Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1403/2011

U S N E S E N Í

CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A.

J. K.

, zastoupenému JUDr. Pavlínou Urbancovou, advokátkou se sídlem v Brně, Křenová 26, pro 96.350,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 16. 12. 2010, č. j. -51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Oprávněný

je povinen

zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Pavlíny Urbancové.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 20. 1. 2010, č. j. -28, jímž městský soud podle exekuci pro promlčení zastavil s odůvodněním, že návrh na její nařízení byl podán 10. 11. 2008, tedy po uplynutí desetileté promlčecí doby podle hospodářského zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“), jež počala běžet dnem vykonatelnosti exekučního titulu (rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně z 18. 2. 1997, č. j. -52, pravomocného 30. 4. 1997) tedy dnem 6. 5. 1997. S odvolací námitkou oprávněného, že jeho pohledávka jako zajištěná zástavním právem promlčena není, se krajský soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. vypořádal závěrem, že ustanovení hospodářského zákoníku je ustanovením speciálním (posuzujícím promlčecí lhůtu u práv již pravomocně přiznaných rozhodnutím příslušného orgánu) ve vztahu k ustanovením a téhož předpisu, jež se týkají pouze nároků zatím u příslušného orgánu neuplatněných, a tedy upravují práva a povinnosti vzniklé před pravomocným rozhodnutím v řízení nalézacím; proto také nebylo podle názoru odvolacího soudu třeba zabývat se případnými dopady aplikace ustanovení , případně hospodářského zákoníku, ani v tomto směru provádět jakékoli dokazování.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení ve spojení s ustanovením (správně má být „písm. c/“), odst. 2 Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení spatřuje v závěru odvolacího soudu, že ustanovení je speciálním ve vztahu k ustanovení hosp. zák., naopak, podle jeho názoru je ustanovení „poměrně komplexním“. Odvolací soud podle jeho názoru pochybil, zabýval-li se možností použití ustanovení hosp. zák. teprve poté, co již na věc aplikoval ustanovení hosp. zák. Zcela totiž opomenul podstatu uplatněného nároku, tj. jeho původ v úvěrové smlouvě uzavřené v roce 1991. Pokud soud shledal možnost použití ustanovení hosp. zák. na nároky, které dosud nebyly uplatněny u příslušného orgánu, tj. nároky doposud nepřiznané pravomocným rozhodnutím soudu, pak bylo podle názoru oprávněného na místě uvést, že „takovým nárokem byl i posuzovaný nárok předtím, než byl adjudikován exekučním titulem,“ jednalo se tedy o majetkové právo zajištěné zástavním právem, které se po dobu zástavního práva nepromlčuje. Skutečnost, že takovéto nepromlčitelné majetkové právo bylo v mezidobí přiznáno rozhodnutím soudu, jeho povahu nikterak nezměnilo a nemohlo tedy změnit ani to, zda takovéto majetkové právo podléhá či nepodléhá promlčení. Jestliže se totiž majetkové právo pravomocně přiznané nepromlčuje po dobu trvání zástavního práva a toto trvá a nezaniklo, je pak podle dovolatele nemyslitelné, aby pouhým pravomocným přiznáním „zástavního práva“ (zjevně je míněno „pravomocným přiznáním práva zajištěného právem zástavním“) počalo promlčování majetkového práva; s tímto hospodářský zákoník podle dovolatele zcela jistě nepočítá, a to ani ve svém ustanovení , takže pravomocné přiznání nároku nemá za následek zánik zástavního práva zajišťujícího tento nárok.

Povinný navrhl zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle ve znění účinném od 1.7.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, ), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení – jež podle platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ); k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží ( ).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. , pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem vázán ( věta první ), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Oprávněný napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) judikaturou dovolacího soudu dosud neřešené právní otázky totiž v souzené věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

V odůvodnění usnesení z 20.10.2005 sp. zn. , publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2006, Nejvyšší soud uzavřel, že zatímco z ustanovení věty druhé jasně plyne, že ke stavení promlčecí doby u práva již pravomocně přiznaného ( obč. zák.) je třeba podání návrhu na výkon rozhodnutí, případně exekuci, je v tomto směru úprava stavení promlčecí doby provedená ustanovením hospodářského zákoníku výrazně kusejší. Toto ustanovení totiž vůbec nerozlišuje (na rozdíl od , který v první větě upravuje stavení promlčecí lhůty u práv podle až 109, jež nastává podáním žaloby v nalézacím řízení, zatímco ve větě druhé – u práv již pravomocně přiznaných / obč. zák./ podáním návrhu na výkon rozhodnutí, či exekuci) mezi právy již pravomocně přiznanými ( hosp. zák.) a právy ostatními, přesněji řečeno upravuje stavení promlčecí doby právě pouze u práv „ještě nepřiznaných“, jichž je nutno se teprve domáhat u soudu či jiného příslušného orgánu (viz dikce druhé věty , v níž hospodářský zákoník stanoví, že „podáním žádosti /

žaloby

/ příslušnému orgánu před uplynutím promlčecí lhůty se běh této lhůty staví“.

Z uvedeného pak, pokračuje Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného judikátu, vyplývá, že není-li stavení promlčecí lhůty u práv již pravomocně přiznaných výslovně upraveno v hospodářském zákoníku, je třeba užít ustanovení obecné, jímž je ustanovení § 112 věty druhé zákoníku občanského, podle které je ke stavení promlčecí lhůty u práv již pravomocně přiznaných (v daném případě podle § 131b odst. 5 hosp. zák.) třeba, aby v desetileté lhůtě byl podán návrh na výkon rozhodnutí, případně exekuci.

V právní větě svého usnesení z 23. 6. 2005, sp. zn. , uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod poř. č. 169, Nejvyšší soud uzavřel, že je-li nárok oprávněného vzniklý před účinností obchodního zákoníku posuzován ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku podle , hospodářského zákoníku, a řídí-li se podle hospodářského zákoníku i lhůty k uplatnění práv, která se také řídí podle dosavadních předpisů, i když začnou běžet po účinnosti obchodního zákoníku, řídí se promlčecí lhůta podle hospodářského zákoníku i při rozhodnutí o zastavení exekuce. V odůvodnění tohoto usnesení pak Nejvyšší soud vysvětlil, že v takovýchto případech se podle hospodářského zákoníku posuzuje také lhůta k uplatnění pravomocným rozhodnutím již přiznaného práva, tedy lhůta k podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce (srov. též další rozhodnutí Nejvyššího soudu např. sp. zn. a ).

Podle § 131b odst. 5 hospodářského zákoníku bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne, kdy mělo být plněno.

V souzené věci je exekučním titulem rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně z 18.2.1997, č.j. -52, pravomocný v prvním stupni 30.4.1997, který se stal vykonatelným 6.5. téhož roku. Bylo-li exekuční řízení (podáním návrhu na nařízení exekuce) zahájeno 10.11.2008, stalo se tak po uplynutí desetileté promlčecí lhůty určené ustanovením § 131b odst. 5 hospodářského zákoníku, právo je tudíž promlčeno.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání ( věta první ), aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami, podle ustanovení , odmítl.

Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo povinnému podle ustanovení , a věty první právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 1000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (, , , , a ), sníženou o 50 % podle vyhlášky, a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, jakož i DPH ve výši 20 %, tj. částce 260,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2012

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu