Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2406/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně Spolku pro chemickou a hutní výrobu, akciové společnosti, se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 1930/86, IČ 00011789, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19,proti žalovaným 1) H. S., bytem v K. a 2) Š F., bytem ve W., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3 a 3) Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o žalobě ve věci, ve které bylo rozhodnuto jiným orgánem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. , o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2011, č. j. -515, takto:

O žalobě žalobkyně ve věci, ve které bylo rozhodnuto jiným orgánem, o určení vlastnictví, rozhodl Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 6. 2009, č. j. -473. Ve výroku I. určil, že první žalovaná a druhý žalovaný nejsou podílovými spoluvlastníky každý k ideální jedné polovině pozemků blíže popsaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Dále výrokem sub II. zcela nahradil rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 11. 11. 2002, č. j. 1244/02/ROPÚ/Mr/1008. Výrokem sub. III. rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a výrokem IV. o povinnosti žalovaných uhradit náklady řízení státu. Výrokem V. rozhodl, že žalobkyně, Česká republika – Okresní soud v Ústí nad Labem a žalovaný Pozemkový fond České republiky ve vzájemném vztahu nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudem.

K odvolání první žalované a druhého žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II., II., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně v plném rozsahu a ztotožnil se s jeho právním posouzením.

Podle odvolacího soudu předmětné nemovitosti přešly na stát mimo rozhodné období, ještě před 25. 2. 1948, a to na základě Dekretu č. 100/1945 Sb. Podle uvedeného Dekretu § 1 dnem vyhlášení Dekretu (24. 10. 1945) se znárodňují zestátněním v zákoně uvedené podniky, včetně podniků na výrobu celulózy (bod 15). K přechodu na stát v důsledku znárodnění zestátněním došlo v den vyhlášení uvedeného Dekretu, přičemž později vydané vyhlášky a výměry neposouvají dobu přechodu na stát na pozdější období. V době, kdy právní předchůdci žalovaných zahájili restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. byly již předmětné nemovitosti ve vlastnictví státu.

Soud prvního stupně správně posoudil otázku, zda uvedení žalovaní a jejich právní předchůdci splňují podmínku státního občanství České republiky podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění do 31. 12. 2002 (dále jen „zákon o půdě“). V dané věci bylo prokázáno, že otec původních žalovaných P. F. v době svého úmrtí v roce 1988 nebyl občanem Československa, státní občanství pozbyl v roce 1973, kdy byl ze státního svazku propuštěn. Skutečnost, že žalovaní splňují podmínku státního občanství ČR, nic nemění na tom, že tato podmínka uvedená v zákona splněna není, neboť dle uvedeného ustanovení oprávněnou osobou je státní občan České a Slovenské federativní republiky, jehož půda, budovy a stavby patřící k původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1941 do 1. 1. 1990. Podle uvedeného zákona, zemře-li tato osoba před uplynutím lhůty v , jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České a Slovenské republiky, fyzické osoby v daném pořadí. Podmínku státního občanství České republiky musí splňovat nejen oprávněné osoby uvedené v uvedeného zákona, ale musí ji splňovat také původní oprávněná osoba, která zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou dříve, než mohla uplatnit restituční nároky podle uvedeného zákona. Rovněž tak další původní spoluvlastník nemovitostí H. F. nesplňoval podmínku státního občanství České republiky.

Soud prvního stupně správně dovodil, že původní žalovaní nejsou osobami oprávněnými k podílu jejich prastrýce S. F., neboť pořadí oprávněných osob uvedených v § 3 odst. 2 písm. a) - e) uvedeného zákona uvádí v posledním pořadí jako oprávněné osoby sourozence uvedené v § 3 odst. 1 a zemře-li některý z nich, na jeho místě jeho děti a jeho manžel. Tím rozsah oprávněných osob končí a výčet je taxativní.

Soud prvního stupně správně posoudil otázku, zda všechny uvedené nemovitosti sloužily k zemědělské výrobě, neboť zákon o půdě se vztahoval podle § 1 pouze na půdu, která tvořila Zemědělský původní fond nebo do něj náležela a na další zemědělský majetek.

Podle odvolacího soudu soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že o předmětném sporu mělo být před správním orgánem rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, neboť nemělo být rozhodnuto tak, že uvedení žalovaní jsou vlastníky předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně postupoval správně, když podle rozhodl ve věci samé rozsudkem a tímto rozsudkem nahradil rozhodnutí správního orgánu.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení a odst. odst. 3 s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelé uplatnili dovolací důvod uvedený v , neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili se zjištěním soudů obou stupňů, že kromě pozemků parcely č. 40 a 41 předmětné pozemky zemědělského charakteru nejsou. Dovozovali, že a č. obsahují pouze demonstrativní výčet toho, co je obhospodařovanou zemědělskou půdou, zemědělský půdní fond tedy může být tvořen též pozemky jiného druhu, než v zákoně uvedenými.

Soudy obou stupňů nesprávně dovodily, že pozemky parcely č. 42, 43 a 124 jsou neudržované, vesměs zatravněné plochy, proto se na ně nemůže vztahovat zákon o půdě. Dovolatelé namítali, že neudržováním zemědělské půdy tato nemůže pozbýt svůj charakter. Shora uvedené pozemky jsou proto nadále zahradou, tedy zemědělskou půdou ve smyslu zákona o ochraně zemědělského fondu, potažmo zákona o půdě. Konstatovali, že v dané věci je nutno vycházet z údajů uvedených v pozemkových knihách, jež mají charakter veřejných listin ve smyslu Původní pozemky zemědělský charakter ve smyslu o ochraně zemědělského fondu měly, zákon o půdě se tedy na pozemky č. 5 a 6 musí vztahovat.

Dále nesouhlasili s názorem soudů, že české, respektive československé státní občanství vedle oprávněných osob musí mít též původní vlastníci nemovitostí, aby mohl být uplatněný restituční nárok úspěšný. Na ustanovení je třeba nahlížet v porovnání s ustanoveními obdobnými, a to zákona o půdě a , o mimosoudních rehabilitacích, v nichž podmínka státního občanství původního vlastníka chybí. Podle dovolatelů proto skutečnost, že H. F. nebyl českým stáním občanem a že P. H. F. v průběhu svého života české státní občanství pozbyl, proto nemá na restituční nárok žalovaných žádný vliv.

Též namítali, že jsou oprávněnými osobami i po S. F., přičemž svůj nárok odvozovali z ustanovení § 21 zákona o půdě. V této souvislosti odkazovali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. a . Předmětem tohoto řízení jsou nemovitosti, které provozu továrny žádným způsobem nesloužily, poskytnutá náhrada se na ně proto nevztahuje.

V dovolání poukazovali na protiprávnost znárodnění nemovitostí nesloužících provozu továrny. Podle dovolatelů v dané věci nešlo o znárodnění podniku výlučně na základě zákona č. 114/1948 Sb., jelikož titulem ke znárodnění továrny byl již samotný dekret č. 100/1945 Sb. Pokud by ovšem k přijetí zákona č. 114/1948 Sb. nedošlo, pak by rozsáhlá luka, pastviny, role a zahrady právních předchůdců žalovaných o celkové výměře 66.549 m2 na stát nikdy přejít nemohla. Zdůrazňovali, že je tedy zřejmé, že předmětné pozemky byly znárodněny až v rozhodné době, tj. po 25. 2. 1948. Dále poukazovali na nedostatky náležitosti výměru s tím, že osobu ministra a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo. Dovozovali, že výměr nesplňoval zákonné náležitosti pro jeho vydání, jedná se o paakt, respektive nulitní správní akt, který neměl žádné právní účinky. Dalším nedostatkem výměru je skutečnost, že podle § 2 odst. 1 č. 16 dekretu č. 100/1945 Sb. nebyl upraven rozsah znárodnění. Dovolatelé zaujali názor, že ke znárodnění pozemků nesloužících provozu továrny proto došlo v rozhodné době ve smyslu a navíc k němu došlo zcela bez právního důvodu, nikoli tedy na základě dekretu č. 100/1945 Sb.

K právní úpravě přechodu vlastnického práva uvedli, že předmětné nemovitosti mohly na stát přejít až zápisem vlastnického práva do pozemkových knih dne 16. 4. 1951, případně konvalidací dne 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti , , který podmínku intabulace pro nabytí vlastnického práva zrušil, v každém případě až v době rozhodné. Též konstatovali, že dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. není vůči obecnému lex specialis, jelikož nestanoví s obecnou platností zvláštní postup nabývání vlastnictví, nýbrž je jeho realizací, neboť jako nabývací titul podle

o. z. o. v konkrétním případě stanoví přechod vlastnictví na stát. Jako realizace práva se ovšem nemůže odchýlit od kogentních ustanovení obecného , stejně jako se od nich nemůže odchýlit smlouva či jiný nabývací titul, intabulace vlastnického práva do pozemkové knihy je proto neopominutelnou, konstitutivní podmínkou vzniku vlastnictví, obdobně jako je výmaz vlastnického práva z pozemkové knihy. Podle dovolatelů ustanovení o. o. z. mělo na mysli právní důvod nabytí vlastnictví, nikoli však i modus, jímž tehdy byla jedině intabulace. Konfiskační dekrety ve smyslu § 424 ex lege založily právní důvod nabytí vlastnictví, vlastnictví samo však ve smyslu § 431 se nabývalo intabulací. Poukazovali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. s tím, že podle § 16 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. teprve zápisem do veřejných knih, který měl konstitutivní účinky, došlo k přechodu majetku na stát. Pokud zákonodárce uložil povinnost zapsat vlastnické právo s odkazem na samotný dekret, znamená to, že nepovažoval Československý stát za vlastníka věcí před národními podniky, ale za vlastníky považoval osoby v pozemkových knihách dosud zapsané.

V dovolání také poukazovali na skutečnost, že ačkoli ovšem již od 27. 12. 1945 bylo známo, že je Továrna na papír E. F. a syn znárodněna a je tedy ve vlastnictví státu, přesto na ni dne 19. 2. 1946 byla zavedena národní správa podle § 3 dekretu č. 5/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že národní správa nemohla být zavedena na majetek patřící Československému státu, je nepochybné, že vlastnictví předmětných nemovitostí muselo na stát přejít později. V dovolání shrnuli, že vlastnické právo k nemovitostem sloužícím provozu továrny přešlo na stát dne 16. 4. 1951 zápisem vlastnického práva do pozemkových knih, případně konvalidací dne 1. 1. 1951.

Za otázky zásadního právního významu považovali:1. Možnost, aby pozemek pozbyl charakter zemědělské půdy jeho prostým neudržováním, přestože nedojde ke zhodnocení půdy.2. Porovnání existence podmínky státního občanství u původního vlastníka v jednotlivých restitučních předpisech, zejména s ohledem na nepřípustné absurdní dopady výklady ustanovení , bylo-li by interpretováno textualisticky.3. Účel ustanovení a jeho postavení v rozhodovací činnosti soudů.4. Význam odškodnění na základě mezinárodní smlouvy v případě, že kompenzovalo ztrátu odlišných nemovitostí, případně podniku.5. Vzájemný vztah prezidentských dekretů a obecného zákoníku občanského a význam tohoto vztahu pro restituční spory.

Dovolatelé proto navrhli zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupeni advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě ( , ). Přípustnost dovolání dovozovali z ustanovení a dovolací důvod byl uplatněn podle , t. j. pro nesprávné právní posouzení věci.

Přípustnost dovolání podle je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle , b) (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. ; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.

Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah.(Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. ).

Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45). Právním předpisem (právem) jsou zde především normy práva hmotného, v případech, kde se věci (předmětu řízení) týkají i procesněprávní předpisy, je třeba správně aplikovat rovněž tyto právní normy.

Dovolání v této věci není přípustné, pokud jde o namítanou otázku zásadního právního významu.

Pokud jde o právní posouzení věci, neshledal dovolací soud, že by posouzení věci odvolacím soudem bylo v rozporu s ustanoveními hmotného práva ve smyslu ve vztahu k ustanovení Dovolací soud plně odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které vychází z konstantního výkladu tam uvedených ustanovení a dopadá na skutková zjištění v této konkrétní věci.

Je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se Nejvyšší soud ČR zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. . Ve shora citovaném rozhodnutí zaujal názor, že podle § 1 dekretu č. 100/1945 Sb. se podniky pro výrobu celulózy znárodňují zestátněním již dnem vyhlášení tohoto dekretu a dle § 4 odst. 1 tamtéž znárodněním nabývá vlastnictví stát. Byla-li podle (konkretizující) vyhlášky č. 58/1946 Ú. l. továrna na papír a celulózu „E. F. a syn“ dnem 27. října 1945 znárodněna zestátněním, čímž nabyl stát vlastnictví k podniku včetně všech nemovitostí, budov a zařízení, sloužících jeho provozu, pak nelze pochybovat o tom, ke kterému dni vlastnické právo na stát přešlo (a že se tak stalo ještě před počátkem běhu rozhodného období pro restituce).

Ohledně charakteru pozemku podle ustanovení § 1 zákona o půdě dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. vyslovil, že ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 46 /124/): „Půdou ve smyslu ustanovení (s přihlédnutím i k ustanovením , o zemědělském půdním fondu) se rozumí zejména orná půda, vinice, chmelnice, zahrady, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; může jít také o půdu, která dočasně není obdělána, ale je nepostradatelná pro provozování zemědělské nebo lesní výroby (např. vodní nádrže a rybníky, potřebné pro zemědělskou výrobu, lesní a polní cesty, průseky v lesích apod.). Budovami a stavbami, patřícími k původní zemědělské usedlosti (jako např. vodárny, betonové hnojiště, silážní žlaby apod.) jsou míněny stavby spojené se zemí pevným základem. Zemědělskou usedlostí je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex“.

Dále dovolací soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. dále zaujal názor, že restituční zákony jsou vůči úpravě obecné zákony speciální povahy směřující ke zmírnění majetkových křivd. Tato legislativa upravuje pro přiznání zde upravených práv i vlastní podmínky, které je sice na místě za použití všech výkladových prostředků vykládat v rámci účelu zákona, nelze však jít za hranici, o níž zákon neuvažoval a ani uvažovat nechtěl. Mezi podmínkami obsaženými v zákoně o mimosoudních rehabilitacích je i podmínka státního občanství osoby uplatňující restituční nárok. Dovolací soud dodává, že rovněž ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě je třeba vycházet z podmínky státního občanství. Soudy obou stupňů tak v dané věci dospěly ke správnému závěru, že právní předchůdci žalovaných nesplnili podmínku státního občanství České republiky podle § 4 zákona o půdě.

Pokud pak dovolatelé spojují přípustnost dovolání s posouzením odškodnění na základě mezinárodní smlouvy v případě, že kompenzovalo ztrátu odlišných nemovitostí, případně podniku a posouzením vzájemného vztahu prezidentských dekretů a obecného zákoníku občanského a význam tohoto vztahu pro restituční spory, je třeba poukázat na to, že na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívalo, a již z tohoto důvodu ji nemůže založit.

Námitky dovolatelů vztahující se k posouzení náležitostí výměru rovněž nezakládají přípustnost dovolání.

Tvrzení obsažená v dovolání tedy žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , odst. 3 v dané věci nenaplnila.

Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první za použití , a Dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. října 2012 JUDr. Josef Rakovský předseda senátu