Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 5153/2009

S N E S E N ÍNejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyň a) G. K., a b) S. P., obou zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti 1)Obce Senohraby, se sídlem Senohraby, Příčná 61, zastoupené JUDr. Eliškou Kadlecovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1569/47, a 2) Pozemkového fondu Českérepubliky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2009, č. j. -77, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8.6.2009, č. j. - 77, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 8. 12. 2008, č. j. -53, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi, a to každá v rozsahu ideální 1 pozemků v katastrálním území Senohraby, blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z Úmluvy o naturalizaci mezi Československou republikou a USA č. 169/1929 Sb. Dospěl k závěru, že žalobkyně ztratily dnem 8. 5. 1957 státní občanství československé, a to v souvislosti s jejich naturalizací v USA, bez ohledu na skutečnost, že žalobkyním bylo vydáno Obvodním úřadem Městské části Praha 4 v roce 1996 a 1997 osvědčení o státním občanství. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nesplňují obecnou podmínku oprávněných osob ve smyslu a e) , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě), případně ve smyslu a e) , t. j. československé státní občanství. Odkazoval na rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. , v němž dovolací soud zaujal názor, že význam Úmluvy o naturalizaci mezi Československou republikou a USA č. 169/1929 Sb. spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti USA byla bez dalšího s tím spojena ztráta dřívější státní příslušnosti československé.Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení a odst. 3 , neboť napadené rozhodnutí řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Tvrdily existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle Nesouhlasily se závěrem odvolacího soudu ohledně nesplnění podmínky československého občanství ke dni uplatnění restitučních nároků. Namítaly, že výklad Úmluvy č. 169/1929 Sb. je výkladem nepřípustně restriktivním a nesprávným. Podle dovolatelek ustanovení čl. I. odst. 2 a odst. 3 Úmluvy se nepoužije pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku, a to s účinky po dobu platnosti této Úmluvy. Vytýkaly odvolacímu soudu nesprávný názor, že žalobkyně ztratily československé občanství v době, kdy byl ukončen válečný stav. Poukazovaly na skutečnost, že se na ně i po roce 1957 pohlíželo jako na československé státní občany, o čemž svědčí též i jejich osvědčení o státním občanství, vydaná Obvodním úřadem pro Prahu 4. Ohledně povahy vydaných osvědčení tvrdily, že se jedná o rozhodnutí správního orgánu, nikoli o pouhá osvědčení a je nutno k nim přistupovat podle ustanovení poslední věta Též namítaly, že soud není oprávněn posoudit, zda je někdo státním občanem či nikoliv. Navrhly proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.Vyjádření k dovolání nebylo podáno.Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastnicemi řízení řádně zastoupenými advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O takový případ v posuzované věci nejde.K výkladu a použitím ustanovení Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, podepsané dne 16.7.1928 a vyhlášené pod č. 169/1929 Sb. (dále jen „Úmluva“), se dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyslovil. Již v rozsudku ze dne 3. 7. 1998, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1999, pod č. 112, dovodil, že Úmluva neupravovala způsoby nabývání státní příslušnosti účastnických zemí, ale její význam spočíval v tom, že s okamžikem nabytí státní příslušnosti Spojených států amerických (USA) byla bez dalšího spojena ztráta dřívější státní příslušnosti československé (a naopak). Dodal, že dne 7. 12. 1929 byla Úmluva vyhlášena ve Sbírce zákonů a nařízení pod č. 169 a na základě zákona č. 60/1930 Sb., jímž se Úmluva provádí, nabyla ustanovení Úmluvy od počátku její mezinárodní působnosti moci zákona (srov. § 1 citovaného zákona). Úmluva byla jako zákon součástí československého (od 1. 1. 1993 českého) právního řádu až do 20. 8. 1997, kdy po výměně nót ze dnů 28. 7. 1997 a 20. 8. 1997 obě smluvní strany – Česká republika a Spojené státy americké – sjednaly ukončení její platnosti k uvedenému dni, ke kterému pozbyl účinnosti i zákon č. 60/1930 Sb. Ke shora uvedeným závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. rozsudek ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. , rozsudek ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. , usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. , usnesení ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. a usnesení ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. ) a činí tak i v nyní posuzované věci. S právním názorem dovolacího soudu se ztotožnil i opakovaně Ústavní soud ČR (srov. nález sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 14, pod č. 75, popř. usnesení sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. problematikou se zabýval Ústavní soud ČR též ve svém usnesení sp. zn. , v němž vyslovil, že "Ústavní soud usuzuje, že právní názor obecných soudů, obsažený ve výše citovaných rozhodnutích, je ústavně konformní a koresponduje rovněž s textem a smyslem Úmluvy o naturalizaci. Existence válečného stavu nemohla vyloučit platnost čl. 1 Úmluvy o naturalizaci jednou provždy. Smyslem této úpravy totiž nebylo umožnění dvojího státního občanství, nýbrž vytvoření překážky, zabraňující "vyvázání se z povinností" vyplývajících z existence válečného stavu; po ukončení válečného stavu takto odložené důsledky Úmluvy o naturalizaci (v daném případě zánik čs. státního občanství) proto nastaly. Z toho vyplývá, že stěžovatel skutečně pozbyl československé státní občanství nejpozději v roce 1957; pokud obecné soudy dospěly k názoru, že z tohoto důvodu mu nebylo možno přiznat postavení oprávněné osoby podle , neshledal Ústavní soud důvod tento právní závěr - z ústavně právního hlediska - zpochybňovat. V souvislosti s tím nelze ani přisvědčit namítanému porušení , neboť soud je oprávněn a povinen zkoumat u veřejnéy (osvědčení o státním občanství stěžovatele) jak její pravost, tak její správnost. Lze se tedy ztotožnit s názorem obecných soudů, že důkaz opaku ve smyslu citovaného ustanovení může být dán i tehdy, jestliže orgán, kterýu vydal, tak učinil na základně nesprávného právního hodnocení správně zjištěného skutkového stavu." S poukazem na shora uvedené nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlíženími k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) a ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly proto v dané věci splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení a odst. 3 Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání podle a O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Dovolatelky nebyly v dovolacím řízení úspěšné a ostatním účastníkům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. června 2010 JUDr. Josef Rakovský , v. r.

předseda senátu