Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 608/2011

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY23Cdo 608/2011

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška, a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce GIETEC, s. r. o., se sídlem v Příbrami, Zdabořská 25, IČ 256 72 622, zast. Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem Příbram II., Dlouhá 141, proti žalované I. Z., zast. JUDr. Tomášem Samkem, advokátem, se sídlem Příbram I, Pražská 140, o vydání věci a zaplacení částky 154.800,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2010, č. j. -137, takto:Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2010, č. j. -137 a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 4. 2009, č. j. -89, se zrušují a věc se vrací posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 3. 2010, č. j. -137, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné, a proto dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

Odvolací soud poukázal na závěry Ústavního soudu (např. nález sp. zn. , popř. ), podle nichž nelze uvedeným soudům tolerovat přepjatě formalistický postup v řízení. Z toho pak dovodil, že soudy musí vykládat předmětná ustanovení (rozuměj § 196a odst. 3 a 4 obch. zák.) v souladu s účelem zákona, jeho systematickou souvislostí a dalšími principy a nemohou postupovat mj. bez ohledu na aspekty konkrétní věci.

Z toho pak odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil správné skutkové a právní závěry, pokud uzavřel, že kupní smlouva o prodeji předmětného automobilu je platným – právním úkonem s odkazem na ust. § 196a odst. 3 a 4 obch. zák.

Odvolací soud dále uvedl, že účelem ust. § 196a obch. zák. je ochránit obchodní společnost před nekalým jednáním členů statutárních orgánů a dalších osob oprávněných jednat jménem společnosti. Termín „obvyklý obchodní styk“ nelze podle odvolacího soudu podřadit jenom pod „konkrétní podnikání v rámci podnikatelské činnosti podnikající osoby“, ale je třeba jej vykládat s ohledem na jeho účel a smysl. Za obvyklý obchodní styk je proto třeba považovat „standardní obchodní činnost“, kterou takovýto subjekt vykonává v rámci svého podnikání, kdy nakládá běžně se svým majetkem a kdy je možno pod takovouto činnost podřadit i prodej ojetého firemního automobilu, jakožto zužitkovaného majetku. Odvolací soud s ohledem na tento názor dovodil, že kupní smlouva o prodeji automobilu byla uzavřena v rámci obvyklého obchodního styku, tj. v souladu s ust. § 196a odst. 4 obch. zák. a proto se na uvedenou věc nevztahuje ust. § 196a odst. 3 obch. zák. (stanovení hodnoty převáděného majetku na základě posudku znalce).

Odvolací soud dále konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně není nejednoznačný, nesrozumitelný a nepřezkoumatelný a odůvodnění tohoto rozsudku bylo v souladu s ust.

Dovoláním ze dne 15. 6. 2010 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v ust. a za otázku zásadního právního významu pokládá to, zda aplikace ust. obch. zák. přichází v úvahu jen v případě, že předmětem zcizení a nabytí je majetek, se kterým obvykle obchoduje a který je předmětem její podnikatelské činnosti – jen takový prodej či koupě lze považovat a priori za běžný obchodní styk. Jestli předmětem prodeje či koupě je majetek společnosti který nemá charakter běžného obchodního artiklu, nelze vycházet z toho, že jde v takovém případě o běžný obchodní styk a je třeba takový úkon vykládat v souladu s účelem a smyslem ust. obch. zák., kterým je především ochrana společnosti před svévolným jednáním jejich statutárních orgánů. V tomto směru je pak nutno vykládat ust. obch. zák. s přihlédnutím ke konkrétnímu skutkovému stavu v dané věci.“

V podrobnostech dovolatel uvedl, že odvolací soud zaujal názor, že § 196a odst. 3 obch. zák. nelze vykládat formalisticky, ale v souladu s jeho smyslem a účelem. Smyslem tohoto ustanovení je ochrana společnosti před nekalým jednáním osob oprávněných jednat jménem společnosti uzavíráním nevýhodných obchodů, přesto odvolací soud dospěl k závěru, že prodej jediného majetku značné hodnoty (tj. automobilu) pod jeho cenou je možno podřadit pod pojem tzv. běžného obchodního styku ve smyslu ust. § 196a obch. zák.

Dovolatel je toho názoru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že v případě převodu předmětného vozidla kupní smlouvou ze dne 10. 8. 2007, byly dány předpoklady k aplikaci ust. § 196a odst. 3 obch. zák., neboť převod se uskutečnil mezi osobami blízkými, vozidlo bylo převáděno za cenu (20.000,- Kč) tj. vyšší než jedna desetina základního kapitálu společnosti (150.000,- Kč) a nebyl zajištěn znalecký posudek k určení hodnoty převáděného vozidla. Spornou pak je otázka, zda s ohledem na podnikatelskou činnost žalobce lze aplikovat ust. § 196a odst. 4 obch. zák. Dovolatel je toho názoru, že toto ustanovení aplikovat nelze, neboť nešlo o běžný obchodní styk a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. .

Dále dovolatel uvedl, že podle znaleckého posudku činila cena vozidla ke dni prodeje částku 71.000,- Kč, tedy více než za kolik bylo prodáno a takovéto vozidlo bylo autobazary prodáváno za 100.000,- až 120.000,- Kč a k těmto skutečnostem odvolací soud nepřihlédl.

Dovolatel je toho názoru, že odvolací soud vyložil ust. § 196a odst. 4 obch. zák. v rozporu se smyslem a účelem tohoto ustanovení a vzhledem k tomu navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 20. 1. 2011 se k dovolání vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření zejména uvedla, že v dané věci není dovolání přípustné podle ust. a c) , neboť nejsou splněny předpoklady v těchto ustanoveních stanovené.

Podle žalované, pokud dovolatel napadá aplikaci ust. § 196a odst. 4 obch. zák. a toto pokládá za otázku zásadního právního významu, je zřejmé, že dovolatel pouze rozsáhle polemizuje o šíři výkladu „obvyklý obchodní styk“, což není podle žalované otázka zásadního právního významu a tuto otázku nedefinuje.

Žalovaná se proto ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) a dovolání žalobce považuje za nedůvodné a navrhuje, aby dovolací soud předmětné dovolání „zamítl“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas ( ), oprávněnou osobou a dovolatel je řádně zastoupen advokátem ( ) nejprve posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné.

V posuzované věci, je-li napadáno potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. a c)

Podle ustanovení není v dané věci dovolání přípustné, neboť soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem a nebyl tak vázán právním názorem odvolacího soudu vysloveným v jeho zrušujícím rozhodnutí.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu do všech jeho výroků, tj. i do výroku o nákladech odvolacího řízení; tento výrok má povahu usnesení a z ust. , a nevyplývá, že by proti tomuto výroku bylo dovolání přípustné.

Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání proti výroku ve věci samé přípustné podle ustanovení , tj. zda má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [ o s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení , dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.

V posuzovaném případě rozhodnutí odvolacího soud spočívá na závěru, že kupní smlouva ze dne 10. 8. 2007 o převodu předmětného automobilu zn. Citroen Berlingo 1,9DX byla uzavřena v rámci obvyklého obchodního styku v souladu s ust. § 196a odst. 4 obch. zák. a na věc se tak nevztahovalo ust. § 196a odst. 3 obch. zák. (zejména povinnost stanovení ceny převáděné věci znaleckým posudkem), což dovolatel napadá.

Podle § 196a odst. 3 obch. zák. mj. jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v § 196a odst. 1 obch. zák. (mj. člen představenstva, dozorčí rady, jiná osoba, oprávněná jednat jménem společnosti nebo osoba těmto osobám blízká) nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem.

Uvedené ustanovení se podle § 196a odst. 4 obch. zák. mj. nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku.

Ze skutkových zjištění vyplývá, že účastníci uzavřeli dne 10. 8. 2007 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl ojetý automobil zn. Citroen Berlingo 1, 9 DX za cenu 20.000,- Kč. Smlouvu za žalobce uzavíral její jednatel, Jiří Tesařík, který je synem žalované.

Cena automobilu vycházela z nabídky autobazaru, který za automobil, který měl nejeto 259.715 km nabízel cenu 18.900,- Kč s ohledem na stav vozidla a znalec Ladislav Marčík (neustanovený soudem, ale objednaný žalobcem) dospěl k závěru, že obvyklá cena vozidla činila částku 20.902,- Kč.

Odvolací soud pak dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupě ve vztahu ke sjednané ceně automobilu ve výši 20.000,- Kč, a to i s ohledem na posudek znalce Ing. Vlasáka, který stanovil cenu vozidla ve výši 71.000,- Kč, je správné.

Zásadní otázkou v předmětné věci tedy je, zda za uvedené skutkové situace bylo zcizení automobilu realizováno v rámci běžného obchodního styku a zda na tento obchod tudíž nedopadalo ust. § 196a odst. 3 obch. zák., a to povinnost stanovit cenu prodávaného automobilu prostřednictvím znalce ustanoveného soudem, přičemž nesplnění této povinnosti je sankciováno neplatností smlouvy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. ).

Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , mj. uvedl, že „závěr, zda nabytí majetku či jeho zcizení nevybočuje z rámce běžného obchodního styku, bude záležet na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu, zpravidla však půjde především o porovnání předmětu zkoumané dispozice (jeho povahy) s předmětem podnikání společnosti“.

Dovolací soud v projednávané věci neshledal takové konkrétní okolnosti případu, které by ve smyslu citovaných závěrů Nejvyššího soudu vedly k výjimce z obecného pravidla, podle něhož neodpovídá-li dispozice majetkem společnosti (v tomto případě prodej osobního automobilu) předmětu podnikání společnosti, nejde o běžný obchodní styk.

Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že za obvyklý obchodní styk lze považovat standardní obchodní činnost vykonávanou v rámci podnikání, kdy nakládá běžně se svým majetkem, neodpovídá tento závěr judikatuře dovolacího soudu (viz rozhodnutí uvedené shora).

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že je v daném případě dovolání přípustné podle ust. a je důvodné.

Dovolací soud dále pro úplnost uvádí, že byla sjednocena rozhodovací praxe soudů při aplikaci ust. § 196a odst. 3 obch. zák., a to rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. . V odůvodnění rozsudku je mj. uvedeno, že „byla-li ve smlouvě podléhající ust. § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní cena (tj. cena v daném místě a čase obvyklá), ačkoliv cena, za níž byl majetek převeden, nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, bylo účelu sledovaného uvedeným zákonným příkazem dosaženo“. V takovém případě „není žádného důvodu dovozovat absolutní neplatnost uzavřené smlouvy“.

Nejvyšší soud proto podle a 3 rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody pro zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil posléze uvedenému soudu k dalšímu řízení.

O nákladech řízení vč. řízení dovolacího bude podle rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. prosince 2012

JUDr. Ing. Jan Hušek

předseda senátu