Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 ICdo 10/2018-175

XY29 -175

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce JUDr. Patrika Graňáka, se sídlem v Karviné - Fryštátě, Svatováclavská 97/6, PSČ 733 01, jako insolvenčního správce dlužníka M. M. T., zastoupeného Mgr. Zuzanou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem ve Frýdku - Místku, Politických obětí 118, PSČ 738 01, proti žalovanému S. P., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, V jámě 699/1, PSČ 110 00, o určení neúčinnosti právních jednání dlužníka a o vydání částky 67.300,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka M. M. T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. XY, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu Olomouci ze dne 16. srpna 2017, č. j. 31 ICm XY, 11 VSOL XY (KSOL 31 XY), takto:

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. srpna 2017, č. j. 31 ICm XY, 11 VSOL XY ( XY), potvrdil rozsudek ze dne 16. září 2016, č. j. 31 ICm XY, kterým Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zamítl žalobu, jíž se žalobce (JUDr. Patrik Graňák, insolvenční správce dlužníka M. M. T.) domáhal vůči žalovanému (S. P.) určení, že „právní jednání“ dlužníka spočívající v převodu částky 20.000,- Kč dne 29. května 2014, v převodu částky 20.000,- Kč dne 30. června 2014 a v převodu částky 27.300,- Kč dne 22. srpna 2014 z účtu dlužníka na pohledávku žalovaného (dále jen „sporné platby“), jsou vůči přihlášeným věřitelům neúčinná, a zamítl žalobu na vydání částky 67.300,- Kč.

Odvolací soud – cituje ustanovení a , o úpadku a způsobech jeho řešení (), a vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – uzavřel, že sporné platby (rozuměj platby na úhradu faktury č. 20192, vystavené dne 4. prosince 2013, splatné 20. prosince 2013, kterou žalovaný vyúčtoval dlužníku kupní cenu za dodávku kovového odpadu) dlužník učinil za podmínek obvyklých v obchodním styku, obdržel za ně přiměřené protiplnění, přičemž nešlo o úkon učiněný v prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku nebo že by sporná jednání mohla vést k jeho úpadku [ ].

Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný dodával dlužníku „po několik roků kovový materiál pro výrobu, dlužník stanovil výkupní cenu, kterou pak žalovaný dlužníku fakturoval“, přičemž do prosince roku 2013 dlužník své závazky (nejen) vůči žalovanému hradil.

Dále dovodil, že dlužníku „byl odcizen přepravovaný materiál ze zahraničí (značné hodnoty)“, který byl určen pro další výrobu. Jelikož byl dlužník „pro tento případ pojištěn, pokračoval nejen ve výkupu materiálu, ale v rámci možností i v další výrobě“ (nejméně do srpna 2014); výrobu ukončil až po následné informaci pojišťovny, že mu škodu neuhradí.

Konečně odvolací soud doplnil, že žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by sporné platby mohly vést k jeho úpadku. Na opačný závěr nelze usuzovat ani s ohledem „na dvě předchozí insolvenční řízení“; v prvním z nich, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. XY, označený soud vyrozuměl insolvenčního navrhovatele, že se k jeho návrhu nepřihlíží (viz usnesení ze dne 19. května 2014, č. j. XY), ve druhém, vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. XY, označený soud insolvenční řízení zastavil pro zpětvzetí insolvenčního návrhu (viz usnesení ze dne 26. května 2014, č. j. XY). Přitom na úpadek dlužníka nebylo možno usuzovat ani na základě dokladů založených ve sbírce listin u rejstříkového soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , (dále jen „“), maje za to, že spočívá na řešení otázky dosud dovolacím soudem nezodpovězené, týkající se výkladu ustanovení .

Dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož sporné platby byly uskutečněny za podmínek obvyklých v obchodním styku, včetně toho, že dlužník za ně obdržel přiměřené protiplnění, jakož i se závěrem, podle něhož žalovaný nemohl ani při náležité pečlivosti poznat, že je dlužník v úpadku, nebo že by sporné platby mohly vést k jeho úpadku.

Dovolatel je přesvědčen, že žalovaný důkazní břemeno ohledně naplnění předpokladů určených ustanovením neprokázal; snáší argumenty ve prospěch závěru, že spornými platbami byl žalovaný zvýhodněn na úkor ostatních věřitelů a požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Rozhodné znění pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení , Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:

Má-li určitá osoba dostát požadavku náležité pečlivosti ve smyslu , je povinna vyvinout ke zjištění rozhodných skutečností takové úsilí, které by v obdobné situaci vyvinula jiná rozumně pečlivá osoba. Je-li však nadána odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi, lze z požadavku náležité péče dovodit, že je povinností takové osoby své znalosti, schopnosti či dovednosti (v rámci svých možností) využít. Posuzování toho, zda určitá osoba vyvinula patřičné úsilí, je otázkou posuzování okolností konkrétního případu, a proto zpravidla nelze učinit paušální závěr, podle něhož by určité jednání vždy bylo v souladu s požadavkem náležité péče.

Srov. rozsudek ze dne 29. srpna 2017, sen. zn. , k jehož závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 31. října 2017, sen. zn. , a ze dne 30. listopadu 2017, sen. zn. 97/2015.

V dané věci je zjevné, že žalovaný nebyl osobou nadanou odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi (poměřováno ve vztahu k požadavku náležité péče ke zjištění rozhodných skutečností ve smyslu dotčeného ustanovení), přičemž závěr odvolacího soudu o tom, že s náležitou péčí postupoval, není (s ohledem na skutkové poměry věci – viz zjištění soudů nižších stupňů shora) ani zjevně nepřiměřený. S argumentací dovolatele založenou na údajích obsažených v insolvenčním rejstříku ohledně „předchozích“ insolvenčních řízeních na majetek dlužníka, se odpovídajících způsobem vypořádal odvolací soud; ani Nejvyšší soud nemá – vzhledem k výsledkům těchto řízení – žádné pochybnosti o tom, že tyto údaje nemohly narušit dobrou víru žalovaného chráněnou právě ustanovením .

Výhradou, podle níž žalovaný neunesl důkazní břemeno o tom, že sporné platby byly uskutečněny za podmínek obvyklých v obchodním styku, dovolatel ve skutečnosti nepolemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, nýbrž zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, a v konečném důsledku nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na kterých odvolací soud své (následné) právní posouzení věci.

Současně je mimo jakoukoli pochybnost, že v daných skutkových poměrech bylo zaplacení sjednané (a přiměřené) kupní ceny za již dodané zboží, na základě kupní smlouvy, kterou smluvní strany uzavřely v rámci předmětu své podnikatelské činnosti, právním úkonem v obchodním styku obvyklým.

K tomu přiměřeně srov. např. důvody rozsudku ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. , jakož i rozsudku ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. .

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta poslední ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2019

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu