Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 192/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 23, o 1.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8.9.2004, č.j. - 44, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5.4.2004, č.j. -28. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1.000.000,- Kč a rozhodnuto o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, podle nichž na základě výpisu z pozemkové knihy byl žalobce od roku 1947 vlastníkem jedné poloviny nemovitostí, pozemku parcely č. 153/28, domu č.p. 616, pozemku parcely č. 553, vše zapsané na LV č. 185, obec O., katastrální území M. H. Vzal za prokázané, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7.10.1954, č.j. -19 byly výše uvedené nemovitosti včetně dalšího majetku žalobce zajištěny a připadly státu, bylo k nim vloženo vlastnické právo českého státu - finančního odboru rady ONV v R., když toto rozhodnutí bylo vydáno v důsledku emigrace žalobce po únoru 1948. Dále zjistil, že žalobce se v období 2. světové války aktivně účastnil boje proti hitlerismu, proto byl rozkazem prezidenta České republiky ze dne 3.5.1995 jmenován do hodnosti generálmajora ve výslužbě. Též vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, č.j. -46, jež nabyl právní moci dne 29.9.2000, byl návrh žalobce na vydání předmětných nemovitostí zamítnut, proto podal k Ministerstvu financí ČR žádost o poskytnutí finanční náhrady, která mu však byla zamítnuta, neboť žalobce nesplnil podmínku státního občanství ke dni 1.4.1992, resp. ke dni 8.7.1999, přičemž doklad o státním občanství mu byl vystaven dne 12.1.2000. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně, podle něhož žalobce nebyl ke dni účinnosti občanem České republiky a tímto se stal až dnem 12.1.2000. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce proto nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu a nemůže se ani podle citovaného zákona domáhat finanční náhrady, aniž by bylo třeba zkoumat, zda jsou splněny další podmínky Vyslovil závěr, že jednoznačně stanovil jako předpoklad pro uspokojení nároku oprávněné osoby existenci státního občanství ČSFR ke dni účinnost zákona, tj. ke dni 1.4.1991, nejpozději však do uplynutí lhůty stanovené v ustanovení citovaného zákona k datu 1.10.1991a tato podmínka nebyla dotčena nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Zaujal názor, že nabytí státního občanství ČR podle nezakládá fikci nepřetržitého trvání státního občanství ČR a ani nerozšiřuje okruh oprávněných osob podle Poukazoval na nález Ústavního soudu ČR č. 185/1997 Sb., kterým byl zamítnut návrh na zrušení ustanovení s tím, že výše uvedený nález stanovil, že podmínka státního občanství podle a 4 není v rozporu s článkem 2 odst. 1 a článkem 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, případně jinými ústavně zaručenými právy a ani není v rozporu s principem rovnosti. Odvolací soud dále dodal, že v dané věci se nejedná ani o náhradu za nemovitost zhodnocenou nebo znehodnocenou či tu, která se stala součástí jiné nemovitosti ( ,4,5 ) ani o nemovitost, kterou nelze vydat podle ustanovení až 4 zákona a finanční náhradu nelze žalobci přiznat s ohledem na nedostatek aktivní legitimace. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že předpokladem úspěšnosti vydání nemovitosti podle je existence státního občanství oprávněné osoby v rozhodném období, přičemž nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. měl dopad pouze na zrušení podmínky trvalého pobytu oprávněných osob v České republice a neměl dopad na otázku státního občanství. Konstatoval, že podmínka státního občanství ke dni účinnosti nebyla změněna ani další judikaturou Nejvyššího soudu České republiky, ani rozhodnutím Pléna Ústavního soudu, sp.zn. . Podle odvolacího soudu tedy ani udělení státního vyznamenání žalobci za zásluhy nemůže mít vliv na splnění podmínek podle speciálního

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 29.11.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení Tvrdil nesprávné právní posouzení věci a zásadní právní význam dané věci. Poukazoval na skutečnost, že Česká republika je vázána rozhodnutími Výboru OSN pro lidská práva, proto výplatu finanční náhrady z titulu mimosoudní rehabilitace nelze vázat na splnění podmínky státního občanství. V této souvislosti odkazoval na ustanovení Podle dovolatele restituční předpisy jako předpisy dovolávající se morální satisfakce je třeba dát do širších souvislostí s ostatními ustanoveními občanského práva, zejména s ustanovením o.z. Namítal, že i po vydání rozhodnutí o naturalizaci byl občanem Československa, následně pak státním občanem ČSFR a ode dne 1.1.1993 i občanem České republiky. Konstatoval, že tedy splnil podmínky podle Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nedůvodné.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, z ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení ve znění po novele provedené (dále jen ,, ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( , ), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.

Podle je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěr respektujících závěrů judikatury Ústavního soudu České republiky. Je-li rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř

O takový případ jde v posuzované věci.

Restituční zákony jsou vůči úpravě obecné zákony speciální povahy směřující ke zmírnění majetkových křivd. Tato legislativa upravuje pro přiznání zde upravených práv i vlastní podmínky, které je sice na místě za použití všech výkladových prostředků vykládat v rámci účelu zákona, nelze však jít za hranici, o níž zákon neuvažoval a ani uvažovat nechtěl. Mezi podmínkami obsaženými v zákoně o mimosoudních rehabilitacích je i podmínka státního občanství osoby uplatňující restituční nárok. Jestliže zákon přesně vymezuje časovou hranici pro uplatnění nároku, nelze připustit stav, kdy by mohly být uplatňovány restituční nároky na základě skutečností, které v rozhodné době nebyly dány.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, podle něhož nelze žalobci požadovaný nárok přiznat z důvodů absence podmínky státního občanství ČR. Dovolací soud nemá důvodu odchýlit se od právní kvalifikace, kterou odvolací soud podrobně rozvedl ve svém rozhodnutí a pro stručnost na ně odkazuje. Dovolacímu soudu tedy nezbývá než ve shodě s právním názorem odvolacího soudu konstatovat, že žalobce, který nesplňoval podmínku státního občanství nejpozději ke dni 1. 4.1992, resp. ke dni 8.7.1999 (státní občanství získal podle skutkového zjištění soudu prvního stupně až na základě y o udělení státního občanství ze dne 12.1.2000), nemůže být oprávněnou osobou ve smyslu a nemůže se tudíž domáhat ani finanční náhrady podle

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle za použití ustanovení dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle za použití , a Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu