Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 66/99

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 6. 11. 1998, č.j. - 43, - 43, - 43, a proti rozsudkům Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 12. 1997, č.j. - 23, ze dne 16. 4. 1998, č.j. - 26, a ze dne 16. 4. 1998, č.j. - 25, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle písm. d) y ČR, ve které brojí proti shora uvedeným rozsudkům a namítá, že dosavadním procesním postupem obecných soudů došlo k porušení jeho práv, zaručených ústavními zákony, konkrétně pak d (dále jen " "). Stěžovatel se sice domnívá, že obecné soudy dostatečným způsobem zjistily skutkový stav, ale provedené důkazy považuje za nesprávně zhodnocené, když soudy z těchto důkazů nevyvodily správný právní závěr. Stěžovatel uvádí, že prokázal všechny skutečnosti, které jej opravňují k tomu, aby byl považován za oprávněnou osobu ve vztahu k předmětným nemovitostem, pouze nemohl předložit důkaz o tom, že je stále českým občanem. Při tom je podle něj nepochybné, že nikdy nepožádal o zproštění ze svazku českého občanství ani jiným způsobem české občanství svým přičiněním neztratil. Jak dále tvrdí, je sice pravda, že nabyl americké občanství, ale to jen na základě Úmluvy o naturalisaci mezi Československem a Spojenými státy, publikované pod číslem 169/1929 Sb., dále jen "Úmluva", respektované pouze dřívějším Československem a nyní Českou republikou, když v USA tato Úmluva prakticky od 60. let, tedy ještě před tím, než stěžovatel získal americké státní občanství, aplikována není. Stěžovatel se domnívá, že pokud vedle občanství USA má prokazatelně i občanství kanadské, nic nebrání tomu, aby s ohledem na shora uvedenou Úmluvu, která byla respektována pouze jednostranně, byl stále veden jako český občan. Dále pak stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 11. 3. 1997,

sp. zn.

, které se zabývá pravomocnými soudními rozhodnutími podle , o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, s tím že dle stěžovatele svoje vlastnictví neztratil. Stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby stížností napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle y. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [ odst. l písm. a), , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Po doplnění potřebného počtu stejnopisů byla ústavní stížnost shledána přípustnou a projednána Ústavním soudem.

Ústavní soud požádal o vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, a Okresní soud v Táboře. Ústavní soud také požádal o vyjádření vedlejší účastníky, a to L., a.s., J. H., a SOU technické a Učiliště, a připojil si spisy Okresního soudu v Táboře, sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. .

Předseda senátu Okresního soudu v Táboře k podané ústavní stížnosti uvedl, že stěžovateli se jako účastníku řízení nepodařilo unést důkazní břemeno a prokázat, že je státním občanem ČR a tedy oprávněnou osobou dle , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "). Tento závěr je podle něj potvrzen i výkladem Ministerstva vnitra ČR ze dne 12. 3. 1998 k Úmluvě, který si pro potřebu řízení opatřil. Navíc stěžovatel nevyužil možností dosud platné právní úpravy pro získání občanství ČR. V ostatním je pak odkázáno na stížností napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění.

Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel namítá porušení y, který ale chrání vlastnické právo již existující a stěžovatel se teprve domáhá jeho vrácení. Dále také poukazuje na zmiňované stanovisko pléna Ústavního soudu a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

Město Soběslav, zastoupené JUDr. T. F., advokátem, uvedlo, že od počátku řízení namítalo nedostatek pasivní legitimace a tudíž se nikdy za účastníka řízení nepovažovalo. Také se podle vzdalo postavení vedlejšího účastníka.

Za společnost L., a.s., se vyjádřil JUDr. J. B., advokát, který se plně ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným obecnými soudy a uvedl, že stěžovatel není občanem ČR a tedy ani oprávněnou osobou.

Za J. H. se vyjádřila JUDr. J. H., advokátka, která namítla opožděnost ústavní stížnosti, když vycházela z data uvedeného na razítku podatelny Ústavního soudu na stejnopisu ústavní stížnosti. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že šlo o stejnopis doplněný na výzvu Ústavního soudu a nikoli o původní ústavní stížnost, takže tato námitka neobstojí.

Za SOU technické a Učiliště se vyjádřil JUDr. J. V., advokát, který se plně ztotožňuje se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Otázku státního občanství považuje za podružnou a namítá, že naopak by došlo k porušení y, jestliže by bylo vydáno rozhodnutí opačné, protože předmětné nemovitosti ztratily zásadní přestavbou svůj stavebně technický charakter a jedná se tedy o zcela jiné nemovitosti, než jaké náležely právnímu předchůdci stěžovatele. Na závěr navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.

Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelem namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo a nedošlo ani k porušení zásad spravedlivého procesu zaručených u.

Z připojených spisů Okresního soudu v Táboře bylo zjištěno, že Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil předchozí rozsudky Okresního soudu v Táboře, rovněž napadené ústavní stížností, kterými se stěžovatel - žalobce domáhal vydání nemovitostí podle Po spojení věcí ke společnému řízení uzavřel krajský soud celou věc s tím, že stěžejním důvodem zamítnutí návrhu stěžovatele byl v řízeních před soudy I. stupně nedostatek aktivní legitimace k podání návrhu na straně stěžovatele - navrhovatele, když neprokázal, že je občanem ČR a tedy oprávněnou osobou podle Ostatními důvody zamítnutí návrhu stěžovatele se proto odvolací soud nezabýval.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je , , ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v y.

Ze spisů Okresního soudu v Táboře bylo zjištěno, že stěžovatel ve všech třech návrzích na zahájení řízení o vydání nemovitostí dle prostřednictvím své právní zástupkyně uvádí, že : "Poté, co se navrhovatel seznámil s ústavním nálezem z 12. 7. 1994, kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu pro uplatnění restitučních nároků, rozhodl se, i když nesplňuje dosud platnou podmínku českého státního občanství, svoje nároky uplatnit", dále tamtéž uvádí, že : "Dosud platnou podmínku českého občanství považuje za podmínku, která je v rozporu s u a u práv a svobod, neboť se českého občanství nikdy nevzdal a není českým občanem jen z toho důvodu, že je dosud v platnosti dohoda mezi Československem a USA z roku 1928". V návrhu ze dne 2. 10. 1995, ve věci sp. zn. , pak dokonce stěžovatel sám uvádí, že byl občanem Spojených států amerických. Z protokolů o jednáních před soudem I. stupně bylo také zjištěno, že stěžovatel byl výslovně soudem vyzván k prokázání českého státního občanství, přičemž v odpovědi právní zástupkyně stěžovatele jen setrvala na tvrzeních uvedených již v původních návrzích a neuvedla další tvrzení ani nenavrhla jakékoliv důkazy, a to ani v celém průběhu řízení před obecnými soudy. Jestliže tedy stěžovatel v ústavní stížnosti jen zopakoval toto své tvrzení uvedené již v řízeních před obecnými soudy, je nepochybné, že nespatřuje sporu v tom, jestli byly splněny podmínky Úmluvy, tyto považuje sám za nesporné. Spor je podle něj o to, jestli ustanovení Úmluvy měly být aplikovány jako celek. Toto své tvrzení pouze bez dalšího opírá jen o své další tvrzení, že Úmluva nebyla od 60. let v USA aplikována. K námitce neplatnosti Úmluvy Ústavní soud již také ve svých rozhodnutích uvedl, že tato úmluva byla platnou součástí československého (českého) právního řádu až do jejího zrušení a nebyly smluvními stranami učiněny v době, která je rozhodující, žádné právní kroky, jež by vedly k rozvázání této úmluvy. K tomu srov. například dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu ve věci

sp. zn.

. Podle judikatury Ústavního soudu byla výše zmiňovaným nálezem zrušena pouze podmínka trvalého pobytu, zatímco podmínka československého (českého) občanství zůstala zachována a Ústavní soud ve své judikatuře také opakovaně potvrzuje její ústavnost. Je tak především na osobách domnívajících se, že jsou oprávněnými osobami podle restitučních zákonů, aby tvrdily a také prokázaly splnění podmínek uvedených v restitučních zákonech.

Za této situace nelze ústavní stížnosti vyhovět a Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že postup obecných soudů vyhověl výše uvedeným požadavkům ústavnosti a s ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. 4. 2001

JUDr. Antonín Procházka

předseda senátu Ústavního soudu