Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 1384/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: město Roztoky, se sídlem Nám. 5. května 2, Roztoky, zastoupeno JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem v Praze 7, Nad Štolou 18, za účasti: 1) M. H., bytem W., zastoupen JUDr. Martinem Kölblem, advokátem v Praze 1, Štěpánská 39, 2) Pozemkový fond České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. , o dovolání prvního účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, č. j. -128, takto:I. Dovolání prvního účastníka se odmítá. II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým účastníkem, stejně jakož i ve vztahu mezi prvním a druhým účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Praze – západ ze dne 23. 9. 2011, č. j. -100, kterým bylo rozhodnuto tak, že první účastník není vlastníkem pozemků v kat. úz. R. Soud prvního stupně dále rozhodl, že prvnímu žalovanému (pozn.: znění výroku správně opraveno odvolací instancí) za tyto pozemky nepřísluší náhrada ani finanční náhrada; nezřídil též ani věcné břemeno chůze a jízdy na částech pozemků v kat. úz. R. ve prospěch vlastníků a uživatelů domů na st. parcele na pozemku. V uvedeném rozsahu tedy soud nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha – západ ze dne 19. 5. 2009, č. j. PÚ-R-1153/01/II-10/09/KUB. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o povinnosti prvního účastníka zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 3.360,- Kč; ve výroku III. rozsudku téhož soudu bylo určeno, že ve vztahu mezi žalobcem a druhým účastníkem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal přezkumu výše uvedeného rozhodnutí Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha – západ, na základě kterého byl první účastník určen vlastníkem některých z předmětných nemovitostí a ve vztahu ke zbývajícím bylo rozhodnuto o tom, že mu náleží právo na náhradu nebo finanční náhradu. Rozhodnutím úřadu bylo též zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy na částech pozemků v kat. úz. R. ve prospěch vlastníků a uživatelů domů na st. parcele na pozemku, to vše na základě , o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění , ve znění pozdějších předpisů, a , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též „o půdě“).

Soud prvního stupně v rámci řízení převzal skutková zjištění správního orgánu a uzavřel, že první účastník je vnukem původního vlastníka nemovitostí, ke kterým uplatnil dne 26. 6. 2001 nárok na vydání. Jako povinná osoba podle zákona o půdě byl označen žalobce. Soud však na rozdíl od správního orgánu dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti nelze prvnímu účastníku vydat, jelikož nejpozději dne 8. 5. 1957 ztratil československé státní občanství, protože v roce 1953 nabyl naturalizací občanství USA. Soud uvedl, že v řízení nebylo tvrzeno nic k tomu, že by první účastník poté české občanství znovu nabyl; proto první účastník podle soudu nesplňuje podmínku českého státního občanství pro možnost uplatňovat restituční nárok podle , kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě.

Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a pro stručnost na odůvodnění rozsudku nižší instance odkázal. Uvedl, že soud prvního stupně správně zkoumal splnění podmínky českého státního občanství u prvního účastníka pro možnost uplatňovat restituční nárok k předmětným nemovitostem. Při výkladu čl. I. Úmluvy o naturalisaci mezi Československem a Spojenými Státy ze dne 14. 9. 1929, vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. (dále též „Úmluva“), se soud prvního stupně řídil judikaturou Nejvyššího soudu (například rozhodnutí sp. zn. , , , , ), z níž plyne, že posledním dnem válečného období je den 7. 5. 1957 (počátkem pro Československo bylo datum 17. 9. 1938), kdy Československo ukončilo válečný stav s Japonskem; přitom podle výkladu Úmluvy právě tímto dnem občan tehdejšího Československa, naturalizovaný v USA v období od 17. 9. 1938 do 6. 5. 1957, ztratil československé státní občanství. Ačkoliv bylo prvnímu účastníkovi dne 23. 7. 1997 úřadem Městské části Praha 1 vydáno osvědčení o státním občanství ČR, neprokazuje to podle soudu skutečnost, že by první účastník státním občanem ČR skutečně byl. První účastník totiž před soudem neprokázal, že by kdy žádal o navrácení českého státního občanství poté, co byl naturalizován v USA (1953) a tím československé státní občanství tedy ex lege pozbyl, ačkoliv byl v tomto směru soudem prvního stupně poučen podle a 3

Proti rozsudku odvolacího soudu podal první účastník dovolání. Jeho přípustnost dovozoval ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jako důvody uvedl nesprávné právní posouzení věci a vadu řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jako otázku zásadního právního významu označil aplikaci a výklad Úmluvy o naturalisaci mezi Československem a USA č. 169/1929 Sb., tedy skutečnost, zda v případě, kdy československý státní občan nabyl amerického státního občanství naturalizací v období trvání války a tedy nepřišel o původní státní občanství, přichází automaticky o československé státní občanství po ukončení válečného stavu. Dovolatel uvedl, že je přesvědčen, že podle znění Úmluvy o československé občanství nepřišel, protože občanství USA nabyl naturalizací v roce 1953, tedy v době, kdy jeho země vedla válku a v souladu se zněním čl. I. odst. 3 Úmluvy se na něj ustanovení o automatické ztrátě občanství podle čl. I odst. 2 nevztahují. Závěr soudů, že po skončení války, tj. dne 8. 5. 1957, ztratili takto naturalizovaní občané československé státní občanství po zániku okolnosti vylučující uplatnění zásad vtělených do odst. 1 a 2 čl. I. Úmluvy, označil jako mylný; pokud by Úmluva takový důsledek předpokládala, výslovně by v ní byl uveden. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. , z něhož se podává, že československý občan nepozbýval své dosavadní občanství, pokud byl v USA naturalizován v době, kdy jeho země vede válku. Na závěr navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání podal vyjádření žalobce, který se ztotožnil se závěry soudů nižších instancí a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. zamítnout.

Druhý účastník se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že první účastník, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (, ). Přípustnost dovolání dovozoval z ustanovení , odst. 3 a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle , b)

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Podle čl. I odst. 2 Úmluvy navzájem o příslušnících (pozn.: tj. občanech) Československa, kteří byli anebo budou naturalisováni na území Spojených Států, bude se míti v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států. Podle odst. 3 tamtéž předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platiti pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalisace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku.

Podle ustanovení , kterým se upravují některé otázky související se , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění , je oprávněnou osobou dále státní občan České republiky, který pozbyl majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem v období od 29. září 1938 do 8. května 1945 a vznikly mu majetkové nároky podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot N., M., zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a jiných zásahů do majetku vzcházejících, avšak tento majetek nebyl oprávněné osobě vrácen, ani nebyla podle těchto předpisů odškodněna, ač podle nich odškodněna měla být, ani nebyla odškodněna podle mezinárodních smluv uzavřených mezi Československou republikou a jinými státy po druhé světové válce. Podle odst. 3 písm. c) tamtéž zemřela-li osoba uvedená v odstavci 1 nebo 2 před uplynutím lhůty uvedené v § 11a, nebo byla-li před uplynutím této lhůty prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, fyzické osoby v tomto pořadí:… c) děti a manžel osoby uvedené v odstavci 1, všichni rovným dílem. Zemřelo-li dítě před uplynutím lhůty uvedené v § 11a, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti, a zemřelo-li některé z nich, jeho děti,…

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. , „se k výkladu a použití ustanovení Úmluvy o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, podepsané dne 16. 7. 1928 a vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. (dále jen „Úmluva“), dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 3. 7. 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod č. 112, dovodil, že Úmluva neupravovala způsoby nabývání státní příslušnosti účastnických zemí, ale její význam spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti Spojených států amerických (USA) byla bez dalšího spojena ztráta dřívější státní příslušnosti československé (a naopak). Dodal, že dne 7. 12. 1929 byla Úmluva vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 169 a na základě zákona č. 60/1930 Sb., jímž se Úmluva provádí, nabyla ustanovení Úmluvy od počátku její mezinárodní působnosti moci zákona (srov. § 1 citovaného zákona). Úmluva byla jako zákon součástí československého (od 1. 1. 1993 českého) právního řádu až do 20. 8. 1997, kdy po výměně nót ze dnů 28. 7. 1997 a 20. 8. 1997 obě smluvní strany – Česká republika a Spojené státy americké – sjednaly ukončení její platnosti k uvedenému dni, ke kterému pozbyl účinnosti i zákon č. 60/1930 Sb. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. , rozsudek ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. , usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , a mnohá další).“ Ve vztahu k osvědčení o státním občanství soud uvedl, že „osvědčení o státním občanství České republiky, vystavené žalobci dne 12. 4. 2001 Městskou částí Prahy 8, na které poukazuje žalobce ve svém dovolání, je zde důkazem nikoliv o zachování československého státního občanství dovolatele (jež ztratil naturalizací podle shora označené Úmluvy), nýbrž o získání občanství České republiky na základě jeho prohlášení o státním občanství České republiky, které učinil dne 25. 10. 2000 podle ustanovení , o státním občanství některých bývalých československých státních občanů.“

Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. , „to byl opět Ústavní soud, který z téhož pohledu posoudil právní relevanci potenciálního dvojího státního občanství ČR – USA ve světle shora zmíněné Úmluvy o naturalisaci (). Ze shodných postulátů jako Ústavní soud však opakovaně vychází také Nejvyšší soud, jak se stalo například v rozhodnutích sp. zn. a . Zejména v posledně citované věci dovodil dovolací soud, že přes existenci osvědčení o čs. státním občanství, které bylo vydáno správním orgánem, nelze dospět k závěru, že by žalující straně bylo skutečně státní občanství zachováno – právě vzhledem k tomu, že to citovaná Úmluva mezi ČSR a USA vyloučila. … Není důvod vytvářet hranici nerovnosti mezi těmi československými občany, kteří pozbyli své občanství naturalizací ve Spojených státech kdykoliv mimo dobu, kdy jejich země vedla válku (od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957) a těch, kteří nabyli občanství Spojených států v tomto období. Neobstojí ani námitka dovolatelů o právní závaznosti osvědčení o českém státním občanství, které bylo žalobcům 28. 9. 1995 vydáno. K tomu, že obecné soudy jsou oprávněny přezkoumávat podmínky vydání takového osvědčení, se kladně vyslovil nejen Ústavní soud pod sp. zn. , ale také Nejvyšší soud např. v rozhodnutí sp. zn. . V posledně citovaném judikátu se uzavírá, že soud je oprávněn a povinen zkoumat u veřejnéy tohoto typu její pravost i správnost. Může dojít i k tomu, že orgán vydávající osvědčení tak učinil na základě sice správně zjištěného skutkového stavu, ale nesprávného právního posouzení.“

V nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. , „Ústavní soud opakovaně v nejobecnější rovině poukázal na jeden z významných aspektů právního státu, tj. na to, že ke znakům právního státu neoddělitelně patří hodnota právní jistoty a z ní vyplývající princip ochrany důvěry občanů v právo, které jsou v nejobecnější podobě obsaženy v y. Ústavní soud přesvědčen, že se obecné soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce dobré víry stěžovatelky v akty a postoje veřejné moci, které ve svém souhrnu - nahlíženo z perspektivy plynutí času – vytvářely dobrou víru stěžovatelky, že je československou občankou, nejméně v rozpětí padesáti let. Bude-li existence oprávněných očekávání stěžovatelky, co do svého státoobčanského statusu, v dalším řízení před obecnými soudy postavena najisto, konstatuje Ústavní soud, že je nepřípustné, aby se veřejná moc, která stěžovatelce konfiskovala majetek jako československé státní příslušnici, se k ní jako ke své státní občance nechovala v okamžiku, kdy by měla v restitučním řízení zmírnit způsobené křivdy. Vzhledem k významu státního občanství pro právní postavení jednotlivce proto Ústavní soud považuje za porušení práva na spravedlivý proces dle y, pokud obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně nezvážily oprávněná očekávání stěžovatelky založená na konkrétních aktech a postupech veřejné moci, jak zaručuje y.“

K tomu Nejvyšší soud dodává, že ve zmíněném nálezu Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti mj. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. . Nejvyšší instance v něm řešila problematiku existence státního občanství rovněž v souvislosti s restitučním nárokem, konkrétně návrhem na uzavření dohody o vydání věci podle , o mimosoudních rehabilitacích. Od nyní posuzované otázky se však tento případ liší tím, že stěžovatelka M. D. nabyla státní občanství USA po sňatku s americkým státním občanem a dovolací instance tu tedy přímo neřešila otázku pozbytí státního občanství v souvislosti s v předchozím textu zmiňovanými otázkami naturalizace. Nicméně jádrem problému bylo i v této věci právní posouzení existence státního občanství (prokazováno vydaným osvědčením o státním občanství) v otázce uplatňovaného restitučního nároku.

Ve zmiňovaném rozsudku sp. zn. Nejvyšší soud uvedl, že „dovolatelce lze přisvědčit, že administrativní postup, podle něhož musela pro zachování svého čs. státního občanství do tří měsíců od sňatku žádat tehdejší národní výbor o vydání rozhodnutí o ponechání svého čs. občanství, může být s dnešním odstupem považován, s ohledem na tehdejší politické podmínky, za přinejmenším obtížně realizovatelný (viz též dovolatelčino tvrzení o jejím zaslání formuláře do Československa, bez vědomosti o dalším postupu a bez nalezení správního spisu). Obdobný postup byl v té době požadován i v později vydaném zákoně č. 194/1949 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství, a sice v jeho § 5; pouze pro administrativní postup (žádost) v cizině provdané (rozuměno za cizího státního občana) ženy byla stanovena delší šestiměsíční lhůta od uzavření manželství. V roce 1957 ovšem došlo k přijetí newyorské Úmluvy o státním občanství vdaných žen, jejímž byla tehdejší ČR signatářem a jejíž závazný obsah byl pak pod č. 72/1962 Sb. vyhlášen s účinností pro čs. území a státní příslušnice. Na text úmluvy však již v roce 1958 reagoval , který v zákoně č. 194/1949 Sb. zrušil § 5 o shora popisovaném administrativním postupu pro zachování státního občanství v cizině provdané ženy. To však neznamenalo, že by se bez dalšího, ex lege, považovaly předtím v cizině provdané ženy za čs. státní občanky, jak se snaží s poukazem na diskriminaci tvrdit dovolatelka. Přechodné ustanovení čl. II totiž umožňovalo ženám před účinností tohoto zákona provdaným v cizině, pro případ předchozího nepodání či nevyřízení žádosti o ponechání státního občanství, aby podaly tuto žádost (poprvé či opětovně) do šesti měsíců od nabytí účinnosti tohoto zákona.Tímto způsobem byl tedy upraven právní stav ohledně případné ztráty státního občanství žen v situaci žalobkyně před nabytím účinnosti ; později již čs. občanka sňatkem s cizím státním příslušníkem čs. občanství automaticky neztrácela a také proto nebylo třeba tuto situaci zmiňovat v zákoně č. a dalších předpisech, jimiž se zhojovaly újmy vzniklé pozbytím občanství v době nesvobody.Ve vztahu k žalobkyni pak nelze než poznamenat, že tedy měla minimálně další možnost od roku 1958 (viz vyložené důsledky ) si čs. státní občanství zachovat a že navíc existovala alternativa získat státní občanství zpět udělením podle (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. , Sbírka nálezů a usnesení sv. 21, č. 37) nebo podle nového státoobčanského českého “

Nejvyšší soud má za prokázané, že se dovolatel stal dne 18. 11. 1953 státním občanem USA v důsledku naturalizace soudem ve státě M. V souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu tak dovolatel nejpozději ke dni 7. 5. 1957 pozbyl československé státní občanství. Následné znovunabytí československého, popř. českého státního občanství dovolatel nijak neprokázal, ačkoliv byl soudem prvního stupně řádně poučen. Dovolatel přímo uvedl, že československé státní občanství nikdy neztratil a proto jej nemohl ani znovu nabýt. Přitom opětovně odkazoval na ÚMČ Praha 1 vydané potvrzení o státním občanství ČR, které podle něj dokládá kontinuitu jeho státoobčanského svazku k České republice.

Dovolací instance se v předmětné otázce nadále drží výkladu čl. I odst. 3 Úmluvy, podle něhož českoslovenští státní občané, naturalizovaní v USA v době, kdy „země vedla válku“, tj. od 17. 9. 1938 do 7. 5. 1957, ztrácely automaticky státní občanství nejpozději dnem ukončení válečného stavu, tj. 7. 5. 1957. Pokud taková osoba neprokázala, že by posléze státní občanství opětovně nabyla podle příslušných právních předpisů (prohlášením, nabytím, udělením), nebyla shledána osobou oprávněnou k uplatnění restitučního nároku, pokud ke dni jeho uplatnění (pozn.: dovolatel dne 26. 6. 2001) nebyla českým (československým) státním občanem. Pokud bylo osobě vydáno osvědčení o českém státním občanství, ačkoliv byla naturalizována v USA v daném období, bylo toto potvrzení soudem opětovně zkoumáno. S existencí osvědčení o českém státním občanství se soudy vypořádaly tak, že postup správních orgánů označily za správný, resp. osvědčení bylo vydáno na základě správně zjištěného skutkového stavu, ale nesprávného právního posouzení právě s ohledem na znění Úmluvy.

Odvolací soud rozhodl správně a v souladu s citovanou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání proto není podle ustanovení , odst. 3 přípustné a dovolací soud je v souladu s ustanovením věty první a odmítl.

Ačkoliv žalobce, zastoupený advokátem, podal vyjádření k dovolání, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením žalobci náhradu nákladů na zastoupení v dovolacím řízení nepřiznal. Důvody zvláštního zřetele hodné spatřuje dovolací soud ve značné obtížnosti případu a nehodlá prvního účastníka, který je navíc vysokého věku, v tomto smyslu de facto sankcionovat za účast v restitučním řízení. O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým účastníkem a ve vztahu mezi prvním a druhým účastníkem bylo rozhodnuto soud tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. prosince 2012 JUDr. Ludvík David, CSc. předseda senátu