určení vlastnického (spoluvlastnického) práva v rozsahu jedné poloviny nemovitostí. Přípustnost dovolání dovozoval z ust. a z obsahu dovolání je patrno, že jím uplatnil dovolací důvod podle , nesprávné právním posouzení věci odvolacím soudem. Za nesprávný konkrétně označil ten závěr odvolacího soudu, že zaniklá obec T., vlastník pozemků k 31.12.1949, má dva právní nástupce. Podle výměru ONV v S. ze dne  2.11.1950, sp. zn. , nedošlo k zániku obce T. (k jejímu rozdělení či sloučení), nýbrž pouze ke změně územních hranic sousedících obcí T. a R. ve prospěch obce R., jež se územně rozšířila o osadu R.. Obec T. zanikla až k 1.7.1960 sloučením s obcemi Č. a K. H. a jediným jejím právním nástupcem stala se obec K. H. Takový názor má oporu i ve znění ust. , jež hovoří o právním nástupnictví obce v případě jejího zániku, „totální ztráty právní subjektivity“, nikoliv v případě změny jejího území. Je-li žalobce jediným právním nástupcem zaniklé obce T., pak pozemky přešly podle do jeho výlučného vlastnictví, nikoliv do podílového spoluvlastnictví účastníků. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného  směřovalo proti výroku I rozsudku odvolacího soudu (výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního částečně změněn a žalobě o určení vlastnictví k označeným pozemkům v rozsahu jejich jedné ideální poloviny vyhověno).  K otázce přípustnosti dovolání i žalovaný odkázal na ust. a za nesprávné označil právní posouzení věci odvolacím soudem ( ). Nezpochybňoval, že k 23.11.1990 měly k pozemkům právo hospodaření Lesy České republiky, s.p., nikoliv žalovaná, a ust. o přechodu majetku na obce se tudíž neuplatní. Namítal však, že již k 22.11.1950, kdy se od obce T. oddělila osada R. a přičlenila se k obci R.,  došlo současně k převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům  z obce T. na obec R., která je tak jediným právním nástupcem později zaniklé obce T. i ve smyslu Žalobce se právním nástupcem zaniklé obce T. „ohledně předmětných pozemků“ stát nemohl, jelikož k 1.7.1960, kdy obec sloučením s ním zanikla, již předmětné pozemky nespravovala. Jiný závěr odvolacího soudu je nelogický. Odvolací soud pochybil i při posouzení otázky vydržení vlastnického práva. Pominul, že po účinnosti byl žalobce patnáct let nečinný a žalobu o určení vlastnického práva podal až 24.8.2006. Žalovaný pozemky držel od roku 2001, kdy je získal od Lesů České republiky, s.p. Po celou dobu byl v dobré víře, že mu pozemky patří, přičemž do vydržecí doby může si započíst i dobu oprávněné držby svého právního předchůdce; doba oprávněné držby zde tudíž bezpochyby přesahuje zákonem stanovenou desetiletou dobu vydržení. Povinností soudu je zabývat se otázkou vydržení práva bez zřetele k tomu, zda se vydržení některý z účastníků dovolává. I zde je tedy právní názor odvolacího soudu nesprávný. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek v jím napadeném výroku zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dovolání účastníků projednal a rozhodl o nich podle , , ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení ). Po zjištění, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty ( ) a ve lhůtě uvedené v , zabýval se otázkou, zda směřují vůči výrokům rozsudku, proti nimž je dovolání přípustné.

Podle dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolání žalovaného je přípustné podle , jelikož směřuje proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně (změnou rozsudku soudu prvního stupně bylo žalobě o určení vlastnického práva k předmětným pozemkům částečně, v rozsahu jedné ideální poloviny, vyhověno).

Naproti tomu výrokem II odvolací soud „žalobu ve zbytku (tj. v rozsahu zbývajícího podílu o velikosti jedné poloviny nemovitostí) zamítl“; ve vztahu k rozsudku okresního soudu v uvedeném rozsahu tedy posoudil (deklaroval) práva a povinnosti účastníků, o něž v řízení jde, totožně. Posuzováno po stránce obsahové jde tak v uvedeném rozsahu o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek okresního soudu potvrzen ( ) a  není z tohoto pohledu podstatné, jakou formulaci výroku odvolací soud zvolil (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999). Přípustnost dovolání žalobce proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu (který je prvým rozhodnutím tohoto soudu o věci samé) může být založena toliko ust. , tedy při splnění podmínky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí, tj. má-li jím řešená právní otázka judikaturní přesah (jde-li o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou nebo rozhodovanou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo řešenou v rozporu s hmotným právem; ).

Pro rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl stvrzen závěr soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v rozsahu jedné poloviny pozemků (historického majetku zaniklé obce T., které nemovitosti patřily k  31.12.1949), je určující otázkou  právní nástupnictví po zaniklé obci. K jejímu vyřešení je třeba správné interpretace ust.   , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. (Je přitom nepochybné, že ust. se zde neuplatní, jestliže právo hospodaření k předmětným pozemkům ve vlastnictví státu příslušelo k 23.11.1990 nikoliv národnímu výboru některé z dotčených obcí, nýbrž Lesům České republiky, s.p. (tato skutečnost je mezi účastníky nesporná.) Otázkou výkladu ust. se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a dovodil, že pro restituce majetku podle tohoto zákona není rozhodný územní princip (tj. v katastru které obce po účinnosti zákona majetek leží), jelikož oproti němu upřednostnil zákonodárce princip vlastnické kontinuity k majetku vlastněnému obcemi k datu 31.12.1949, resp. právního nástupnictví ve vztahu k tehdejšímu vlastníku (obci), ačkoliv si byl (či musel být) vědom toho, že uplatnění takového principu může při obecních restitucích, v důsledku administrativních zásahů do území obcí v mezidobí, vést k územně obtížně přijímaným vlastnickým závěrům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2006, sp. zn. , popř. usnesení ze dne 21.11.2006, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4669). Podle „je-li právním nástupcem obce zaniklé po 31.12.1949 jediná obec, přechází majetek do jejího vlastnictví; je-li právních nástupců více, přechází do jejich podílového spoluvlastnictví rovným dílem“. Pojem právního nástupnictví (které zákon výslovně neupravuje) je tedy evidentně spojován se zánikem obce, k němuž po 31.12.1949 mohlo dojít jejím rozdělením či sloučením s jinou obcí, nikoliv s pouhou změnou územních hranic sousedících obcí, případně jejich katastrálního územní (více k otázce právního nástupnictví obcí srov. publikaci Restituce majetku obcí, P. Kišš, vyd. Eurolex Bohemia, Praha, 2005, str. 24-29).

Důsledky uvedeného právního názoru na posuzovanou věc jsou zřejmé. Na podkladě výměru ONV v Sušici ze dne 2.11.1950, sp. zn. , došlo toliko ke změně vzájemné hranice mezi obcemi T. a R., která na právní subjektivitu žádné z obcí vliv neměla (srov. ust. § 18 dekretu prezidenta republiky č. 121/1945 Sb., o územní organizaci správy, vykonávané národními výbory). K zániku obce T. (jež byla k 31.12.1949 vlastníkem předmětných pozemků) dochází až k 1.7.1960 jejím sloučením s obcemi Č. a K. H. v jedinou obec nesoucí název K. H. ( , o národních výborech), která je tak jediným  právním nástupcem zaniklých obcí i ve smyslu Jak již výše uvedeno, pro restituci obecního majetku podle tohoto ustanovení (jež vychází z principu obnovení vlastnického práva obcí k majetku vlastněnému k 31.12.1949, nikoliv z principu územního) není podstatné, že v době účinnosti , náležel restituovaný majetek do katastru jiné obce.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení shora uvedené právní otázky, tedy správné není. Dovolací soud proto shledal dovolání žalobce v jím napadeném rozsahu ( ) přípustným ( ) a současně i opodstatněným.

Z výše uvedeného současně vyplývá, že není důvodné dovolání žalovaného (jež je přípustné podle ), jde-li o jím zpochybňovanou otázku právního nástupnictví, pokud se žalovaný označuje za jediného právního nástupce zaniklé obce T. podle Tímto nástupcem je nikoliv žalovaný či oba účastníci řízení, nýbrž pouze žalobce.

K dovolání žalovaného je ovšem rozsudek odvolacího soudu otevřen k dovolacímu přezkumu i pro další nastolenou právní otázku, a to sice vydržení vlastnického práva. Tím se odvolací soud z pohledu příslušných ustanovení zákona blíže nezabýval  a obranu žalovaného odmítl s tvrzením, že k vydržení soud nepřihlíží „z povinnosti úřední“, ani k námitce, jíž účastník dovozuje vznik vlastnictví vydržením jiné osoby (zde České republiky jako předchůdce žalovaného). Takové závěry odvolacího soudu neobstojí. Vydržením vlastnického práva podle § 134 občanského zák. (na rozdíl od promlčení jiného majetkového práva; srov. § 100 odst. 1 občanského zák.) zabývá se soud vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv. Podstatné jsou i skutečnosti o oprávněné držbě právního předchůdce účastníka (srov. § 134 odst. 3 obč. zák. o zápočtu této doby  do doby vydržecí) a v neposlední řadě i skutečnosti o tom, zda vlastnické právo nenabyla již dříve vydržením jiná osoba (ani v takovém případě nemohl by být žalobce, který se domáhá určení vlastnického práva, v řízení úspěšný.) V této souvislosti lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2006, sp. zn. (uveřejněno v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4059), jež vychází z právního názoru, že ani jiný právní předpis nebrání tomu, aby stát vydržel věc ve vlastnictví obce. Takové ustanovení totiž uvedený zákon ani jiný právní předpis neobsahují, naopak ust. tohoto zákona ukládá obcím povinnost do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem učinit návrh příslušnému katastrálnímu úřadu na zápis těchto nemovitostí do katastru, byť s uplynutím této lhůty nejsou spojeny žádné právní důsledky (jak odvolací soud správně uvádí, jde zde o lhůtu tzv. pořádkovou). V posuzované věci nelze ponechat bez povšimnutí, že žalobu o určení vlastnického práva k pozemkům podal žalobce až 24.8.2006 a před zápisem žalované do katastru nemovitostí (jako vlastníka nemovitostí s odkazem na ) vykonávaly právo hospodaření k pozemkům jménem státu Lesy České republiky, s.p., které je v roce 2001 odevzdaly žalovanému.

Jestliže odvolací soud rozhodné skutečnosti, které o věci žalovaný tvrdil a které v řízení i jinak vyšly najevo, neposoudil i podle ustanovení právních předpisů o nabytí vlastnického práva vydržením (jehož rubem je zánik vlastnického práva dosavadního vlastníka), jde i zde o právní posouzení nesprávné. Pokládal-li odvolací soud skutkové vylíčení věci za neúplné, bylo jeho povinností vyzvat žalovaného k doplnění rozhodných skutečností a k označení důkazů k jejich prokázání (, ). Absence uvedeného poučení je vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí a k níž dovolací soud v případě přípustného dovolání vždy přihlíží ( ).

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v obou napadených výrocích, jakož i v akcesorických výrocích nákladových zrušil  a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (, část věty za středníkem, odst. 3 věta prvá ).

Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení ( ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle .

V Brně dne 25. srpna 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu