Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 442/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce M. L., bytem v B., zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 870.027,54 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2011, č. j. -81, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud z podnětu odvolání žalobce potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 3. 2011, č. j. -52, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 870.027,54 Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že usnesením Policie ČR ze dne 15. 12. 2008, sp. zn. ČTS: PSC-828/TČ-2008, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 7. 2007 kolem 23.15 hod. před vchodem do restaurace v K. D. v úmyslu usmrtit a zmocnit se jeho věcí, zavíracím nožem o délce čepele 10 cm, střední silou bodl do levé poloviny hrudníku do oblasti 4. – 5. mezižebří poškozeného K. F., přičemž rána pronikla nejméně k žebrům a léčba poškozeného nepřesáhla šest týdnů, ač v případě proniknutí čepele nože k hrudní stěně mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení životně důležitých orgánů a života poškozeného, a v průběhu útoku strhl poškozenému z krku zlatý řetízek s přívěskem a prstenem s bílým kamenem v hodnotě nejméně 3.400,- Kč. Předmětným usnesením policejního orgánu bylo rovněž zahájeno trestní stíhání žalobce pro skutek představovaný tím, že na stejném místě po ukončení útoku na poškozeného K. F. v přítomnosti dalších osob údery pěstí do obličeje napadl poškozeného R. Z. Dne 15. 12. 2008 byl žalobce zadržen a následně vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a), b) trestního řádu. Na základě podané obžaloby byl žalobce rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. , uznán vinným ze spáchání výše popsaných skutků kvalifikovaných jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody na 12 let. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. , rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a nově rozhodl tak, že žalobce uznal vinným ze spáchání skutku spočívajícího v tom, že dne 19. 7. 2007 kolem 23.15 hod. před vchodem do restaurace v K. D., v přítomnosti dalších osob, ač byl srozuměn, že může dojít k poranění důležitých orgánů v hrudníku uložených, zavíracím nožem o délce čepele 10 cm, střední silou bodl do levé poloviny hrudníku do oblasti 4. – 5. mezižebří poškozeného K. F., přičemž rána pronikla nejméně k žebrům a léčba poškozeného nepřesáhla šest týdnů, a poté na stejném místě v přítomnosti dalších osob údery pěstí do obličeje napadl poškozeného R. Z., a ze spáchání skutku představovaného tím, že v průběhu útoku na K. F. tomuto strhl z krku zlatý řetízek s přívěškem a prstenem s bílým kamenem v hodnotě nejméně 3.400,- Kč a tyto věci si ponechal. Uvedené skutky odvolací soud kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 trestního zákona a trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) trestního zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a žalobce za ně odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let za současného uložení dohledu. Dne 7. 10. 2009 byl žalobce propuštěn z vazby.

Odvolací soud přisvědčil právním závěrům soudu prvního stupně, že za situace, kdy trestní stíhání žalobce nebylo zastaveno a žalobce nebyl ani zproštěn obžaloby (naopak byl uznán vinným ze spáchání stíhaných skutků), nejsou dány zákonné podmínky odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (usnesení o zahájení trestního stíhání) či rozhodnutím o vazbě (§ , 9 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „ “). Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že nemůže být dána příčinná souvislost mezi trestním stíháním žalobce a ušlým ziskem v podobě výdělku, kterého žalobce po propuštění z vazby nedosahoval po dobu své nezaměstnanosti. Správnou shledal rovněž úvahu soudu prvního stupně, že se zřetelem na dikci ustanovení lze přiznat zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby pouze v případě nezákonného rozhodnutí o vazbě, k jehož vydání však nedošlo. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě o náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby ve výši 180.664,50 Kč a ušlém zisku ve výši 339.363,04 Kč vyvolaném ztrátou zaměstnání v důsledku výkonu vazby a o náhradu nemajetkové újmy ve výši 350.000,- Kč, způsobené dlouhodobým pobytem ve vazbě, stresem vyvolaným výkonem vazby a hrozbou trestu a ztrátou zaměstnání, nevyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení (dále jen „ “). Namítal, že náklady obhajoby byly nezbytné k odstranění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Uvedl, že napadený rozsudek byl k odvolání obhájce zrušen pro nezákonnost a žalobce byl uznán vinným ze spáchání mnohem méně závažného trestného činu, přičemž odvolací soud změnil nejen právní kvalifikaci ale i popis stíhaného skutku, když dospěl k odlišnému skutkovému závěru stran subjektivní stránky žalobcova jednání, který vyjádřil i jiným zněním skutkové věty. Upozornil na okolnost, že soudy nižšího stupně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. , na projednávanou věc nedopadá, neboť v jím řešeném případě odvolací soud odlišné skutkové závěry neučinil; změnil pouze právní kvalifikaci stíhaného skutku. Dovolatel vyjádřil názor, že náklady obhajoby byly v jeho trestní věci vynaloženy v příčinné souvislosti se zrušeným nezákonným rozhodnutím. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne

28. 6. 1990, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003, sp. zn.

. Namítal rovněž, že v případě správného posouzení skutku, pro nějž byl stíhán (trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody v sazbě dvou až osmi let), by nebyly dány důvody pro uvalení vazby. Vyjádřil přitom názor, že rozhodnutí, na jejichž základě byl držen ve vazbě, jsou z uvedeného důvodu nezákonná a orgány činné v trestním řízení se v souvislosti s jeho vazbou dopustily nesprávného úředního postupu. V důsledku výkonu vazby dovolateli měla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku (výdělku ze zaměstnání) za dobu od vzetí do vazby (15. 12. 2008) do 7. 5. 2010, kdy po propuštění z vazby nadále trvala jeho nezaměstnanost, v celkové výši 197.539,68 Kč. Dovolatel rovněž uvedl, že dlouhodobý pobyt ve vazbě, obavy z hrozícího trestu, včetně nepravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody na 12 let, a ztráta zaměstnání způsobená trestním stíháním odůvodňují poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350.000,- Kč. Dovolatel odvolacímu soudu taktéž vytkl, že se řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) věc projednal podle ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ( ), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil ( ), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ( ).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; ), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení , tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se přitom nepřihlíží ( ). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. věty prvé o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že právo na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nezákonným zahájením trestního stíhání a vzetím do vazby nenáleží obviněnému, jenž byl pro spáchání stíhaného skutku pravomocně odsouzen.

Otázkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou trestním stíháním se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Vždy přitom uzavřel, že nárok na náhradu škody způsobené trestním stíháním a vzetím do vazby je třeba posuzovat jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (§ , 8, 9 ). Podmínkou odpovědnosti státu je tedy okolnost, že pravomocné usnesení o zahájení trestního stíhání bylo pro nezákonnost zrušeno. Stejný význam jako zrušení pravomocného usnesení o zahájení trestního stíhání má, došlo-li k němu z určitých důvodů, i zastavení trestního stíhání, zproštění obžaloby či postoupení věci jinému orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2003, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 24, C 1813; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. ).

Žalobce byl na základě usnesení policejního orgánu trestně stíhán pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 7. 2007 kolem 23.15 hod. před vchodem do restaurace v K. D. v úmyslu usmrtit a zmocnit se jeho věcí, zavíracím nožem o délce čepele 10 cm střední silou bodl do levé poloviny hrudníku do oblasti 4. – 5. mezižebří poškozeného K. F., přičemž rána pronikla nejméně k žebrům a léčba poškozeného nepřesáhla šest týdnů, ač v případě proniknutí čepele nože k hrudní stěně mohlo dojít k bezprostřednímu ohrožení životně důležitých orgánů a života poškozeného, a v průběhu útoku strhl poškozenému z krku zlatý řetízek s přívěskem a prstenem s bílým kamenem v hodnotě nejméně 3.400,- Kč a pro skutek představovaný tím, že na stejném místě po ukončení útoku na poškozeného K. F. v přítomnosti dalších osob údery pěstí do obličeje napadl poškozeného R. Z. Následně byl odvolacím soudem odsouzen pro spáchání skutku spočívajícího v tom, že dne 19. 7. 2007 kolem 23.15 hod. před vchodem do restaurace v K. D., v přítomnosti dalších osob, ač byl srozuměn, že může dojít k poranění důležitých orgánů v hrudníku uložených, zavíracím nožem o délce čepele 10 cm střední silou bodl do levé poloviny hrudníku do oblasti 4. – 5. mezižebří poškozeného K. F., přičemž rána pronikla nejméně k žebrům a léčba poškozeného nepřesáhla šest týdnů, a poté na stejném místě v přítomnosti dalších osob údery pěstí do obličeje napadl poškozeného R. Z. a skutek představovaný tím, že v průběhu útoku na K. F. tomuto strhl z krku zlatý řetízek s přívěškem a prstenem s bílým kamenem v hodnotě nejméně 3.400,- Kč a tyto věci si ponechal. Jelikož i přes odlišné závěry odvolacího soudu ohledně žalobcova zavinění (pachatel nejednal v úmyslu usmrtit, nýbrž byl srozuměn, že může poranit důležité orgány prvního poškozeného uložené v hrudníku) zůstala zachována jak totožnost jeho jednání (místně a časově individualizovaný útok nožem o délce čepele 10 cm vedený střední silou do levé poloviny hrudníku prvního poškozeného, údery pěstí do obličeje druhého poškozeného vykonané na veřejnosti, zmocnění a přisvojení si zlatého řetízku s přívěškem a prstenu s bílým kamenem), tak i totožnost způsobených následků (rána nožem na těle prvního poškozeného zasahující nejméně k žebrům, odcizení předmětu v hodnotě 3.400,- Kč), dospívá dovolací soud k závěru, že žalobce byl pravomocně odsouzen pro spáchání skutků totožných se skutky, pro něž bylo zahájeno jeho trestní stíhání (k totožnosti skutku v trestním řízení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 21/2010). Na posuzovaný případ tak plně dopadá i závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 12/2010, že na totožnosti stíhaných skutků ničeho nemění ani změna jejich právní kvalifikace (skutky kvalifikované původně jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, 2 písm. h/ trestního zákona a trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona, byly odvolacím soudem překvalifikovány na pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 trestního zákona a trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d/ trestního zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona).

Poněvadž tedy trestní stíhání žalobce skončilo jeho pravomocným odsouzením (usnesení o zahájení žalobcova stíhání tedy nebylo zrušeno, jeho trestní stíhání nebylo zastaveno, žalobce nebyl zproštěn obžaloby pro stíhané skutky a jeho věc nebyla postoupena jinému orgánu), odpovědnost žalované za škodu způsobenou zahájením žalobcova trestního stíhání a jeho vzetím do vazby spočívající v nákladech obhajoby a ušlém zisku ze zaměstnání za dobu výkonu vazby a období nezaměstnanosti následující po propuštění z vazby, dána není (§ , 8, 9 ).

Namítá-li dovolatel, že mu v trestním řízení vznikla škoda v důsledku nezákonného odsuzujícího rozsudku vyhlášeného soudem prvního stupně, jenž byl zrušen rozhodnutím odvolacího soudu, dlužno dodat, že odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je podle dána pouze tehdy, jde-li o rozhodnutí pravomocné, eventuelně o rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck pod C 4030). Poněvadž předmětný rozsudek soudu prvního stupně pravomocným rozhodnutím ani rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc není (§ 139 trestního řádu), zákonné podmínky odpovědnosti státu za jím způsobenou škodu naplněny nejsou. Za situace, kdy trestní stíhání pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 trestního zákona, za který byl žalobce odsouzen, stejně tak jako trestní stíhání pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, pro který byl žalobce původně stíhán, představují případy nutné obhajoby (§ 36 odst. 3 trestního řádu), ostatně není dána ani příčinná souvislost mezi změnou právní kvalifikace odvolacím soudem a náklady vynaloženými na nutnou obhajobu žalobce. Vztah příčiny a následku není dán ani mezi změněnou právní kvalifikací a vzetím žalobce do vazby, neboť jak trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, tak i trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, představují trestné činy, při jejichž stíhání lze na obviněného uvalit vazbu (§ 68 odst. 2 trestního řádu). Oba tyto trestné činy byly zákonodárcem navíc definovány jako zvlášť závažné trestné činy (§ 41 odst. 2 trestního zákona), za něž trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osmi let. Se zřetelem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu by tudíž bylo lze uvalit na dovolatele vazbu z důvodu jeho ohrožení vysokým trestem (§ 67 písm. a/ trestního řádu) i v případě trestního stíhání pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona, za který byl následně pravomocně odsouzen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. ).

Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 28. 6. 1990, sp. zn. , nezbývá než dodat, že citované rozhodnutí řeší v souladu s výše uvedenými závěry odpovědnost státu za škodu způsobenou pravomocnými rozsudky (zrušenými z podnětu stížnosti pro porušení zákona), a to pro případ, kdy poškozený byl obžaloby zproštěn. Dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2003, sp. zn. , je rovněž založen na odlišném skutkovém stavu, než jaký se podává v projednávané věci, když vychází ze situace, kdy státní zástupce zrušil nezákonné sdělení obvinění.

Domáhá-li se dovolatel náhrady nemajetkové újmy, je třeba uvést následující. Nemajetková újma může vzniknout jak v důsledku nesprávného úředního postupu, tak i v důsledku nezákonného rozhodnutí. Vždy bez ohledu na to, zda došlo též ke vzniku majetkové škody ( ). Aby mohla být dovozena objektivní odpovědnost státu za vznik nemajetkové újmy, musí být kumulativně splněny tři podmínky: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vzniklou nemajetkovou újmou. Při rozhodování o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy je soud vázán tím, jak poškozený nemajetkovou újmu a její příčiny skutkově vylíčil. Právním posouzením příčinné souvislosti se pak rozumí vymezení mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou újmy) má být vztah příčiny a následku zjišťován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. ).

Dovolatel uplatňuje náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v důsledku dlouhodobého pobytu ve vazbě, obav z hrozícího trestu, včetně nepravomocného odsouzení k trestu odnětí svobody na 12 let, a ztráty zaměstnání způsobené trestním stíháním. Příčinou nemajetkové újmy způsobené pobytem ve vazbě a ztrátou zaměstnání vyvolanou výkonem vazby jsou rozhodnutí, na jejichž základě bylo zahájeno žalobcovo trestní stíhání a žalobce byl vzat do vazby. Příčina vzniku nemajetkové újmy způsobené obavami z hrozícího trestu pak rovněž tkví v usnesení o zahájení žalobcova trestního stíhání. Poněvadž však trestní řízení, v jehož průběhu byl žalobce vzat do vazby, skončilo jeho pravomocným odsouzením pro skutky, k jejichž stíhání bylo vedeno (jak vysvětleno výše), nelze rozhodnutí o zahájení žalobcova trestního stíhání a o uvalení vazby považovat za nezákonná ( , , ). Z hlediska toho, jak žalobce skutkově vymezil příčiny vzniku své nemajetkové újmy, tak v posuzovaném případě při absenci nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a o uvalení vazby zákonné podmínky odpovědnosti žalované za vzniklou nemajetkovou újmu naplněny nejsou ( ). Okolnosti nasvědčující tomu, že by žalobci vznikla nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu (např. nestandardní podmínky ve vazební věznici apod.), v průběhu řízení vylíčeny nebyly.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, je třeba uvést, že skutkové závěry o rozhodných okolnostech případu i právní úvahy týkající se posouzení věci byly podrobně a přiléhavě vyjádřeny již v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž se vypořádal i s námitkami vznášenými žalobcem, odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže se v odůvodnění svého rozsudku k námitkám odvolatele se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.

Z výše uvedených důvodů je zřejmé, že odvolací soud dovolatelem nastíněné právní otázky řešil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v posuzované věci. Dovolací soud tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává ( , písm. c/, odst. 3 ). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), jako nepřípustné odmítl ( věty první, ).

Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, , části věty před středníkem a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.V Brně dne 10. dubna 2012JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.předseda senátu