Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 752/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně J. Ch., zastoupené JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem, se sídlem v Praze 5, P. Švandy ze Semčic 12, proti žalované Allianz pojišťovna, a.s., se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, o zaplacení částky 238.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2011, č. j. -113, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 3. listopadu 2010, č. j. -87, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 187.256,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení v zákonné výši od 23. srpna 2008 do zaplacení (bod I. výroku), co do požadovaného zákonného úroku z prodlení z částky 238.000,- Kč od 22. května 2008 do 22. srpna 2008 a co do zaplacení částky ve výši 50.744,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil (bod II. a III. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod IV. výroku).

Rozsudkem tak byl zamítnut uplatněný nárok na zaplacení částky 238.000,- Kč s příslušenstvím z titulu tvrzeného nároku na plnění podle , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku, jenž jí měl ujít v příčinné souvislosti s poškozením jejího vozidla užívaného k podnikatelské činnosti (kdy žalobkyně je osoba samostatně výdělečně činná v oboru pronájem a půjčování věcí movitých, konkrétně osobních motorových vozidel) s tím, že v předmětném období nemohla předmětné vozidlo k podnikání užívat a neměla k dispozici ani náhradu od žalované strany. Ušlý zisk žalobkyně požadovala ode dne dopravní nehody (dne 30. října 2006) do doby vyplacení pojistného plnění (10. dubna 2008). Příslušenství žalované částky žalobkyně zpočátku požadovala ode dne 22. května 2008 do zaplacení, následně žalobkyně částečně žalobu omezila a požadovala příslušenství ode dne 23. srpna 2008 do zaplacení. Podáním ze dne 21. července 2010 vzala žalobkyně žalobu částečně zpět, kdy požadovala toliko zaplacení částky ve výši 187.256,- Kč.

Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne 30. října 2006 došlo ke vzniku škodné události – k dopravní nehodě mezi osobním motorovým vozidlem tovární značky Citroën Xantia, registrační značky 2C8 8048, a osobním motorovým vozidlem tovární značky Škoda Fabia Combi, registrační značky 2S4 3669, jehož majitelem byla žalobkyně. Dopravní nehoda byla zaviněna řidičem vozidla Citroën Xantia. Předmětné motorové vozidlo Citroën Xantia bylo v době dopravní nehody pojištěno u žalované pojistnou smlouvou z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Dne 3. listopadu 2006 byla škodná událost u žalované nahlášena. Dne 7. listopadu 2006 byla provedena prohlídka vozidla a bylo rozhodnuto o způsobu likvidace formou tzv. „totální škody“. Dne 10. dubna 2008 byla ukončena likvidace škody a žalobkyni bylo vyplaceno pojistné plnění ve výši 125.400,- Kč. Z tvrzení žalobkyně a provedených listinných důkazů vyplynulo, že žalobkyně měla v rozhodném období k dispozici 7, resp. 9 (když 2 následně dokoupila) osobních motorových vozidel značky Škoda Fabia Combi. V požadovaném období kromě výjimek přitom měla k dispozici volná neobsazená osobní motorová vozidla.

Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (konkrétně dle jeho ustanovení , a ), a dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).

Otázka porušení povinnosti ze strany řidiče vozidla Citroën Xantia nebyla mezi účastníky spornou, kdy soud vycházel z rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Mělníku ze dne 15. června 2007. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jde-li o ušlý zisk v podobě ztráty příjmu za pronájem osobního motorového vozidla, odvíjí se výše náhrady od částky, kterou by v předmětném období žalobkyně za obvyklých okolností v daném místě získala na nájemném podle běžným poměrům odpovídající platné nájemní smlouvy, od níž je třeba odečíst částku, kterou by musela na dosažení tohoto zisku vynaložit. Bylo tedy na žalobkyni, aby unesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně vzniku škody a její výše. Žalobkyně měla řádným způsobem tvrdit a prokazovat, že v požadovaném období měla reálnou možnost takové vozidlo pronajmout za požadovanou částku a v důsledku poškození vozidla při dopravní nehodě o tuto možnost přišla, navíc s ohledem na možnost subsidiárního pronájmu dalšího neobsazeného vozidla. Žalobkyně však dle názoru soudu prvního stupně přes soudem dané poučení své břemeno důkazní neunesla.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a tudíž rozhodl, jak uvedeno shora.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a namítajíc nesprávné právní posouzení věci (tedy dovolací důvod dle ustanovení ).

Namítá, že její újma ve formě ušlého zisku nebyla nijak kompenzována. Dle jejího názoru je třeba v daném případě při výpočtu ušlého zisku vycházet z předpokládaného výdělku vozidla stejného typu za stejně dlouhé období. Má za to, že za předmětné období měla reálnou možnost získat příjem z poškozeného vozidla, který byl žalován a ke kterému by při normálním běhu událostí došlo, nebýt dopravní nehody a zbytečného prodlení žalované. Dále uvádí vykázaný příjem z vozidel stejné kategorie v její firmě registrovaných, servisní náklady, počítá čistý příjem souboru vozidel stejné kategorie, průměrný zisk za jeden den a jedno vozidlo a konečně ušlý zisk za jedno vozidlo v předmětné době. Dle jejího názoru není možno po ní spravedlivě požadovat, tak jak činil soud prvního stupně, aby předložila potvrzení případných klientů, kteří byli odmítnuti z toho důvodu, že další vozidlo z předmětné kategorie již neměla žalobkyně k dispozici a dále doložení, že si tito klienti posléze skutečně vozidlo půjčili u jiné půjčovny vozidel. Má za to, že požadování takovýchto důkazů jde vysoce nad rámec pojmu unést důkazní břemeno. Naopak se domnívá, že veškerá svá tvrzení důkazně podpořila a soudy obou stupňů tak měly rozhodnout dle jejího žalobního návrhu.

V závěru žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že dle jejího mínění není dovolání přípustné, případně důvodné.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v , oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno ( , 4 ), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

V posuzované věci dovolání žalobkyně přípustné není.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam ( ) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( věta první ), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila (srov. k tomu blíže např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod č. 132). Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatelka nevymezila žádnou právní otázku, natož pak takovou, pro jejíž řešení by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Dovolatelka ve svém dovolání sice výslovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nicméně ve skutečnosti v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry o výši jejího ušlého zisku a polemizuje se závěrem soudu prvního i druhého stupně, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní (srov. ustanovení , 3 věta druhá ). Tento závěr však není závěrem právním, nýbrž závěrem skutkovým, vyplývajícím z hodnocení důkazů (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. , dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. , či ze dne 26. září 2011, sp. zn. ). Dovolací důvod stanovený v (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatelky proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však přípustnost dovolání podle ustanovení založit nemůže ( ).

V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( , věta první, ), dovolání podle ustanovení ve spojení s odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.

Přípustnost dovolání Nejvyšší soud posuzoval s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. , zrušil ustanovení až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. října 2012

JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.

předseda senátu