Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2044/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., aJUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. J. P., bytem v P., zastoupeného JUDr. Olgou Löblovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, proti žalované J. P., bytem T., zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č. j. -283, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Nejvyšší soud vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu.

Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č. j. -251, vypořádal společné jmění manželů, do nějž mimo jiné zařadil obchodní dům na st. parc. v k. ú. T. a obchodní podíl ve společnosti NORI, spol. s r. o.; obě hodnoty přikázal žalované. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované výše označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil ve prospěch žalované tak, že hodnotu obchodního podílu určil nižší částkou a v důsledku toho snížil částku, kterou měla žalovaná vyplatit žalobci na vypořádání jeho podílu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež považuje za přípustné podle (dále „ “), neboť závěr odvolacího soudu o tom, co patří do společného jmění manželů, resp. co nejprve patřilo do jejich bezpodílového spoluvlastnictví, je v rozporu s hmotným právem.

Podle může být dovolání přípustné tehdy, mají-li být řešeny právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které mají zásadní právní význam. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen „Soubor“), pod č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, č. 23.

Žalovaná v dovolání žádnou otázku zásadního právního významu nezformulovala a ani z obsahu dovolání se taková otázka nepodává. Neplyne z obecného vyjádření, že soudy mezi společný majetek účastníků zařadily obchodní dům a obchodní podíl nesprávně, protože šlo o majetek sloužící k podnikání žalované ve smyslu § 143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998. Z argumentace žalované lze sice dovodit několik určitějších otázek, ty však zásadní právní význam nezakládají, neboť soudy je vyřešily v souladu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu.

Dalšímu odůvodnění je třeba předeslat, že při výkladu zákonného vymezení majetku vyloučeného z majetkového společenství manželů je třeba mít na zřeteli, že zákon majetkové společenství manželů upřednostňuje před jejich oddělenými majetky a že výjimky je třeba vykládat zásadně restriktivně. V případě výjimky ohledně majetku sloužícího k výkonu povolání jednoho z manželů je restriktivní výklad na místě o to více, že s účinností od 1. 8. 1998 úprava majetkového společenství manželů tuto výjimku neobsahuje.

Názor, že obchodní dům sloužil jejímu podnikání, žalovaná v dovolání opřela o argument, že jej sama pronajímala a příjem z pronájmu uváděla ve svém daňovém přiznání jako příjem z podnikatelské činnosti. Nalézací soudy, jejichž zjištěním je Nejvyšší soud v tomto dovolacím řízení vázán, pronájem nepovažovaly za podnikání žalované, neboť zjistily, že podnikání žalované spočívalo v dovozu spotřební elektroniky z Belgie, a že žalovaná zboží ihned po jeho dovozu prodávala další osobě; obchodní dům k této činnosti nevyužívala, neměla zde ani kancelář. Živnostenská oprávnění žalované přitom pronájem nemovitostí nezahrnovala.

Závěr nalézacích soudů, že obchodní dům patří do společného majetku účastníků, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která poukazuje mimo jiné na to, že z bezpodílového spoluvlastnictví manželů byly (podle právní úpravy účinné do 31. 7. 1998) vyloučeny věci, které objektivně mohly sloužit pouze podnikání jednoho z manželů. „Pokud věc může sloužit i druhému z manželů k výkonu jeho povolání (resp. oběma manželům současně), popřípadě i k jinému účelu než k výkonu povolání, nepřichází v úvahu vyloučení takové věci z bezpodílového spoluvlastnictví manželů.” (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. , uveřejněný na internetových stránkách www.nsoud.cz). Pronajímala-li v daném případě žalovaná obchodní dům bez zvláštního oprávnění, nic nebránilo tomu, aby tutéž činnost vykonával žalobce.

Ostatně pronájem nemovitosti za účelem zisku sám o sobě být podnikáním nemusí. V daném případě soudy nezjistily a žalovaná ani netvrdila, že by existovaly okolnosti, které by pronájem odlišovaly od prosté správy vlastního majetku. Za takové okolnosti nelze v daném případě považovat skutečnost, že příjmy z pronájmu přiznávala žalovaná, nikoliv žalobce, nebo že obchodní dům vydražila žalovaná. Podle zákona byl a je předmětem majetkového společenství manželů i majetek nabytý jen jedním z nich (v rozsudku ze dne 24. února 2011, sp. zn. , uveřejněném v Souboru pod č. C 9347, Nejvyšší soud vyslovil, že „podmínkou pro zařazení majetku získaného dražbou podle , do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není okolnost, že oba manželé vystupují v dražbě jako dražitelé). Spravovat společný majetek (např. pronajímat jej nebo uvádět příjmy z něj v daňovém přiznání) přitom podle zákona mohl a může i jen jeden z manželů.

Pokud jde o obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, žalovaná se domnívá, že do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nenáležel proto, že jí sloužil k podnikání, neboť prostřednictvím společnosti podnikala. Přitom zde nebyla pouhou společnicí, ale též jednatelkou.

K tomu lze odkázat na rozhodnutí, ve kterých Nejvyšší soud opakovaně dospěl k závěru, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným, nabytý jedním z manželů i jen zčásti z jejich společných prostředků, představuje společnou majetkovou hodnotu, a to ať už v rámci bývalého institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů nebo v rámci současného institutu společného jmění manželů. Odlišuje se tu samotná účast na společnosti, která náleží pouze manželu – společníku, od její majetkové hodnoty, která náleží oběma manželům společně, byla-li nabyta alespoň zčásti ze společných prostředků (srov. především rozsudek ze dne 20. července 2004, sp. zn. , rozsudek ze dne 30. května 2005, sp. zn. , a rozsudek ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách www.nsoud.cz; v literatuře podobně Kopáč L., Švestka J., Obchodní podíl - bezpodílové spoluvlastnictví manželů a zástavní právo, Právní rozhledy č. 9/1996, s. 393 an., nebo Radvanová S., Zuklínová M. Kurs občanského práva: Instituty rodinného práva, C. H. Beck, 1999, s. 48). V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. (uveřejněném v Souboru pod č. C 7145) pak Nejvyšší soud odmítl úvahu, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným byl výlučným majetkem jednoho z manželů proto, že tento manžel byl jednatelem společnosti. Je tomu tak právě z důvodu oddělení účasti na společnosti od její majetkové hodnoty. K podnikání (či výkonu povolání vůbec) neslouží manželu majetková hodnota účasti na společnosti, může mu však sloužit sama tato účast, a to ovšem jen zprostředkovaně potud, pokud manželu umožňuje vykonávat funkci jednatele.

Uvedené závěry o obchodním domu a obchodním podílu nelze obcházet konstrukcí, že obchodní dům sloužil žalované k podnikání zprostředkovaně tak, že sloužil k podnikání obchodní společnosti, jíž žalovaná dům pronajímala a jejíž byla společnicí.

Žalovaná též namítla, že nalézací soudy nezjišťovaly, z jakých prostředků byla složena část kupní ceny obchodního domu. Pomíjí ovšem, že podle zjištění soudů byla jiná část kupní ceny uhrazena z úvěru a že podle ustálené judikatury jsou součástí společného majetku prostředky získané některým z manželů půjčkou nebo úvěrem a stejně tak i majetkové hodnoty za tyto prostředky získané (viz např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. listopadu 1969, sp. zn. , uveřejněný pod č. 57/1970 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud dále žalovaná soudům vytkla, že nepřihlédly k tomu, „jaké věci z výnosu podnikání byly zase pořízeny zpět k věcem, které sloužily k podnikání…”, její výtka nemá žádný vztah k otázce, komu patří obchodní dům a obchodní podíl.

Protože dovolání nenastolilo žádnou otázku zásadního právního významu, Nejvyšší soud je podle věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalobci nevznikly náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalované právo ( , , a ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. června 2012

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu