Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Žiadne známe citácie.
20398421E03CD4D7C1257AF3002EE181.html
HTML · 22.83 KB
No categories available
23 Cdo 1179/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce Unex, a. s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, IČ 45 19 20 49, zast. JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 118, proti žalovanému Femax, a. s., se sídlem v Praze 6, V sadech 15/4, IČ 25 36 44 21, zast. Mgr. Petrem Čubíkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, 28. října 463/3, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 30/2009 , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2010, č. j. 8 Cmo 75/2010 -459, takto:
I. Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně zrušil rozhodčí nález ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. F/2003/102, o zaplacení 45.196,67 EUR s přísl. a 123.676,20 EUR, vydaný rozhodcem JUDr. L. L., Ph.D. a dále rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 8 Cmo 75/2010 -459 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalobce se žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodčího nálezu z důvodů uvedených v ust. § 31 písm. b) , e) a f) zák. č. 216/1994 Sb. (dále jen „ZRŘ “), přičemž žalobce neplatnost rozhodčí doložky namítl včas.
Podle dodatku č. 3 měl spory ze smlouvy o zřízení konsignačního skladu ze dne 30. 6. 2000 rozhodovat rozhodce (rozhodci) jmenovaní správcem seznamu ze seznamu vedeného Společností pro rozhodčí řízení, a. s. (dále jen „Společnost“), a to podle jednacího řádu vydaného touto společností, vč. výše a způsobu úhrady rozhodčího poplatku taktéž upraveného touto společností v jí vydaných pravidlech.
Odvolací soud při posuzování platnosti rozhodčí doložky vyšel z ust. § 2 odst. 1 , § 7 odst. 1 , § 13 odst. 1 , 2 a § 19 odst. 1 a 2 ZRŘ a dospěl k závěru, že si strany v rozhodčí doložce nezvolily rozhodce ad hoc, Společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a proto není oprávněna vydávat statuty a řády, které by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení a stanovovaly závazným způsobem pravidla o nákladech řízení a odměňování rozhodců, popř. vést seznamy rozhodců.
S ohledem na to odvolací soud dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je neplatná podle § 39 obč. zák., a proto byl dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 písm. b) ZRŘ , tj. pro neplatnost rozhodčí doložky.
Dovoláním ze dne 1. 12. 2010 žalovaný napadl shora uvedený rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. a že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, neboť soudy rozhodují v předmětné právní otázce rozdílně; dále dovolatel namítl, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel za zásadní právní stránku označil to, zda
- může osobu rozhodce jmenovat (vybrat) podle § 7 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb. právnická osoba, pokud je takový způsob jmenování rozhodce dohodnut mezi stranami v rozhodčí doložce
- výrok rozhodnutí, kterým se zrušuje rozhodčí nález, musí obsahovat odkaz na konkrétní zákonný důvod dle § 31 písm. a) až g) zák. č. 216/1994 Sb. , podle kterého se rozhodčí nález zrušuje.
V podrobnostech dovolatel v odůvodnění dovolání zejména uvedl, že Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2227/2007 -210, jímž zrušil předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího neshledal neplatnost rozhodčí doložky, přestože žalobce její neplatnost namítal.
Dále dovolatel namítl, že odvolací soud fakticky změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, protože soud prvního stupně zrušil rozhodčí nález z důvodů dle ust. § 31 písm. e) a f) ZRŘ , přičemž odvolací soud tak učinil z důvodu dle ust. § 31 písm. b) ZRŘ , ačkoli jako soud apelační měl zkoumat správnost rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolatel se dále domnívá, že výrok rozhodnutí soudu by měl obsahovat i zákonný důvod, pro nějž byl rozhodčí nález zrušen, neboť s jednotlivými důvody pro zrušení nálezu jsou spojeny rozdílné procesní důsledky.
Dovolatel taktéž nesouhlasí se závěry odvolacího soudu o nemožnosti právnické osoby jmenovat osobu rozhodce, popř. sjednat způsob vedení rozhodčího řízení. Je přesvědčen, že sjednaný způsob jmenování rozhodce byl v posuzované věci platný a odkazuje na ust. § 7 odst. 1 ZRŘ . Dovolatel v této souvislosti odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 32 Cdo 2312/2007 , 23 Cdo 5129/2007 , 32 Odo 2282/2008 atd., popř. odkazuje na rozhodnutí Ústavního sodu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08 a event. názory publikované v odborných časopisech.
Závěrem dovolatel zastává názor, že předmětná rozhodčí doložka je platná, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rovněž i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 18. 2. 2010 k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že není splněna podmínka zásadního právního významu proto, aby dovolání bylo přípustné podle § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř.
Dále žalobce podrobně rozvedl svoje stanovisko k náležitostem výroku rozhodnutí s odkazem zejména na ust. § 155 a 157 o. s. ř. o. s. ř. a je toho názoru, že citace zákonných ustanovení není povinnou náležitostí ani žaloby, ani výroku rozsudku. Taktéž byl odvolací soud oprávněn rozhodčí nález zrušit i podle ust. § 31 písm. b) ZRŘ , tedy z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, neboť i tento důvod byl v žalobě namítán.
Žalobce poté neplatnost rozhodčí doložky odůvodňuje s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008 , a vzhledem k tomu nemohlo dojít k legálnímu rozhodčímu řízení a ani k platnému vydání rozhodčího nálezu. Uvedený judikát pak pokládá za určující pro posouzení věci, a to na rozdíl od judikátů uváděných dovolatelem.
Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, in eventum zamítl a rozhodl v jeho prospěch o nákladech dovolacího řízení.
V podání ze dne 14. 3. 2011 se k vyjádření žalobce vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření s odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 496/2008 a další rozhodnutí dovozuje naléhavost právního zájmu dovolatele na vyřešení této otázky s ohledem na roztříštěnost judikatury a domnívá se, že dosud nebyl Nejvyšším soudem zaujat závazný názor, a proto je třeba se dovoláním zabývat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř. o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas, oprávněnou osobou, žalovaná je zastoupena advokátem a jím bylo dovolání sepsáno, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
V dané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a proto přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. není dána, neboť soud prvního stupně nebyl ve svém rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu (předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno dovolacím soudem).
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl v posuzované věci k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání není proto přípustné.
Strany si podle ust. § 2 odst. 1 ZRŘ , v rozhodném znění, mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodnout jeden nebo více rozhodců a nebo stálý rozhodčí soud.
Podle ust. § 13 odst. 1 a 2 ZRŘ stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona. Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců.
Podle § 31 písm. b) ZRŘ soud na návrh kterékoli strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.
V daném případě se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. F/2003/102 o zaplacení 45.196,67 EUR s přísl. a 123.676,20 EUR podle ust. § 31 písm. b) , c) a f) ZRŘ .
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí doložka je neplatná a z tohoto důvodu zrušil rozhodčí nález a teprve poté odkázal na ust. § 31 písm. e) a f) ZRŘ , což nebrání odvolacímu soudu znovu posoudit platnost rozhodčí doložky podle ust. § 31 písm. b) ZRŘ a z tohoto hlediska jde o potvrzující rozhodnutí.
Ze skutkových zjištění, která nebyla dovoláním zpochybněna vyplývá, že v dodatku č. 3 ze dne 15. 1. 2003 ke smlouvě o zřízení konsignačního skladu ze dne 30. 6. 2000 byla sjednána rozhodčí doložka, podle níž veškeré spory z této smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení „jedním rozhodcem (třemi rozhodci), jmenovaným správcem seznamu ze seznamu rozhodců, vedeném Společností podle jednacího řádu pro rozhodčí řízení Společnosti“. Výše a způsob „úhrady rozhodčího poplatku jsou upraveny v pravidlech o nákladech rozhodčího řízení“.
V posuzovaném případě je zřejmé, že si strany nezvolily rozhodce ad hoc a že Společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§ 13 ZRŘ ) s oprávněním vydávat statuty a řády.
Určení rozhodce strany ponechaly na Společnosti, resp. na jí určené osobě, správci seznamu, a to ze seznamu vedeného Společností podle pravidel jí stanovených, přičemž průběh rozhodčího řízení se měl řídit jednacím řádem Společnosti včetně jí stanovených pravidel o nákladech řízení.
Nejvyšší soud s ohledem na nejednotnou rozhodovací praxi soudů rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 zaujal mj. názor, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona. Vykonává-li právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem takové činnosti, které spadají podle zákona do působnosti stálých rozhodčích soudů (§ 13 ZRŘ ), jedná se o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu vzbuzující důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporu.
Nejvyšší soud je nucen konstatovat, že závěry vyplývající z uvedeného rozhodnutí velkého senátu dopadají na posuzovanou věc a rozhodující senát neshledává žádný důvod, aby se od těchto závěrů odchýlil (viz též např. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2023/2011 ).
Pokud námitky dovolatele lze podřadit pod důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , nelze k nim, je-li přípustnost dovolání zvažována podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. , přihlížet. Dovolací soud pokládá za vhodné dodat, že ve výroku rozhodnutí nemusí být uveden důvod (příslušné právní ustanovení), na jehož základě byl rozhodčí nález zrušen, avšak tento důvod musí vyplývat z odůvodnění rozhodnutí.
Přípustnost dovolání, pokud dovolání směřuje proti výroku o nákladech odvolacího řízení, nelze dovodit z ust. § 238 , § 238a a § 239 o. s. ř. o. s. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedenému konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, a proto není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o. s. ř. přípustné a nezbývá než jej odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 , § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci celkem 3.360,- Kč vč. DPH (§ 8 , § 10 odst. 3 , § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. , ve znění před účinností vyhl. č. 64/2012 Sb. , § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. , § 137 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný rozhodnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu