Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1202/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 4. 2005, č. j. -93, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na státu náhrady nákladů nutné obhajoby za období od 16. 12. 1996 do 6. 12. 1999 ve výši 149.612,40 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 16. 11. 2001 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel ze zjištění, že žalobci bylo dne 21. 10. 1996 sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle ust. § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., žalobce dne 12. 12. 1996 zmocnil advokáta, který ho v této trestní věci na základě plné moci obhajoval, a to až do ustanovení téhož obhájce soudem (dne 6. 12. 1999). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 12. 1999 bylo  trestní stíhání podle a ust. tr. řádu zastaveno, neboť šlo o skutek spáchaný před účinností novely trestního , která nově zavedla skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle tr. zák., a nadále tak mohlo být jednání žalobce kvalifikováno jako trestný čin poškozování cizích práv podle tr. zák., na nějž se vztahovalo rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Soud věc posoudil podle ust. až a a dovodil, že právo na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že trestný čin byl amnestován a jelikož v posuzovaném případě nejde ani o nesprávný úřední postup, žalobu jako nedůvodnou zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2006, č. j. -111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobce byl stíhán pro přesně specifikovaný skutek, u něhož došlo ke změně kvalifikace; pokud se na tentýž, byť nově kvalifikovaný skutek, vztahovala amnestie prezidenta republiky, která byla jediným důvodem pro zastavení trestního stíhání, dovodil shodně se soudem prvního stupně, že tato skutečnost vylučuje odpovědnost státu. Důvody, pro které žalobce nepožádal o pokračování v trestním řízení, nejsou podstatné.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. a podává je podle ust. Soudům obou stupňů vytýká nesprávné právní posouzení otázky příčiny škody. Namítá, že v daném případě je třeba vycházet přesně ze smyslu ustanovení , které lze použít pouze v případě, že je shodná kvalifikace trestného činu, o němž trestní řízení probíhalo, s právní kvalifikací, na jejímž základě bylo o amnestii rozhodnuto. Pokud by vyšetřovatel nezákonně nerozhodl o sdělení obvinění pro trestný čin podvodu,  který vyžaduje nutnou obhajobu, žalobce by nebyl nucen uzavřít smlouvu o poskytování právní služby. Tvrdí, že vznik škody zapříčinila „nezákonná aplikace , 4 tr. zák.“, a zdůrazňuje, že nebyl amnestován pro trestný čin, pro který byl po celou dobu trestního řízení nezákonně stíhán. Škoda mu vznikla v důsledku právní kvalifikace skutku jako podvodu a s tím související nutné obhajoby, resp. využití základního práva stanovenéhou zvolit si obhájce. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu , dospěl k závěru, že dovolání, které je podle , odst. 3 přípustné pro zásadní právní význam řešené právní otázky, není důvodné.

Vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok žalobce na náhradu škody (náklady obhajoby) způsobené sdělením obvinění, přímá aplikace , které se dovolává žalobce, nepřichází v daném případě v úvahu, neboť toto ustanovení hlavy druhé uvedeného zákona se vztahuje jen na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě. Nicméně, jak dovodila judikatura, ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, má zásadně právo na náhradu škody způsobené sdělením obvinění, to podle ustanovení až Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám, a ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991). Jednotlivé důvody zastavení  trestního stíhání podle , odst. 2 tr. řádu (a rovněž důvody zproštění obžaloby podle tr. řádu) je třeba z hlediska nároku na náhradu škody důsledně rozlišovat. Bylo-li trestní stíhání zastaveno např. podle tr. ř. z důvodu, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vedlo, náleží poškozenému podle až náhrada škody (srov. rozsudek NS ČR ze dne 14. 10.1999, sp. zn. ).

Předmětem trestního stíhání je skutek, nikoliv jen jeho právní kvalifikace, jak mylně dovozuje dovolatel. Pojem skutku trestní zákon ani trestní řád blíže nedefinují, právní teorie i soudní praxe skutkem rozumí určitou událost ve vnějším světě, záležející v jednání člověka (vyvolaná činem člověka), která může mít znaky jednoho či více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu (srov. Novotný, O., Vanduchová, M., a kol. Trestní právo hmotné – I. Obecná část. 5. vydání. Praha: ASPI, 2007, s. 340, nebo obdobně Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 27). Trestní stíhání se týká pachatelova jednání a jeho následku, tj. skutku, pro který mu bylo sděleno obvinění (srov. § 12 odst. 11, 12 tr. řádu). Pojem „skutek“ je tak třeba odlišovat od pojmu „trestný čin“ (srov. § 3 odst. 1 tr. zák.), a to i pro účely posuzování nároku na náhradu škody v případě zastavení trestního stíhání.

Abolice se sice vztahuje na konkrétní skutkové podstaty trestných činů, to však nic nemění na tom, že dopadá vždy na celý skutek, pro který se trestní stíhání vede (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. vydání, Praha : C. H. Beck, 2007, s. 1035). Následná změna právní kvalifikace skutku na trestný čin poškozování cizích práv podle ust. § 209 tr. zák. nemění nic na totožnosti spáchaného skutku (srov. § 230 odst. 3 tr. řádu). V posuzovaném případě byla důvodem pro zastavení trestního stíhání žalobce amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998, která se vztahovala na „určité trestné činy“, nicméně dopad měla na celý stíhaný skutek. Rozhodnutí o zastavení trestního stíhání se totiž vždy týká konkrétního skutku, pro který bylo sděleno obvinění (podána obžaloba), a nikoliv jen jeho právního posouzení. Dovolatel byl trestně stíhán a později amnestován pro konkrétní skutek.

Případný  nárok na náhradu škody je třeba odvozovat od skutku, pro který byl dovolatel trestně stíhán. Z hlediska posouzení uplatněného nároku je tedy nerozhodné, že stíhaný skutek byl původně kvalifikován jako trestný čin podvodu, který vyžadoval nutnou obhajobu, a následně po účinnosti novely trestního zákona překvalifikován na trestný čin poškozování cizích práv, na nějž se vztahovala amnestie. Ostatně žalobce nevyužil svého práva podle ust. § 11 odst. 3 tr. řádu a neprohlásil do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. Tím mohl eventuálně docílit nejen své plné rehabilitace, ale také titulu, na jehož základě by mohl důvodně požadovat po státu náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacích námitek správný, a proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce zamítl (, část věty před středníkem, ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. , věty první, a , neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. května 2009

JUDr. Marta  Škárová, v. r.

předsedkyně senátu