Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 475/2011

NEJVYŠŠÍ SOUDČESKÉ REPUBLIKY29 Cdo 475/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Mgr. R. V., jako správce konkursní podstaty úpadkyně DGOLD a. s., identifikační číslo osoby 25 29 74 65, zastoupeného JUDr. Milanem Novákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, PSČ 500 02, proti žalovanému BISPOL, družstvu, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Mánesova 21, PSČ 466 01, identifikační číslo osoby 18 38 54 78, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/2, PSČ 460 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. září 2010, č. j. -425, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. září 2010, č. j. -425 (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne ze dne 20. března 2007, č. j. -224, jeho předchozí měnící rozsudek ze dne 26. listopadu 2003, č. j. -150, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož se odvolací soud měl zabývat námitkou, podle níž kauza směnky neexistuje, a poté, co odvolací soud usnesením ze dne 7. března 2008, č. j. -252, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. září 2001, č. j. -127 a věc mu vrátil k dalšímu řízení), potvrdil rozsudek ze dne 5. listopadu 2008, č. j. -323, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 8. června 2000, č. j. 12/2000-32, kterým žalovanému uložil zaplatit pozdější úpadkyni (s tehdejší obchodní firmou DIANA GOLD a. s.) částku 28,500.000,- Kč s 6% úrokem od 18. srpna 1998 do zaplacení, směnečnou odměnu 95.000,- Kč a náklady řízení.

Odvolací soud – odkazuje na skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i na ustanovení čl. I. (dále jen „“) a na ustanovení , (dále jen „“) – ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, podle něhož pozdější úpadkyně jednala při nabytí směnky vědomě na škodu dlužníka (a nenáleží mu tak námitka nedostatku kauzy směnky vůči pozdější úpadkyni, která směnku nabyla nedatovaným rubopisem). „Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že k námitce, že jde o směnku, do níž měla být doplněna směnečná suma a splatnost směnky neoprávněně, nelze přihlížet, neboť nebyla žalovaným uplatněna ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení , maje za to, že „otázka, která se stala předmětem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí, je po právní stránce zásadního právního významu, a to s ohledem na skutečnost, že odvolacím soudem byla vyřešena v rozporu s právním názorem dovolacího soudu a zároveň je oběma soudy řešena v rozporu s hmotným právem na základě formálního přístupu, aniž by se tyto soudy zabývaly zjišťováním skutečného stavu věci v rámci námitek žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu“.

S poukazem na ustanovení a b) odvolacímu soudu vytýká, že „se nezabýval kauzální námitkou žalovaného spočívající v tvrzení, že kauza směnky neexistuje, když žalovaný řádně v rámci této námitky uvedl skutková tvrzení a k jejich prokázání označil řádné důkazy, které však chybou obou soudů nebyly provedeny“.

K závěru odvolacího soudu, podle něhož „předpokladem přípustnosti námitky nedostatku kauzy je nejen tvrzení, že nabyvatel směnky při jejím nabytí jednal vědomě na škodu dlužníka, ale i doložení tohoto tvrzení, což se v dané věci nestalo, podotýká, že se ani stát nemohlo (doložení tohoto tvrzení), protože soud prvního stupně skutková tvrzení v rámci podaných námitek označil za nové námitky a provedení k tomu navržených důkazů zamítl, když naprosto stejně postupoval i soud odvolací“.

Přitom „v námitce nedostatku kauzy výslovně uvedl, že se jedná o směnku zfalšovanou, když nikdy nebyl, ani není, žádný důvod pro její vystavení a přijetí. Rovněž je v námitkách výslovně uvedeno, že směnečník ani výstavci tuto směnku nikdy nepodepsali. Oba soudy však toto tvrzení pouze zúžily na pravost podpisů na směnce, což je zásadní chyba“. Připomíná, že v rozporu s platným právem bylo vždy oběma soudy rozhodováno pouze formálně, a to aniž by odvolací soud umožnil žalovanému prokázat, že žalobce jako nabyvatel směnky vědomě jednal na škodu dlužníka. Pakliže tak v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu neučinil, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení a b) , Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení ; proto je podle ustanovení a odmítl.

Z ustanovení se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) ]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán ( ), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení , stejně jako důvod podle , jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. , jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou především pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení bezvýznamné námitky dovolatele, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení Dovolatelem vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (soudy obou stupňů se ostatně s důvody, pro které tyto důkazy nebyly provedeny, v odůvodnění svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem vypořádaly).

Námitku dovolatele, podle které soudy nižších stupňů nesprávně zúžily pojem „zfalšování“ směnky pouze na pravost podpisů na směnce, pak Nejvyšší soud shledává zjevně neopodstatněnou, neboť již z formulace námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu je zřejmé, že námitka „zfalšování“ směnky spočívala v nepravosti podpisů výstavců a směnečníka na směnce. Namítal-li dovolatel v průběhu dalšího řízení před soudy obou stupňů, že „směnka byla podepsána bez údaje o směnečné sumě a splatnosti“, přičemž „zfalšování směnky má spočívat v tom, že tyto údaje byly doplněny bez jakéhokoliv věcného opodstatnění“, odvolací soud správně uzavřel, že k takové námitce nelze přihlížet, neboť nebyla žalovaným uplatněna ve včas podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu.

Nejvyšší soud přitom v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách.

Navíc polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle něhož dovolatel neprokázal, že pozdější úpadkyně při nabývání směnky jednala vědomě na škodu dlužníka, a tudíž mu nepřísluší kauzální námitky, které by jinak mohl uplatnit vůči remitentovi, dovolatel uplatňuje (posuzováno podle obsahu) dovolací důvod podle ustanovení , jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení založit nelze (viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. ).

Jakkoli platí, že tvrzení, podle něhož majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka (čl. I. ), nepodléhá zásadě koncentrace směnečného řízení ( ) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 19/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek], v poměrech dané věci je podstatné, že „nová“ tvrzení ohledně takového chování majitele směnky se nevztahovala k námitce „nedostatku kauzy“ (odůvodněné dovolatelem v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu tím, že „se jedná o směnku zfalšovanou a nikdy nebyl ani není žádný důvod pro její vystavení a přijetí“), nýbrž ke skutečnostem, které nebyly uplatněny ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu. Jinými slovy, ani případné prokázání tvrzení dovolatele ohledně nabytí směnky majitelem ke škodě dlužníka, by nevedlo k prokázání dovolatelem uplatněné kauzální námitky. K nutnosti rozlišovat (a nemožnosti zaměňovat) jednotlivé kauzální námitky viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. .

Konečně zásadně právně významným nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani výhrada dovolatele týkající se (ne)respektování závazného právního názoru dovolacího soudu. Je totiž zcela zjevné, že v rozsudku ze dne 20. března 2007, sp. zn. , Nejvyšší soud odvolacímu soudu (jen) uložil, aby se zabýval kauzální námitkou spočívající v tvrzení, že kauza směnky neexistuje, a to proto, že odvolací soud tuto námitku vyhodnotil jako neprojednatelnou.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. září 2012

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu