Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2329/2012

30

Cdo 2329/2012

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce A. Ž., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 10 - Strašnice, Strančická 776/25, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 4.607,77 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, č. j. -118, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2010, č. j. -90, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 4.607,77 EUR jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nepřiměřeně dlouhým řízením, vedeným u Městského soudu v Praze pod č. j. a pod č. j. .

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní řízení bylo zahájeno podáním žaloby k Městskému soudu v Praze dne 12. 10. 2004. Usnesením ze dne 19. 10. 2006 soud odmítl nárok žalobce na přezkoumání rozhodnutí žalované Vězeňské služby a vyloučil k samostatnému řízení žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Usnesení o odmítnutí nabylo právní moci dne 21. 11. 2006. Ohledně vyloučeného nároku soud nadále vedl řízení pod sp. zn. a ve věci byl vydán zamítavý rozsudek dne 10. 5. 2007. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, který nabyl právní moci dne 19. 2. 2008. Žalobce podal ve věci ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem usnesením ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. , odmítnuta. Soud prvního stupně uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu podle věta druhá a třetí , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen OdpŠk).

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, ale po právní stránce posoudil věc jinak, když dospěl k závěru, že v řízení vedeném pod sp. zn. došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v jeho nepřiměřené délce. Odvolací soud zároveň shledal konstatování porušení práva žalobce jako dostačující satisfakci, neboť nadměrná délka řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotou či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z a důvodnost z a b) Nesprávné právní posouzení svého nároku spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud sice ve svém rozhodnutí konstatoval porušení žalobcova práva nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, přitom ale zachoval negativní výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Sűrmeli v. Německo ze dne 8. 6. 2006, Apicella v. Itálie ze dne 29. 3. 2006 a Silver a další v. Spojené Království ze dne 25. 3. 1983. Vada řízení spočívá podle žalobce v tom, že odvolací soud posoudil věc odlišně od soudu prvního stupně a takto rozhodl v žalobcově nepřítomnosti, čímž vydal nepředvídatelné rozhodnutí (k tomu žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007 pod sp. zn. ). Nadto se odvolací soud nevypořádal s žalobcovou právní argumentací uvedenou v jeho podání ze dne 14. 6. 2010. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 ).

Dovolání je přípustné podle , neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud posoudil věc po právní stránce jinak, než soud prvního stupně.

Dovolání je důvodné.

Dovolací soud přezkoumal, zda nebylo řízení před oběma soudy postiženo vadami uvedenými v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ).

Dovolatelovu námitku v tom směru, že by měl být napadený rozsudek pro žalobce překvapivým rozhodnutím, neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Odvolací soud sice po právní stránce posoudil věc jinak než soud prvního stupně, ale rozhodoval o témže skutku a navíc vyhověl nároku žalobce do základu, když konstatoval porušení žalobcova práva na přiměřenou délku řízení, pouze mu přiznal jinou formu přiměřeného zadostiučinění, než jakou požadoval. Právní závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007 pod sp. zn. , na které žalobce odkazuje, se proto na tento případ neuplatní.

Odvolací soud se rovněž dostatečně vypořádal s argumentací žalobce v jeho podáních doručených soudu dne 14. 6. 2010, když je z jeho rozsudku patrné, jaké právní závěry ve vztahu k žalobcovu nároku přijal (a z toho tedy i to, jak se postavil k jeho názorům na právní posouzení žalovaného nároku).

Žádné další vady uvedené v , odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 , jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ( ), Nejvyšší soud neshledal.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. , uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo, v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného § 6 OdpŠk, vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé (srov. také V. část Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V případě OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. ). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. ).

Pokud odvolací soud shledal porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk, a považoval-li její odškodnění ve formě konstatování porušení práva žalobce za odpovídající náhradu ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, měl tento svůj závěr promítnout uvedeným konstatováním do výroku rozsudku, byť to žalobce výslovně nenavrhl. Jestliže tak neučinil, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.

V případě, že soud konstatuje porušení žalobcova práva ve výroku svého rozhodnutí, přestože žalobce v žalobě uplatňoval nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení ve formě peněžitého plnění, musí se soud ve výroku svého rozhodnutí vypořádat i s požadavkem na peněžitou satisfakci, a to tím způsobem, že takový návrh zamítne, přinejmenším pro potřeby vymezení rozsahu případného odvolacího či dovolacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. ).

Protože odvolací soud neposoudil správně žalobcův nárok v otázce formy poskytnutého zadostiučinění, zrušil Nejvyšší soud podle , části věty za středníkem, napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s , při novém rozhodování vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu